DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Tardis přistála. Doktor vykoukl ven a rozhlédl se po prázdné ulici. Znovu si přečetl zprávu na psychopapíru. "Ke strojům!" stálo tam.
Procházel se po prázdné ulici, když zazvonil telefon v telefonní budce. Zvedl ho a z druhé strany sluchátka se ozvalo:
,,Nechoďte ke strojům!"
,,Cože? Proč?"
,,Tohle je město strojů. Nepřibližujte se k nim, jinak se připojíte k nám."
,,Ke komu?"
,,Ke strojům."
Doktor zaklapl telefon a oddálil se od budky. Stroje převzaly kontrolu nad městem, jenže nemůžou fungovat bez proudu. Doktor doběhl k elektrickému vedení a pomocí sonického šroubováku město odstřihl od proudu.
Stroje se vypnuly. Lidé se vrátili.

Den, vedro. Nedostatek spánku.
Pot. K žáru slunce, žár ohně. Včera podstoupil test. Dnes se měl připravovat na lov pouštních lvů. Místo toho šlapal na měch.
V Poušti bylo tisíce bohů, každý z nich dával vodu. A každý na oplátku něco vyžadoval. Chléb, krev, umění. Cokoliv. Pokud to nedostal, chřadl, až nakonec zemřel. S jeho smrtí zmizela životodárná voda. Bez ní by na Poušti nebyl život.
Ráif hnal vzduch do obrovských pecí, kde se z rudy stávalo zlato. Potrava pro boha jejich oázy. Potřebovali hodně zlata. Více než obvykle. Zítra bude Znovuzrození a společně s novým tělem, přijde i hlad.

Chrabrý Alí Baba pokynul paží pokrytou cizelovanou zbrojí ke svým čtyřiceti mužům. Skupina se na svých modlitebních koberečcích zcela bezhlučně vznesla do cestovní výšky. A vyrazili - tiše jak šíp, smrtící jak vzteklý slon, neviditelní proti šedé obloze.
Bezhlučně se přehoupli přes hradby.
Jemně zacinkaly a zasvištěli tětivy. Jak koseni blesky z čirého nebe, zasaženi umírali nepřátelští důstojníci . Zcela zmatení vojáci křičeli, křižovali se či zmateně pobíhali po hradbách či v uličkách. Ani jedno však nepomáhalo. Umírali další a další.
Druhý den druhdy tak pyšný statisícový Cařihrad kapituloval. Alí Baba se velebně snesl do trůnního sálu a nasadil si královskou korunu.

"Nástup k wyvernům!"
Rozkaz zněl halou a odrážel se od kamenných stěn ve spleti ozvěn, které ještě urychlovaly panující spěch. Uprostřed všeho toho zmatku se neklidně ošívalo a syčelo šest wyvernů, majestátních ještěrů, kteří si velikostí a dravostí nezadali s bájnými draky. Světlo loučí se jim odráželo na tvrdých černých šupinách překrývajících se v odolném brnění.
Byli jako stroje; monstrózní, leskle černé stroje stroje bez citů, s nekonečnou vůlí zabíjet.
"Veliteli! Čekáme na vás!"
Jarszek zaváhal. Střelci byli připraveni, oblečení v jednoduché kožené zbroji a čekající na svých místech. I wyverní samice čekala.
Na něj.
Byl čas letět do boje.

…kolem roku 210 před naším letopočtem
Tisíce a tisíce lidí, kam jen oko dohlédlo. V krajině se pomalu, ale jistě začala objevovat nová dominanta. Jen hlína a primitivní nástroje a hlavně zástupy otroků, které měl císař k dispozici. Dřina v nekončících dnech. Naděje, že nový stát přežije útoky kočovníků, byla vykoupena smrtí dělníků.
…dnešní doba
Národní památka, která vlivem počasí a času potřebuje opravit. Doba plná strojů. Dělníkům se musí platit, lidská práce má větší cenu. Jenže inženýři nemohou zvolat: „dělníci, ke strojům!“ Jako by se zastavil čas, opravy je potřeba dělat původní technikou – ručním udusáním hlíny.
Velká čínská zeď.

