DMD Bonus č. 6 pro 24. 4. 2015. Téma: Nezáleží na tom jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je jestli reinkarnace věří ve vás.

To jsem se vám jednou ocitl na úžasně krásném místě. Bylo tam teplo, sucho a klid. Cítil jsem se jako v nebi. Teda kdyby existovalo.
A pak se objevil. Veliký a vznešený, nikdy jsem nikoho takového nepotkal
„Věrně jsi sloužil lidem,“ pravil. „Pracoval jsi bez reptání, byl jsi dobrým společníkem. Celý život jsi strávil venku na ulici. Za odměnu se vrátíš jako Rolls-Royce královny Alžběty. Budeš mít luxusní život.“
“Víš, Bože,“ řekl jsem, protože to byl opravdu On. „Rád bych se zas vrátil jako Trabant. Užiju si s lidmi víc zábavy.“
A tak jsem tady. Tentokrát ale bydlím v garáži.

Boje zuří na několika místech, takže orbu a hnojení půdy nebude leckde třeba řešit. Cizí bojovníci si přijdou, udělají párkrát svist a pích, zařídí novou hmotu k rozkladu a spokojeně padnou s vědomím, že ti slaboši nemají šanci vyhrát.
Znají boj svého nepřítele, a přece nebudou ztrácet čas s tím, aby poznali i jeho život a domov, když jsou dostatečně úžasní, aby vyhrávali (a umírali) i bez toho.
Nevědí, že když zařve smrtelně raněný bojovník, někde se zuřivě rozkřičí novorozené dítě. Za máminými zády si jednou bude hrát se sekyrkou a později s těmi, kteří se smáli při jeho narození.

-Bobe, jestlipak myslíš, že až umřem, převtělíme se v nějaký jiný zvířátko, ptal se Bobek svého kamaráda.
-To je celý nějaký divný Bobku. Jak se to vlastně rozhoduje?
-Prej kdo jak žije, má karmu, podle toho se převtělí, do koho si zaslouží.
-A kdo určuje, co si kdo zaslouží?
-To maj takovej žebříček. Třeba žížala je míň než slepice, ta míň než pes, a tak dále.
-Řikám si, co když bych se chtěl převtělit do něčeho jinýho? Psy nemám rád! Mnohem radši bych byl sýkorka nebo třeba hovnivál!
-Bobku, nelam si s tím hlavu. Nejdokonalejší životní formou je přece králík.

Ignorantský internetový diskutér je zvláštní druh.
Přibližme si ho pod mikroskopem:
Dokonale ignoruje jakékoli racionální argumenty. Fakta jsou irelevantní. On si myslí, podle něj, dá rozum, všichni víme.
Vždy musí mít svůj (nestádovitý!) názor a vytrvale jej opakovat. Zásadně jej sdílí se stádem dalších nestádovitých diskutérů.
Často nepovažuje za vhodné dodržovat (stádovitý) pravopis.
Jedinec jiného názoru je automaticky zasr... multikultůrní sluníčkář.
Multikultůrní sluníčkáři jsou blíže nespecifikované, všudypřítomné zlo, devastující normálního pracujícího člověka.

Myšlenka reinkarnace je pro subjekt samozřejmě nepřijatelná.
V daném kontextu je to ale fascinující koncept:
Dle vybraných diskutérských projevů by svět donedávna musel oplývat nepopsatelným množstvím čeledi Geotrupidae.

Znáte takové ty konspirační teorie, co člověka doženou k pití?
Jelikož jsem musel odeslat důležitý dokument, s horečkou jsem se doplazil na poštu.
Vyjel jsem si pořadové číslo a poněvadž jsem neměl obálku, přistoupil jsem k přepážce, u níž nikdo nestál, abych ji z pracovníka vymámil.
"Já teď neobsluhuju," prohlásil.
"Prosím vás, potřebuju jen obálku, abych pak u okýnka nezdržoval."
"Já teď neobsluhuju," zopakoval.
"To vidím, ale..."
"Já teď neobsluhuju."
Je možné, aby Česká pošta zaměstnávala androidy?
Nad panákem vodky přemýšlím, jakému bývalému pošťákovi patřila podoba toho robota.
Třeba to byl Pat, doručovatel z Krče.
Ivan už ho dlouho neviděl.

