Pohádky

"Pročpak jsi přišel," uvítala bludička hastrmana hned na zápraží. Vodní můžík jen tak pokrčil rameny a pozval se sám dovnitř.
"Stojí to za prd. Nikdo už ven skoro nechodí a k vodě ještě míň. Ty to máš nejspíš podobně, tak jsem přišel na kafe. Tuhle jsi mě na něj zvala, nepamatuješ?"
S bledou tváří pozorovala, jak se jí podlaha začíná hemžit kapkami vody z vodníkova fraku. Zrovna když zavírala dveře, usadil se do proutěného křesla.
Vrz.
"Měla jsem za to, že jsem je promazala," povzdychla si.
"To nebyly dveře. To mí revma. Vlhko mi nedělá dobře, přitom bez něj nepřežiju."

Pověz mi, má milá, cos v kostele viděla?
Viděla jsem prve
potok horké krve.
Pověz mi, má milá, co jsi ještě viděla?
Viděla jsem mnicha
odejít do ticha.
Viděla jsem muže
staženého z kůže.
Pověz mi, má milá, zda jsi něco slyšela?
Slyšela jsem dveře
skřípnout v nedůvěře.
Slyšela jsem Osud,
brousil svoji kosu.
Pověz mi, má milá, proč jsi nemlčela?
Proč tvá hezká ústa
nezůstala pustá?
Kdyby jak ta vrata
nešla otevříti,
mohla sis, ty svatá,
spokojeně žíti.
Že však zaskřípala,
smrt se pousmála.
Aby vražedkyni
nikdy nepoznala,
aby ústa v pantech
dívce nevrzala,
vroucí olej dovnitř
matka nakapala.

Dopolední klid. Takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.
Slunce svítilo vysoko na obloze. Opékalo jim zátylky. Pot jim v těžkých kapkách stékal po zádech. Košile už dávno odložili. Teď litovali, byli spálení na troud. Jeden myslel na to, že už se asi na zádech nikdy nevyspí a přemýšlel o tom, jak to vyřeší, protože tak spal vždycky.
Poslední kop. Objevily se před nimi vrata. Právě včas. Podle jejich propočtů bylo za dvě minuty poledne a ony se měly otevřít. Čekali. Nic. Čekali ještě dvě hodiny. A stále byl takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.

V malé chaloupce v lese žila myška.
Ťuky ťuk, zaklepal zajíček.
Vrzy vrz, zavrzaly dveře.
Myška a zajíček oslavili spolubydlení malým večírkem.
Později přišla žabka.
Vrzy vrz.
Tentokrát to byl větší mejdan.
Jako další přibyl ježek
Vrzy vrz.
Copak ta zvířátka asi pijí?
Svišť byl veselá kopa!
Vrzy vrz.
A copak asi kouří?
Jezevec měl zálibu v bigbítu.
Vrzy vrz.
Při téhle párty padaly šišky ze stromů.
Lišák si přivedl hned tři veselé kamarádky.
Vrzy vrz.
Ze stromů už nemělo co padat.
Některá zvířata by ovšem v zimě raději spala.
A medvěd bydlel hned vedle.
Kdo by se mu divil?

Pomalu tančili a dívali se jeden druhému do očí. Sklonil se k ní a něžně ji políbil. Usmála se.
„Tak dlouho ji hledal,“ neslo se sálem.
Křehké stvoření u dveří se schovávalo ve stínech a pozorovalo ty dva se zvláštním melancholickým úsměvem. Kdykoli bylo někým osloveno, plaše se usmálo; nikdo na odpověď ani nečekal. Všichni věděli, že je němá.
Zítra, opakovala si v duchu, zítra se vrátí domů.
Snad ji bude hledat, snad mu bude chybět... Jen pravdu se nikdy nedozví.
Časem se s tím smíří. Má přece ji - a ona zůstane jen němou vzpomínkou, která se rozplynula v moři.

