Tři mušketýři

Z celého zámku Bragelonne si Grimaud nejvíce zamiloval jeho zahrady.
Se svolením pana de la Fère v nich dlouhé hodiny dokázal sázet, vyvazovat, zastřihávat, prořezávat, roubovat, nastýlat, hnojit, kypřit, zalévat a všelijak jinak přemlouvat to nesčetné rostlinstvo k překotnému růstu.
Prvním rokem zanedbaná zahrada připomínala prales.
Druhým rokem prořezané stromy vpustily do oken trochu slunce.
Třetím rokem stará třešeň vedle altánku znovu rozkvetla jako nevěsta.
Když se o dva měsíce později nesčetné košíky začaly plnit granátově červenými plody, Grimaud sklízel všeobecnou pochvalu.
Trochu rozpačitě se usmíval a mlčky krčil rameny.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Nemusel.
Jeho činy hovořily za něj…
***

Veškerá naděje na odpočinek a trochu spánku po řádce namáhavých dní se jim rozplynula hned při ranním nástupu.
Za hodinu musí být celá kompanie připravena k odjezdu.
„Začínám chápat, proč ve starověku posly špatných zpráv shazovali z hradeb,“ poznamenal Aramis kousavě, zatímco Porthos se pokoušel o jakousi improvizaci snídaně.
„Nerušit. Spím,“ zamumlal Athos s obličejem zabořeným do hřívy svého koně.
Potom ale korouhevník rozvinul jejich zástavu.
Nad hlavami jim zavlál zlatem vyšitý nápis: Kamkoli půjdu, třeba i na smrt…
Svým způsobem bylo velmi úlevné, když si uvědomili, že tentokrát jejich cesta směřuje pouze na venkovské sídlo francouzských králů do Saint-Germaine…
***

„Takže vy tvrdíte…“
„…pohádal kvůli koni…
…zaútočili podomci…
…a nakonec tenhle,“ ukázal horkokrevný mladík na posupně se tvářícího hospodského, „…sebral doporučující list pro pana de Tréville!“
„To ovšem budete muset dokázat, pane hmm… d’Artagnane…“
„Viděli to všichni!“
„Jistě. Takže to máme: notářsky ověřená písemná svědectví, poplatek za sepsání žaloby, ověření výpovědi vaší a vašeho koně… Ech, chci říct, abyste tento formulář odevzdal v pěti kopiích…“
Mladý Gaskoněc slyšel dost.
Vyčkal, dokud se dav čumilů nerozešel a potom…
Práásk!!!
Hospodský zaječel a chytil se za rozbitý nos.
Právo je zbytečně komplikované, usoudil mladík bystře.
A propříště už dával přednost výhradně spravedlnosti…
***

Nevím, nakolik je pravděpodobné, aby člověk zažil zmrtvýchvstání své noční můry. Neprožít to, neuvěřil bych.
Nenapínejme však čtenářovu trpělivost.
Ta první tvář patřila ženě. Druhá…
Říkal si Mordaunt. Syn Milady, hraběnky de Winter.
Zemřel proto, že se mne pokusil zabít ve chvíli, kdy mu má ruka nabízela záchranu
z rozbouřených vln. Nevěřil snad, že úmysl bude následován skutkem, jak se v našich časech nezřídka děje?
Smrt v moři považuji za ohavnou.
Smrt v moři, způsobenou ostřím dýky, shledávám značně cynickou.
Avšak teprve pokus o napsání fejetonu, který bude objeven až o jedno a půl století později, považuji za dokonale absurdní…
***

„Pane!“
D’Artagnan se pokusil nacpat si polštář do uší…
„Pane!!!“
„Co řveš, Planchete?“
„Je tady hostinský od Vrabce v hrsti - jak jste včera oslavoval to přijetí k mušketýrům. Že prej to u něj vypadá jak u snědenýho krámu a abyste zaplatil. Ale, pane, ten chlap je nějaký divný, protože sotva přišel, hned spustil: ‚Každá legrace něco stojí‘ a ‚Bez peněz do hospody nelez‘…
„Šejdíř. Vyřiď mu, že první plat dostanu až příští týden.“
Planchet zrozpačitěl. „Když já nevím, pane. Aby tomu vůbec rozuměl. Neměl bych mu to raději přeložit jako: ‚Dočkej času‘ nebo ‚Kde nic není, tam ani smrt nebere‘?
***

