Pohádky

Áno, vieme vyrobiť látku, ktorú nevidia hlupáci, ani ľudia, čo nie sú hodní svojho postavenia. Ale po tej príhode u cisára už to neponúkame. Viete, ono vyrobiť takú látku nie je len tak. Na to potrebujete veľmi kvalitný materiál. Cisárovi síce priniesli kupci kvalitný materiál, ale tamojšie skladovacie podmienky ho rýchlo znehodnotili. Takže výslednú látku nevideli nie len nehodní, ale aj nevhodní. Napríklad cisár nie je ani hlúpy, aj je svojho úradu hoden. Ale keďže stále nemá dediča, hazarduje s budúcnosťou krajiny. A tak látku nevidel. A to dieťa? Myslíte si, že sa také malé dieťa hodí za katovho pomocníka?

Poznámka: Můj trapný první (a snad i poslední) pokus o poezii.
Jel jsem tudy nejednou.
Však tehdy, když jsem se hnal lesem,
tvůj překrásný hlas uslyšel jsem.
Tvou vílí píseň kouzelnou.
Když spatřil jsem tě prve,
tvé dlouhé zlaté vlasy.
Já zamiloval jsem se asi,
do tvých retů barvy krve.
Nebyly tam žádné dveře,
žádné zámky, žádný klíč.
Já dostal jsem se tam i pryč
skrze tvé dlouhé kadeře.
Hedvábí já jsem ti nosil,
aby žebřík splést sis mohla.
Aby ježibaba už nemohla
mít tě ve své temné moci.
Tvé okno však zavřelo se.
Prý mě nechceš spatřit více.
Bylo ticho, zhasly svíce.
Však jednou sejdeme se zase.
Má milovaná Rapunzel.

A/N: BJB. Ano, přiznávám, už mi z toho hrabe :-)
Milé děti, dneska si povíme pohádku o třech prasátkách. Tak tedy: tři prasátka se rozhodla postavit si domeček. První bylo líné a chtělo si už rychle hrát, tak si postavilo domeček ze slámy. Druhé bylo pečlivější a postavilo si domeček ze dřeva. Třetí prasátko si začalo stavět domeček z cihel. První dvě prasátka se už bavila a hrála si, dokonce se třetímu prasátku i smála, přesto třetí prasátko vytrvalo a domeček dostavělo. Nějakou dobu spokojeně bydleli, než přiběhl z lesa vlk. Zboural domeček ze slámy i dřeva, ale do cihlového se nedostal. Vidíte, milé děti, jak důležitý je kvalitní materiál.

Bylo nebylo, kdesi v širém světě
stála za vsí, v zahrádce, která kvete
chaloupka skromná, porostlá
fazolemi, psím vínem
na běloučké zdi okénko
s myrtou a rozmarýnem.
Každý snad dávno víte, jak to bývá;
za oknem nejmenším nejhezčí děvče zpívá;
čím méně mincí schováno
do váčku z tenké kůže,
tím nádhernější na tvářích
jí rozkvétají růže.
Kdopak ji odvede, kdo krasavici získá?
Dávno nemá stání, chaloupka je jí nízká.
Štěstí však chudým dívenkám
se svatbou málo přeje.
Jenom to srdce horoucí
po nocích děvče hřeje.
S uzlíkem vyšla ze dveří; buďte tu zdrávi!
Za modrým obzorem někde bude ten pravý.
Znáte pohádky Zuzany Novákové? Jsou nejlepší! A znáte Zuzanu Novákovou? Jestli někdo ano, vyřiďte jí, prosím, že ji nekriticky obdivuju a nad jejími veršovanými úvody k pohádkám se rozplývám v čirý obdiv už od svých cca dvanácti let.

„Zlatá rybko, nechci, abys mi splnila tři přání. Úplně postačí, když mi splníš jedno jediné, a budu šťasten do konce života.“
„Jako bych nevěděla, o co ti jde. Takových už bylo. Chlapi jsou všichni stejní!“
„To není pravda. Já jsem tvůj příbuzný. Mám v sobě něco z tvých genů, takže náš potěr by měl určitě šupiny ze zlata a kouzelné schopnosti…“
„Přeješ si, abych ti nakladla vajíčka?“
„No, nechtěl jsem to říkat úplně otevřeně, ale je to tak.“
„Dobře.“
„Vážně?“
„Ano. Ale je tu jeden háček. Znáš přeci pravidla, ne? Na to, abych plnila přání, si mě musíš nejdřív chytit!“

