Pohádky

Tři postavičky krčící se na střeše paneláku mlčky pozorují město pod sebou. Nekonečné řady aut, barevných teček v záplavě betonové šedi, všudypřítomný hluk. Svět, do kterého nepatří.
Přišli z ničeho nic, se svými buldozery a bagry a přesnými pokyny. Les zmizel a s ním i jejich doma.
Pánové v obleku a kouzelné razítko. Sluníčko, co se dá zhasnout vypínačem. Zvuk pařízku kutáleného po špinavém asfaltu.
Krteček s pláčem vzhlédne od mumraje pod nimi a stažené srdíčko mu poskočí.
Vítr štípající do očí, mocné máchání labutích křídel, zelené louky a zurčení potůčků.
Nadechnutí.
Alespoň na chvilku, alespoň než přijdou i sem.

Ze zákulisí se ozývá kvílení větru; postupně se mění v hysterický jekot.
RÁDCE (k MLADÉMU KRÁLI): „Příčiny tkví v dětství. Časná ztráta matky, nepřijetí otcovy nové partnerky, neshody v rodině, sourozenecká rivalita, domnělé či zveličené ústrky. Následky bývají rozličné. Dobrovolná izolace, útěky do snů, přilnutí ke zvířatům, zaměňování představ za realitu, obsedantní chování – například sklon k třídění drobných předmětů. Zanedbávání základní hygieny a vzhledu, nebo naopak přehnaná péče. Pohotovost ke konfliktům. Předstíraná skromnost - ‚já nic nepotřebuji, na mně nezáleží‘. A nakonec – úplná ztráta sebekontroly.“
STARÁ KRÁLOVNA: (šeptem ke STARÉMU KRÁLI): „To byl taky nápad! Vybírat si ženu podle velikosti bot!“

Jakmile se zvířata zbavila ostychu z lidské řeči, šlo to docela snadno.
První s tím pochopitelně začaly kočky. Následovaly další zvířecí druhy.
Blažkův kocour Oskar dokonce naučil mluvit slepice, a každý ví, jak jsou slepice pitomé.
„Řeč je prvním krokem k osvobození zvířat,“ kázal jim na dvorku.
Když šel starý Blažek do kurníku pro vejce, kdákavé protesty slípek ho trochu překvapily. Chvíli jim naslouchal, než si zašel pro sekeru.
Když skončil s popravami, otočil se k Oskarovi.
„Dneska se budeš mít dobře,“ prohodil. „Ty nebudeš blbnout se žvaněním po lidsku, že ne?“
Z ostří sekery odkapávala krev.
„Mňau,“ odpověděl Oskar.

Mulisák si zálibně pomlaskával. Na strašidelném vrchu Šmejkalce bylo všechno hezky poctivé, cáry mlhy plazící se při zemi, pavučiny, meluzína kvílící v komíně, větve stromů skřípaly v C moll (Mulisák to ladil týdny). V útulně pochmurné chaloupce vrzaly dveře. Okna osleplá letitým prachem, a za nimi... cože?
Mulisák vyběhl, strhal ty příšernosti a zařval: "Bubáčku, sem!"
Výslech však odhalil, že Bubáček v tom tentokrát nejede.
Až odpoledne se tetka Bouďačka stavila, kde že mají tu haloweenskou girlandu? Mladý to přivezli, v cizině to prej patří k nóbl strašení... Mulisák si umínil, že v životě nebude nóbl. Radši bude slušné strašidlo.

Městská mytická havěť se přímému styku s lidmi většinou vyhýbá. Ne že by se báli, jsou to introverti. Obvykle špatně snášejí i další jedince svého druhu.
Meluzína pracuje v kadeřnictví na Andělu. Meluzína, pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Svou denní energii získá z těžkého fénu za deset minut, zbytek dne se prostě těší lidmi. Ráda se probírá jejich vlasy pramen po prameni a někdy zavzpomíná na své synky. Těší ji, když ženy v jejích dlaních uvolněně zavírají oči a muži ji sledují v zrcadle pohledem. Občas ji někam pozvou. A ona pokaždé odmítne, protože jen blázen by opakoval stejnou chybu dvakrát.