„Podívej se, co jsem vyrobil!“ Derek se dmul pýchou.
A opravdu bylo na co se koukat. Rotopedy postavené do řady, napojené změtí kabelů k jakémusi zařízení... Derek byl vždycky pyšný na své kutilské schopnosti. Pravděpodobně vyraboval všechna okolní fitcentra – a sportovní obchody, aby sestrojil...
„Co to vlastně je?“
„Tohle – je novodobá elektrárna! Jen sem posadíš dobrovolníky, necháš je šlapat a volé! (Derekovo používání přejatých slov bylo poněkud svérázné) máš veřejné osvětlení!“
„A to jako necháš lidi šlapat přes noc?“
„A proč ne? Přes den budou stejně pracovat, takže čas mají jen v noci...“
„A nebylo by lepší použít vodní turbínu?“

Místo: Písárna
Osoby a obsazení:
Vedoucí kanceláře - s úpravným knírkem a malou pleší
Písařky
Helenka - s blond kudrnami a snem o filmové kariéře
Marie - se staropanenskými brýlemi a ustaraným výrazem
Eva - s prořízlými ústy a nemocnou tetou v Bechyni
Děvčata usedají ke strojům a hbitě nechávají prsty probíhat nad jejich klapkami. Vedoucí je sleduje přísným pohledem. Dveře vrznou. Písárnou prochází pohledný a mladý šéf firmy.
Písařky zvednou pohled jenom na vteřinu. Na kterou z nich se usměje štěstí? Která dojde nejvyšší blaženosti po Jeho boku? To zatím zůstává tajemstvím. Vedoucí významně zakašlá. Pohledy se znovu vrátí ke strojům.
Film začíná.

Doktor Mičurysenko pročítal práce svých svěřenců. Listina práv a svobod. Bídníci. Balada z hadrů. Komunistický manifest.
Štůsek za štůskem otráveně odletovaly zpět.
Cože tě stále obestírá chmura?
Zpozorněl a otočil několik listů.
To je otázka.
„Heuréka!" vzkřikl. „Konec experimentu. Můžete jít." A zatímco se hrnuli ven, doktor četl dál.
Zdali je ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Rozdupat Coronu, vykálet se ti na stůl, vybít okna, zmetku otrokářský.
„Stát! Okamžitě zpátky! Všichni!"
Autor posledního díla utrousil bobek mezi dveřmi laboratoře, vyšvihl se do větví, a byl pryč.

Bylo jich pět. Dvě holky a tři kluci. Přesně to množství, který v šestnácti stačí na to, abyste se nebáli vůbec ničeho.
Věděli, že tam nemají lézt. Jenomže Standa měl mapu. A konec konců to byla jen stará štola. I jejich tátové tam chodili. Ostatně to oni jim vyprávěli o Hagenovi.
Tak tam vlezli. Vybavení pěti čelovkami a hromádkou náhradních baterií.
Došli až ke kolejnici.
Okolo krku se jí svíraly ledové prsty. Snažila se je strhnout, ale ruce se jí bořily do prázdna.
„Zu den Maschinen,“ zasmál se esesáckej důlní mistr.
Mrtvej esesáckej důlní mistr.
Asi to nebyla jen legenda.

,, Co je tohle zač, Jeničku? "
,, Tohle, tohle Míno? To je má jediná láska, mé druhé já, můj sen."
Pronesl Jeníček rozněžněle a láskyplně svého miláčka pohladil. Tohle se Míně opravdu nelíbilo. Neříkal před pár hodinami cosi o horoucí lásce Mařence?
,, Ale stejně se mi nelíbí. Neměli bychom zůstat věrní zažitým ideálům? "
,, Hele, no tak, Míno, nežárli."
,, Ale já opravdu nechápu, proč s sebou musíme vláčet tohle hnusné, špinavé, násilnické...něco. "
Jeníček rázným pohybem vzal svého miláčka do náručí. Nikdy by ho za nic nevyměnil.
,, Těžký kulomet GAU-17/A. Asi opravdu přehodnotím svůj názor na to, že nejlepší je čarodejnicím upalovat prdel. "