Pohádky

Královna se modlila o děťátko. Nechala sloužit desítky mší, volala na hrad báby kořenářky, které umí uvařit lektvar, po němž žena otěhotní... Nic nepomáhalo.
Když při vyšívání uviděla svou krev na bílém plátně, zvolala: „Zaplatila bych čímkoli, kdyby se mi narodilo dítě bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako eben!“
Do roka vykrvácela při porodu. Král zemřel v bolestech o pár měsíců později, když se napil posilňujícího odvaru své nové ženy. Poddaní umírali hladem, když je biřici obrali o poslední zásoby. Princezna s bílou pletí a havraními vlasy si rozedřela ruce do krve při nabírání vody ze studně.

„Pozdravuj babičku!“ zavolala ještě maminka ze dveří za Karkulkou.
„Jasně, mami,“ zabručela Karkulka. „To víš, že jo.“
Pohupovala košíčkem a spěchala do lesa. Ovšem za trochu jiným účelem. Sotva ji schovaly první stromy, sundala si ten pitomý červený čepeček, strhla si pláštěnku a trochu si uhladila černou minisukni. Pak vytáhla z košíčku kapesní zrcátko, tužku na oči a řasenku a začala s přípravami. Nakonec si nanesla na rty rudou rtěnku, vzala flašku vodky a košíček i se zbytkem obsahu, pláštěnkou a čepečkem schovala ve křoví.
„Dělej, už hraje předkapela,“ ozvalo se za ní.
„Už jdu, vole,“ odpověděla a zapálila si.

AN: moje oblíbená česká varianta na Azirafala a Crowleyho (NO SLASH!!!) nemohla chybět.
Anděl Páně.
„Ale notak anděli, nebuď labuť. Já jsem vážně zvědavej, jak zpíváš, čestně,“ prosil čert Uriáš nevinně.
Petronel rádoby káravě pozvedl prst. „V háji Božím je zakázáno hlučet, pekelníku. Ten je určen k pokojnému tomu... rozjímání.“
„Nepřeháněj, jaký hlučení? To určitě neplatí pro kůry andělské.“
Petronel se potěšeně načepejřil, že byl nazván kůrem andělským, a svolil. Čert se usadil a zatvářil se poťouchle.
Anděl důstojně otevřel ústa a vydal ze sebe mocné (a notně falešné) „Glóriááá!!“, následované takřka okamžitě přidušeným „hosana, haleluja, Bože všemohoucí“, když ho Pánbůh vykopl z rajské zahrady.
Uriáš už čekal před bránou. „Ale zpívals dobře,“ prohlásil posměšně.

Škaredá, špinavá, šilhavá a šmajdavá babizna otočila klíčem v zámku. Rázem byli uvězněni v komůrce bez oken, v naprosté tmě, nalepeni jeden na druhého. Bylo jí horko a měla žízeň. Díky drobným závanům jeho dechu cítila, kudy jí stéká pot. Pocit beznaděje přebil všechno ostatní.
„Co budeme dělat?“ snažila se zakrýt úzkost v hlase.
Začal se modlit. Jeho hlas zněl vyrovnaně a konejšivě. Najednou se jí zatočila hlava. Snad to bylo tím vzduchem. V nose jí štípala známá, nasládlá vůně. Bylo jí všude plno. Asi omdlela.
Když se probrala, klečel nad ní s perníkovým srdcem v ruce. Jsme zachráněni.
Gloria!

Vy chcete vědít o tom ohni?
Tož poslouchejte!
Byli dva, kluk a děvče, už ne děti, ale dospělí také ne. Prosili o jídlo a nocleh; kus chleba jim dali v každé chalupě, že však měli oči studené, na noc je nechtěli v žádné. Až vdova pod lesem je k sobě vzala. Za týden chalupa shořela, rudé plameny šlehaly do černého nebe. Ze staré jsme našli kosti, po mladých ani stopy.
Pak jsme se doslechli, že stařen toho podzimku zemřelo v ohni několik.
Chalupa to byla pěkná, starý perníkář dřevěnicu postavil vlastníma rukama.
Však se jí tak u nás říkalo: perníková.

