DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Pokud něco Doktora opravdu fascinovalo, byla to lidská snaha vynalézt stroj času. Snažili se o to celá tisíciletí a samozřejmě zcela zbytečně. Teď se k němu však dostala zpráva o modelu, který měl snad konečně fungovat.
„To je ono?“ nedůvěřivě obcházel podivnou věc tvaru obrovského vejce. Odborníci jen souhlasně přikývli. Povrch byl téměř celý utvořen z různých tlačítek, která však byla na první pohled neviditelná.
Doktor začal zběsile mačkat, co mu přišlo pod ruku, dokud se v podivném přístroji neotevřely dva malé otvory pro ruce. I přes varování odborníků je tam vložil.
A tak se Doktor podíval i do pravěku.

Pracanti dorazili, ačkoliv siréna nezazněla.
Nicolas Higgins netrpělivě přešlapoval u zavřených dveří přádelny.
"Jacku, safra, co se děje?"
"Nejsem si jistej. Jak včera přestaly makat stavy, víš co. Tak Master Thornton pozval ňákou ženskou, že se prej vo to postará. Že prej je inžinýrka," odplivl si mladší dělník.
Bavlněné chmýří se stále vznášelo ve vzduchu, ale fabrika byla tichá, převody mlčely.
Zarachotil zámek. Tváří v tvář vyčkávajícímu davu místních robošů i irčanů se ocitla útlá dáma.
"Therese Sigismond-Smith, těší mě... Em... Víte co, já tomu nerozumim, nemám diplom zrovna na tohle. Ale vim co s tim je. Je to rozbitý."

Telefon ho probudil ve tři ráno. O pět minut později už seděl v autě a uháněl na Pasadenskou univerzitu.
Udýchaný vběhl do jídelny. Bylo tam živo. Stačil jen vytáhnout mobil a zmáčknout nahrávání.
Sheldon skákal po stole v županu a vykřikoval: „Už jsou tady. Právě prolétli atmosférou a řítí se na nás. Musíme bránit naši univerzitu. Ke strojům!“ Seskočil a zamířil k automatu na kafe. V ruce třímaje obracečku.
„Váš známý?“ optal se policista.
„Spolubydlící,“ odvětil Leonard pobaveně.
„Tak si ho koukejte odvést!“ poručil a odkráčel.
Leonard vypnul nahrávání. „Tohle bude na Youtube senzace,“ pousmál se a šel vyzvednout Sheldona.

Ještě ráno dělostřelecká baterie patřila 91. Armageddonské Ocelové Legii. O několik hodin bojů později se zbytky 2. Roty krčily v zákopech několik desítek metrů jižně od hlavního opevnění, kde se čile upevňoval nepřítel. Méně než tři tucty mužů ležely v prachu a popelu, čekajíce na rozkazy od seržanta Haugaarda.
„Na Voxu se už nikdo neozývá, zůstali jsme sami. Zákopy na jihozápad by měly být ještě čisté a do setmění můžeme být...
*BLAM*
Komisař Mortez sklonil kouřící bolter: „Ta baterie patří Císaři!“
V ruce pevněji sevřel rotomeč, když se v zákopu postavil.
„Kupředu vy psi! Věčná sláva tomu, kdo zemře první!“

Ithorian si nebyl příliš jistý, když prodával toho nového protokolárního droida. O farmáři, který ho koupil, bylo všeobecně známo, že se ke strojům chová odporně a že často skončí ve šrotu ani ne za měsíc. Jenže tenhle droid se od ostatních lišil a většina jeho funkcí zůstávala záhadou…
Jeho špatný pocit se potvrdil, když hned druhého dne našel HK-47 na jeho obvyklém prodejním místě.
„Co se stalo s tvým majitelem?“
„Konstatování: Došlo k nehodě s blasterem v dunách.“
Druhý den opravdu našli vysušené tělo farmáře mezi horkými písky s viditelným zraněním způsobeným blasterem. Nu, stroje přece nemůžou lhát, nebo ano?

Poldové se vrací!
http://a-totalita.livejournal.com/20924.html

Staniž se, blesklo mi jen tak hlavou a mimoděk jsem si povzdechl. Pomalu, ale jistě začínám vnímat tu obrovskou úlevu, že mám zase chvíli klidu. Začínám ukrajovat ze své krátké pauzy dalších 1800 volných vteřin. V hlavě se mi vybavuje scéna z Čapkovy RUR, kdy by se dívka-robot nechala bez protestů rozřezat, jen aby… Myšlenky se vrací zpět do haly.
"Ke strojům" zavelí hlas shora. Jako stroj se pomalu krok za krokem blížím ke svému stroji a sedám do své pracovní pozice. Hlavou se mi mihne už jen, že kdyby mě někdo teď rozřezal, ani by mi to příliš nevadilo.

Ráno jiskřilo jinovatkou. "Na posledního března dobrý," zahučel jsem a zavrtal se hlouběji pod peřinu.
Vtom jsem narazil na cosi hedvábného. Usmál jsem se a pod víčky mi proběhly záblesky včerejšího večera.
„Konečně jsi moje, tentokrát snad už doopravdy.“
Rameno, po kterém zlehka přejely mé prsty, se pohnulo, snažíc se je setřást.
„Nebo ještě pořád ne? Zeptám se tě, až se probudíš.“
V okamžiku, kdy se mé rty dotkly té hebké kůže, se mi do vědomí vetřela nepříjemná myšlenka - "Vstávat a ke strojům!" Vždyť se měnil čas.
Nevím, jak vy, ale tou chybějící hodinou jsem se dnes cítil obzvlášť podveden.

Jsou obchody, v nichž nenajdete jedinou cenovku. Chodí do nich lidé, kteří se cenou nemusejí zabývat. Nemají často ani pult, aby si klient nepřidal jako v krámě. Vždy ale mají své „pod pultem“. Pro zvláštní příležitosti. Pro lidi, kteří by si mohli koupit celé město, kdyby jim ovšem z poloviny nepatřilo.
„Meč z klačské oceli. Dokonale vyvážený, ostrý jako výčitka rozhněvané ženy, s vaším dovolením.“
„Hezká věc, ale trochu... surová. Sam je skutečný gentleman. Raději bych něco... sofistikovanějšího.“
„Tady – fascinující přístroj. Už žádné zmeškané schůzky. Dokonalý přehled pro dokonalého muže. A ten skřítek uvnitř je docela roztomilý. Říkáme tomu Organizátor.“

„No maucta.“
„Saturnine, ovládejte se. Na co je tahle páčka?“
„Ví bůh,“ odpověděl strýc František rozjařeně.
„Nerozumím, jak vás vůbec napadlo vlézt do modré policejní budky, Saturnine.“
„To je prosté, pane, setřásali jsme přece tetu Kateřinu. Poté, co Milouš propálil loď, když se pokoušel zapálit si cigaretu olejovou lampou.“
„Copak převlek nestačí? Myslím, že jsem měl přece jen dát přednost elektřině. Co dělá tohle?“
Interiér se zachvěl a zvěstující podivné zvuky jim rozduněly podlahu pod nohama.
„Výbuch!“ zvolal strýc František.
„Zde jeden z monitorů tvrdí, že se vracíme v čase,“ ohlásil Saturnin ledově klidně. „Kdo myslíte, že mne vám doporučil?“