Do naší redakce se donesla zpráva, že se indickou veřejností šíří nový druh náboženství, takzvaný solipsistický hinduismus. Jeho příznivci se, bezesporu pod vlivem hašiše, domnívají, že je zcela bezvýznamné věřit v reinkarnaci, neboť mnohem důležitější jsou oni sami a je tedy na reinkarnaci, jestli bude věřit v ně. V redakci jsme se shodli, že je to pěkná píčovina, a dali si biftek z argentinského býka.
Každopádně jsme rádi, že se v Indii tak pěkně baví, a určitě vás budeme o této bizarnosti dál informovat. Pokud nás samozřejmě nezavře ten beznosý mamrd a jeho povedená banda, jak slibují už pár měsíců.

Důležitost medicínských pokusů nikdo nezpochybňuje - pokud ovšem nechce být označen za nelidu, fanatického zvířatkáře nebo podobnou verbež. A ta kosmetika se nejdřív taky musí na něčem otestovat... Vlastně všechno, co je neomluvitelné zkoušet na lidech, ale přesto musíme nebo jen chceme vědět, jak funguje.
Zvířata neodmlouvají a je jich hodně. Namnožíme si, kolik je potřeba. Jsou to jen zvířata.
Ale asi hodně věcí by se ukázalo jako naprosto zbytných, kdyby opravdu existovala možnost, že v příštím životě se můžeme narodit třeba jako laboratorní potkan.
Anebo... že ta myš, které zrovna na zádech roste lidské ucho, předtím možná byla prateta Hanička.

Milý deníčku,

navštívit klášter na Šríla Šrímad 6 byl fakt nápad za všechny peníze. Nemám nic proti hnutí Hare Krišna, i když mi přijde, že už v sedmadvacátém století byli trochu vyčpělí, ale dneska mě vážně namíchli. Takhle pitomě nechápal reinkarnaci ani K'anpo Rimpoche, takže tě asi nepřekvapí, že jsem se decentně ztřískal Čajem a šel si místo diskuse radši zatancovat.
To, že pak na planetu zaútočili Sontarani a jeden mě trefil paprskometem, jsem v podstatě uvítal.
Teď mi drž palce, soudě podle těch světélkujících rukou mám posledních pár vteřin a regenerovat pod vlivem není žádná sranda.

Tvůj Zahradník (Lord)

Kdysi dávno, za sedmero horami, sedmero řekami a metodickým pokynem Ministerstva školství, mívali jsme na hodinách biologie a chemie pokusy. Paní profesorka Kalčíková vysvětlovala, jak se lije kyselina do vody a jak se pitvají žáby. Při pokusu jsme to udělali obráceně, byla to švanda a pořádný průšvih, ale poučeni jsme dodnes. Jednou se ale Danuška v zelených šatičkách svěřila paní profesorce, že se učila o reinkarnaci a bojí se, že v příštím životě bude tou žábou, kterou Pepíček s Karlíkem vykuchali. A teď? Paní učitelka je z předpisů předposraná, pokusy nedělá a pouští video. A děti? Naučily se naladit YouTube.

Každá slušná housenka, která ví, co se patří, se umí (po sežrání potřebného množství energeticky bohaté potravy) převtělit. Někdy, pravda, mezitím něco sežere ji. Ale to už je život. A máte něco proti tomu? Neřekla bych.
Že se kukla znovuzrodí, je prostě nabíledni. A je úplně jedno, co si o tom myslíte. Prostě to funguje. Ať jste housenka, nebo emzák. Proč to tedy pro vás představuje tak nepřekonatelné myšlenkové schizma, když jde o člověka, potažmo o vás? Vemte jed na to, že stačí, aby vám tohle rozkošné tělíčko jednoho krásného dne vypovědělo službu a najdete si lepší... Viď, Midnight entito?