Smrt a násilí - Ano, dokonce i v tomto fandomu. Ne, nevím, čím to je.
Mladičká vévodkyně oslňovala půvabem, drahokamy a naivitou. Když se s ní král procházel zahradou, připadal si, jako by se připravoval na úlohu otce, nikoli snoubence.
Vévodkyně štěbetala o tatínkovi, o drzém králi, který ji odmítl, o ložiscích vzácných kamenů, přičemž veškeré informace podávala dle zvyku své země ve verších.
Znenadání vyskočil zpoza keře zakuklenec s dýkou a rozběhl se ke králi.
Zločincovy oči však oslepilo pronikavé světlo následované zlatou jehlicí.
Vévodkyně svěsila ruku se zářivým náramkem, podívala se na jehlici trčící z oka zmírajícího lotra a začala ječet, velmi prozaicky.
Král ji rozechvěle objal a konejšil: „O mia cara Gloria.“

„A tuhle jsem vám, pane králi, přinesla dar nedar.“
Pan král rozvázal hedvábnou mašličku, otevřel ozdobnou krabičku, a ejhle: z krabičky vyletěl holub a frnk do trámoví.
Vlastně to nebyl tak docela holub, byla to holubice. Ne bílá a půvabná holubička míru, tohle byla šedivá městská potvora, co se popelí ve smetí. Na tom trámu si postavila hnízdo – totiž holubí hnízdo, to je pár kousků slámy, pořádně to pohromadě nedrží – a do něho snesla dvě vejce. Inu, je to krásný pohled na takovou ptačí matku, jak se stará o mladé, ale sedět pod nimi celý den, to bych vám nepřál.
Pozn.: Královna Koloběžka

Poznámka: Tohle byla moje nejoblíbenější pohádka, když jsem byla malá a pořád ji mám moc ráda. A druhá z mých oblíbených byla Malá prodavačka zápalek. Říkám si, jestli už tenkrát se mnou nebylo něco špatně :))
EDIT: Zapomněla jsem připsat, že tohle berte jako nesoutěžní drabble, soutěžní ještě zveřejním, tohle je jen takový výlev, který jsem si nemohla odpustit.
____________________________________________
Žili, byli babička a dědeček. Bydleli sami, děti neměli a velmi se pro to rmoutili.
„Tak víš, co?!“ řekla jednoho dne babička, „Postavíme si děťátko ze sněhu!“
A dědeček souhlasil.
Uplácali ji společně. Byla nádherná. Malé miminko. ‚Jen, kdyby ožila,‘ říkali si. A opravdu.
Ráno na oba čekalo velké překvapení. Místo sněhuláka, kterého včera postavili, ležela venku překrásná holčička. I zaradovali se.
Sněhurka ji pojmenovali.
I Sněhurka rostla jako z vody. Ne po letech, nýbrž po dnech. A světe div se, na konci zimy byla jako která jiná třináctiletá dívka. Vlasy měla plavé a očka jako pomněnky. A i když byla celá jen z ledové vody, nebyla chladná, ale miloučká.
Přišel den svatého Jana a dívky se braly do háje na veselí a Sněhurka prosila, ať může jít s nimi. I pustili ji.
Celý den se dívky veselily, vily věnce z květin a zpívaly. A když zapadlo slunce, naházely na hromadu suché dříví a zapálily je.
„Přej si něco,“ zašeptaly Sněhurce, když házela do ohně svůj věneček.
Celý večer tancovaly a skákaly přes ohýnek. Avšak Sněhurka se zdráhala.
„Skoč, Sněhurko, neboj se!“ volaly na ni. I Sněhurka skočila.
V tom okamžiku, jakoby jí ani nikdy nebylo.
Vypařila se nad ohněm.

Babička Svišťová seděla v křesle a pletla šálu. Blížila se zima a venku se už dělalo řádně sychravo. Co nevidět přijde první sníh a šála přijde vždycky vhod.
Dokončila řadu a šla postavit na čaj. Brzy přijdou vnoučci a babička už byla celá nedočkavá.
Vyhlédla z okna a v dálce uviděla tři postavičky cupitající směrem k chaloupce.
Za chvilku už byli kluci uvnitř a vyprávěli babičce o všech nových dobrodružstvích. Ale byli celí roztržití a chvilku neposeděli. Babička jim domlouvala, ale nic nepomáhalo. Za chvilku ležel na zemi rozbitý hrneček.
"Nezbedníci jedni!" zlobila se babička a vytahala všechny za uši.

Lozi… lozi… Houuup! Vžůůůůůůůůůům!!! Chňap! Kous! Křup!!!
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ! Žatračeně!“
Cink! Cink! Cink!
Buch!
„GRRRRRRRRRRRCH!!!!“
Prásk!
„Auuu!“
Měla pocit, že má rozdrcené snad všechny kosti v těle. Což byl samozřejmě nesmysl.
Může mít někdo takovou smůlu? Blesklo jí hlavou. Ten chlap má dvanáct dcer a já si samozřejmě vyberu tu jedinou nejedlou.
„Proč šakra vypadaj ty ženšký všechny štejně?“ vypravila ze sebe skrz poničené zuby. „Kdybych šakra ašpoň nebyla barvošlepá. Šakra!“
Pro milovníky šťastných konců na závěr dodám, že se této vši dětské nakonec podařilo dobelhat se domů. Zařekla se ale, že ke Zlatovlásce a její rodině už nikdy ani nepáchne.