Dny Ludvíka XIII. spěly ke konci, když pan d’Artagnan obdržel jistý velmi neobvyklý příkaz: nespouštět z očí králova bratra…
Znamenalo to snad, že kardinálovi špehové jsou na stopě nějakému dalšímu spiknutí?
Pravda, vévoda se poslední dny choval… zvláštně…
Jako například teď, když uprostřed honu náhle změnil směr a zamířil k malému hájku…
*
Stála tam v kobercích jarních květů a čekala. Marguerita de Lorraine, vévodova manželka.
Spojeni sňatkem, jemuž král vytrvale odmítal požehnat.
Jejich odloučení díky tomu trvalo plných jedenáct let.
Pan d’Artagnan se shovívavě usmál a odvedl koně stranou.
Nemínil obtěžovat.
Protože ti dva si chvíli nerušeného soukromí rozhodně zasloužili…
***

Když Constance Bonacieuxová poprvé zaslechla vzdálené vábení Sirén, nepřikládala mu valný význam.
Pravda, ten mladý Gaskoněc dokázal být roztomilý…
Poté, co kvůli ní neváhal dát v sázku vlastní život, už nedokázala skrývat skutečnou povahu svého citu.
Ten ztřeštěný mladík jí nabízel vše, co v manželství se starým, hloupým a sebestředným mužem postrádala.
Potom se ale cosi zvrtlo.
Únos, úklady, skrývání v klášteře…
Zoufalý okamžik, kdy věnovala důvěru nesprávné osobě…
Tehdy ten kouzelný zpěv zaslechla naposledy.
Jak život zvolna vyprchával z jejího těla, schoulená v d’Artagnanově náruči bláhově děkovala za to, že loď, tříštící se o skaliska, je pouze její vlastní…
***

Toho rána byl Aramisův sluha nezvykle zamlklý.
„Co je, Bazine?“
„Nic, pane. Jenom… Vzpomínáte si na pana z Bergeracu? Toho, co píše ty veršovánky a v hospodě nám vždycky vypráví o cestě na Měsíc? Tak včera po třetí láhvi burgundského se najednou rozpovídal o budoucnosti… Bylo to děsivé. Lidé tam prý nosí jakési legendíny a zateplováky a místo krále jim vládne démonokracie…“ Zbožný sluha se pokřižoval.
A to mladému mušketýrovi pro jistotu zamlčel, že další štědrá dávka Armagnacu ponoukla pana Cyrana k vylíčení popravených pampelišek, olověných kruhů, rozplývajících se ve vzduchu, a k barvitým úvahám o dění za poslední stránkou…
***

Ambice pana Fouqueta nebyly malé.
Bohatství, moc, příjemný život uprostřed přepychu…
Jako ministr a vrchní intendant financí to všechno měl.
A mnohem víc: zámek Vaux-le-Vicomte, překrásnou perlu, rámovanou smaragdy pohádkově nádherných zahrad.
Až příliš často však zaměňoval státní pokladnu za svou vlastní.
Tichý hlásek svědomí, nabádající k opatrnosti, umlčoval dalšími nákladnými slavnostmi…
Jeho pád byl nečekaný a strmý.
„Monsieur Fouquet, jménem krále…“
Nechápavě pohlédl na poručíka královských mušketýrů.
Pan d’Artagnan nenápadně pokynul svým mužům.
Zdánlivě nedotknutelný ministr z jeho rukou převzal zatykač.
Pochopil, že tohle je konec.
Konec sladké idylky. Konec velkých očekávání…
Boží mlýny tentokrát mlely až překvapivě rychle…
***

„Lotře!“ řval Porthos na svého sluhu, přikrčeného pod stolem. „Nesnaž se přede mnou schovat a ukaž se! Tomuhle ty říkáš šunkové závitky s křenovou pěnou?!“
„Já za to nemůžu,“ kňoural Mousqueton. „To kakao mi do smetany žbluňklo omylem…“
„Protože jsi trouba!“
„Jenže, pane, kdybyste ochutnal…“
Porthos neochotně zabořil prst do hnědé šlehačkové hmoty.
Zvláštní. Ale…
Znovu si nabral.
„Nazval jsem to Musquetonova kakaová pěna,“ prohlásil sluha, obezřetně vykukující zpod stolu.
„Hlupáku,“ zavrčel Porthos. „Jídlo musíš pojmenovat pořádně. Na Mousquetonovu pěnu každý kašle!“
A měl pravdu.
Zatímco zneuznaný sluha skřípal zuby, milovníci sladkostí tomu v tiché shodě začali říkat pařížský krém…
***