Vůz se kolébal letní krajinou. Unavené slunce sklánělo hlavu čím dál níž. Přikrčený za balvanem na kraji cesty přihlížel tanci stínů. Jak šero rozvíralo svou náruč, ptáci pomalu umlkali. Rachocení na prašné cestě namísto tamtamu. Povoz se blíží.
Prrrr! Staccato podkov rázem utichlo. Muž na kozlíku se obezřetně rozhlédl kolem. „Naskoč si!“ pohodil hlavou ke kameni. Chlapík rázem seděl vedle něho. Hyjééé.
„Plácnem si na to?“ povytáhl obočí vozka.
„Tak dobře. Platí.“
Zaržání koně potvrdilo dohodu.
Koník zastavil. Krátké kopnutí kopyta otevřelo černou skálu. „Jsme bohatí!“ rozjařeně výskali. Lačně se opájeli dukáty, dokud ohlušující rachot kamení nezavalil vchod do jeskyně.

To víte, že mělo komplexy! Být Ošklivým Káčátkem mezi krásnými kačenami není legrace. Toho posměchu a odstrkování! Ony chodily na kačení plesy, ono si doma četlo. A právě to ho nakoplo.
Když bylo starší, dalo se na studia. Chtělo být vzdělané, když už není krásné. Aby si ho kačeny vážily, aby ho potřebovaly. Protože bylo chytré a usilovně pracovalo, dařilo se mu. Mudr. Ošklivé Káčátko, PhD, to neznělo tak špatně.
Někdy během dospívání se z něho stala krásná labuť. Všichni ho obdivovali, ale ono tomu nevěřilo. Celý život se považovalo za ošklivé káčátko.
Popravdě, už mu to bylo dost jedno.

V dálce plápolal oheň. Marie tam zamířila.
Našla je! Dvanáct zarostlých chlapů kolem ohniště.
„Kluci, zase jedna!“ vyjekl jeden, s obilnými klasy.
„Tak co bys ráda?“ promluvil zeleně oblečený.
„Co má tohle znamenat? V lednu obleva, sjezdovky se musely zasněžovat, v dubnu mrzne, v létě…“
Duben vzdychl. „Víš, holka, od tý doby, co nás našlo tamto děvče, sem začli lidi chodit, že chtějí taky jahody, fialky… Až se nám to vymklo z rukou.“
„To už nebude,“ slibovala Marie. „Jahody a jabka máme ze skleníku…“
„A sníh taky umělý?“ vyhrkl Duben. „Tak už nás není potřeba!“
A počasí se definitivně zbláznilo.

Slunce vykouklo zpoza mraků a sledovalo horského údržbáře, kterak uklízí odpadky ze sjezdovky. Tento víkend definitivně skončila lyžařská sezóna. Údržbář byl pohledně mladík i sluníčko na něm mohlo oči nechat a snad i pro to mrklo vždy na zledovatělou plochu, kde zrovna mladík procházel, aby se nesklouznul
Mladík zašel do nějaké budovy a slunce posmutnilo. Za chvíli ale zase vyšel s kyblíkem a hadrem v ruce a začal otírat sedadla lanovky, a tak se slunce dál bažilo pohledem. Když mladík došel k poslední sedačce, sluníčko se soustředilo a přímo před ním odkrylo travnatou plochu a na ní první horskou sněženku.

„Obleva?!? Jaká obleva u všech sněhových vloček?“, zděsila se Ledová královna.
„Obleva, vaše výsosti“, pokračoval neohroženě človíček v brejličkách, „důsledek globálního oteplování. Nikdy jste o tom neslyšela? Kdybyste si laskavě pročetla tady tuhle brožurku…“, a začal se přehrabovat v tašce. Ledové vládkyni se hlavou mihl obraz královské schránky, přeplněné podobnými letáky nejrůznějšího druhy a po tváři se jí zvlnil hadí úsměv.
„Áha! Stráže! Nerozumím mu ani slovo. Do hladomorny s ním!“
Dosedla zpět na trůn a snažila se nepropadat panice. Obleva, a ona trčí v baráku postaveném z ledu!
V té chvíli ze stropu s tichým žblunknutím dopadla první kapka.