Rozhovory dělám často. Tenhle mě zaskočil.
Ten hlas! Zase jsem stála na lesní cestě, padal teplý déšť a my se jen smáli a běhali v kalužích jak blázni.
Pak jsem ho uviděla. Opřeného o lahvově zelené auto, ale nebyla to stará známá škodovka.
Místo očí eura. Dolary. Koruny. Prostě prachy. Dokola vykládal, co má, co nemá, co bude mít, kde byl, kde bude. Nebavil mě. Pořád mu to slušelo, ale už to nebyl ten kluk, co jsem znala.
Rozhovor o celebritě vyšel. Fanynky šílely. Šéfka pochvalně kývala hlavou.
Jen on nechápal, proč odmítám další schůzku. Vždyť celebritě se přece neodmítá!

Na světové výstavě byli jsme pobaveni imprinty – otisky snů dávno minulých osob. Tyto podivuhodné bytosti (ano, skutečně se jedná o bytosti) se zhmotňují, pohybují a dokonce i komunikují se svým okolím. Mezi velikášskými frázemi o tom, jak zbrojní průmysl zpracování nočních můr konečně přispěl i k rozvoji civilní společnosti, však zapadl jeden nenápadný detail. Strašidelná skutečnost, že imprinty nesou podobu skutečných a mnohdy již dávno mrtvých osob. Jen si představte, že po světě takto běhá bez vašeho (a zejména bez jejího) souhlasu například reinkarnace vaší babičky. A co hůř – představte si, že se přihlásí o již dávno šťastně převedené dědictví!

Myslím si, že nejsem neschopný a umím se postarat o domácnost. Můj muž je teď nemocen, proto jsem včera zrušil návštěvu rodičů a zůstal s ním doma. Večer jsem dělal palačinky a jestli neporušená opustila pánev jedna, bylo to moc. Dnes se dařilo, dokud jsem se nerozhodl, že uvařím vepřo knedlo zelo. Při krájení cibule jsem se pořezal, maso jsem spálil a knedlíky mi nevykynuly. Na reinkarnaci jsem nikdy nevěřil, ale teď jsem přesvědčen, že jsem v minulém životě přinejmenším zabíjel rodné. Můj muž se na druhou stranu v příští inkarnaci narodí minimálně jako dalajláma. Protože mi ten oběd pochválil.

Tezuo udeřil dlaní do automatu. Byl to už rok. A tohle nebyl příběh od Murakamiho, aby se vydal hledat jukebox, který by mu jí připomínal. Potřeboval se sebrat jiným způsobem.
Posadil se na kraj zídky u hospody, aby si zapálil cigaretu. Jak v bundě pátral, narazil dlaní na malý sešit. Kdysi mu do něj psávala vzkazy, myšlenky, co ji napadly. Poslední záznam byl o měsíci z jejich výletu do hor. O tygru a reinkarnaci.
O nohu se mu otřela černá kočka. Podrbal ji za uchem.
"Stále se touláš?"
"Jako ty. Doufala jsem, že ses přes mě už dostal."
"To Murakami... "

Ta otázka mi nedá spát. Prý – můžeš si vybrat osobu, ale ne čas. Do jaké postavy by ses chtěla převtělit?

Hermiona mě napadá první. Když si ale představím, že bych se trefila do doby jejího pobláznění Ronem, vyděšeně vrtím hlavou.
Arwen by nebyla špatná. Co ale dělala, když zrovna nepomáhala Aragornovi zachraňovat hobity? Nenudila bych se?

A co mužské postavy?

Jaképak by bylo strávit den jako můj milovaný Bodie? Nemuselo by být špatné dívat se na svět a ženy v něm pro jednou z pohledu lovce. Jenže on je věčně postřelený nebo zmlácený, to ne…

Radši zůstanu ve své kůži.