Princezna Kaštanka šťouchala špičkou střevíčku do posledního petrklíče na trávníku. Za chvíli bude máj a zase budou se sestrami házet věnečky do jezera.
Jako loni, předloni a předpředloni.
Tady se něco musí stát a sestra se musí vdát.
Naoko lhostejně prošla kolem prince, který se plazil po kolenou v zámeckém parku a pátral po drahokamech ze Zlatovlásčina náramku.
Kaštanka mu nenápadně hodila mapu zachycující umístění jednotlivých kamenů.
Zbýval už jen třetí úkol.
„Tohle je Zlatovláska,“ ukázal princ na Kaštanku.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou král. „Vrať se domů, princi.“
„Proč jsi mi tedy pomáhala?“ zeptal se princ vyčítavě Kaštanky.
„Protože jsi moula.“

Nedal si pokoj, dokud tu tabulku nenašel. Způsobila jim tolik potíží a starostí, že ji nejprve chtěl roztřískat, rozšlapat, zničit. On, takový klidný a učený chlapec. Pak ho napadlo, že by to jméno mohl konečně dopsat. A tabulku omlátit Hálímu o hlavu. Ale to by taky k ničemu nevedlo.
Hálí měl vlastně pravdu. Ač oba nedoktoři, dokázali princeznu vyléčit. Tedy, on to dokázal. Dokázal jí zajistit světlo, vzduch a… Co jen bylo to třetí?
Usmál se pro sebe. Už věděl, co si s tou nešťastnou tabulkou a rozepsaným slovem počne. Podal si křídu a svým nejlepším písmem začal:
„Drahá Zubejdo…“
upřesnění fandomu: Lotrando a Zubejda

Náhrada za téma č. 13: Gloria
Jako malá holčička se modlila každý večer. Pak maminka stejně umřela.
Andělíčku, můj strážníčku,
Když se v lese ztratily poprvé, modlila se, ať najdou drobečky a cestu zpátky.
opatruj mi mou dušičku.
Cinkot stříbrných zvonečků zněl po dvou dnech bloudění jako rajská hudba.
Duši, tělo opatruj,
Úzkostlivě zadržovala dech, když otevírala dveře. Naštěstí již byli obři v posteli mrtví.
andělíčku, strážce můj.
Třesknutí pohrabáče o kámen ji vytrhlo ze vzpomínek. Hořce se usmála. Vždy se modlila k Bohu a nakonec si vždy musela poradit sama. Tenkrát věřila, že vše bude už jen dobré. Kdyby jen tehdy tušila, jak se plete...
A/N: Četl někdo z vás Druhý strom pohádek, nebo chcete osvětlení, o koho jde?

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
Kdyby nebylo toho hada, nerozuměl by řeči zvířat.
Kdyby nebylo toho hada, nevěděl by, jak bezostyšně o něm zvířata mluví. Že mu dokonce ukládají o život.
Kdyby nebylo toho hada, nikdy by neslyšel o Zlatovlásce.
Kdyby nebylo toho hada, nezamiloval by se do představy.
Kdyby nebylo toho hada, nebyl by celý rok bez kuchaře. Stejně se jenom užíral tím, že se nevrátí.
Kdyby nebylo toho hada, nepoznal by Zlatovlásku. Nechtěl by jí splnit každé přání, nechtěl by pro ni být hezčí a mladší.
Kdyby nebylo toho hada, byl by naživu.
Kdyby nebylo toho hada, nestal by se záporákem v pohádce.

A/N: Navazuje na drabble o nemrtvé princezně z loňska:
http://www.sosaci.net/test/?q=node/265&page=1
http://www.sosaci.net/test/?q=node/282#comments
Marně si princ opakoval, že kdyby je nevzbudil on, udělal by to jiný; a možná by jednou procitli i sami. Nepomáhalo to. Byl to on, kdo políbil zakletou, jeho vinou začala ta hrůza. Nevěděl ani, jestli jsou horší noci, kdy poslouchal křik obětí a nářek pozůstalých, nebo dny, kdy musel vedle své choti líhat.
V zoufalství nabídl bestii své hrdlo, výměnou za život aspoň jediného vesničana. Věděl, není to mnoho. Nenamlouval si, že tím snad něco odčiní. Jen netušil, jak jinak uniknout před pocitem viny.
Doufal však marně.
„Nemohu přece zabít toho, jenž mě...“ a nemrtvá se zle usmála, „vysvobodil.“