Shrek z Fiony rychle svlékl cibulové slupky,
kupa jejich zlobřích dětí jí lidi jak křupky.
Jeníček s Mařenkou vzali se (za ruku),
Jenda chyt kulomet, Mařenka bazuku.
Otesánek vyčet někde, že nezdravě žije,
dnes ho léčí doktor Voštěp - těžká bulimie.
Trautenberk si nakradl (celý poklad z hory),
na Bahamách dneska žije, nevylézá z nory.
Křemílek a Vochomůrka pozítří se berou,
děda Mrazík s babou Jagou chlubili se dcerou.
Princezna co ráčkovala najmula si logopeda,
kde děd Vševěd přišel k pleši, to mi teda spáti nedá.
Statistika, mrchla jedna, kleju jako dobytek,
předem je mi všechno jasné, pohádky jdou do kytek.

Co je malé, to je hezké, říká se.
Z hlediska statistiky je to blbost.
Z hlediska estetiky je to taky blbost.
Kromě toho to není pravda.
Třeba trpaslíci: nejsou zrovna hezcí!
Vlastně ani nejsou moc malí.
Rozhodně ne všude.
Sněhurka by mohla vyprávět své.
Ale o tom už se navyprávělo a napsalo, ó jé! Jenže Sněhurka se nestará se o řeči. Ani trochu.
Zajímá se o jen čísla.
Čísla ji nikdy nenudila. Čím větší, tím hezčí.
Víte, co je hezké, když to není malé?
Bankovní konto.
A víte, kdy je ještě mnohem hezčí?
Když jeho velikost něčím znásobíte.
Třeba sedmi.

Položil svou obligátní otázku a průzračné oči se k němu otočily s tupě naivním výrazem.
„Teplo, dědečku, teplo!“ Štíhlé prstíky nadzvedly živůtek. „Nosím jen to, co sestřička odloží, ale nevadí. I praktické oblečení může děvče zkrášlit! Mám funkční termoprádlo značky Moira, košilku Husky, vlňák je membránový softshell – goretex by byl lepší, snad ho jednou zdědím… Botky jsou Salomon Snowtrip, s technologií zateplení Thinsulate 200 gramů a s waterproof membránou…“
Děda Mráz se nenápadně odkradl mezi zasněženými stromy, zatímco sladký hlásek nezdolně ševelil dál a dál.
„Horší už to být nemůže,“ mumlal si stařec pod vousy. „Počkám radši na tu druhou.“

„Ke strojům je potřeba mít úctu!“ prohlásil hospodář.
Vejminek přestavěl na garáž. Starou babku nechal bydlet v chatrči v lese. Nebýt myslivce a lesních zvířat, dávno by umřela.
Aby se neřeklo, jednou do roka posílal dceru s výslužkou. Chodívala vyparáděná jak na tancovačku, v košíku bábovku a láhev špatného vína.
Návštěvy nebývaly veselé. Tak si jednou babka usmyslela, že si s přáteli užijí zábavu.
Holka se na údajnou babičku ani nepodívala. Všetečně šmejdila po světnici, dokud vlk nevyskočil z postele a nekousl ji do zadku.
Utíkala a ječela jako pominutá.
Babička, vlk a myslivec se tomu smáli až do večera.

„Tak co, šéfe, vidíš něco? Co se tam děje? Tak nenapínej!“
Zasunul periskop, teprve pak promluvil.
„Dobře to dopadne, neboj, ten její na to každou chvíli přijde. Musíme sebou hodit.“
Uháněli o patro níž do dílny. U šicích strojů tam čekali ostatní.
„Máme nachystanou tu bílou látku? Víte všichni, co máte dělat? Ne že zase zvořete spodní lem, minule se nám málem přerazila.“
„Ale šéfe, to bylo tou botou, za to můžou ti na obuvním!“
„Neremcej. Je potřeba, abychom si dali záležet všichni.“
Jehličky se rozkmitaly, špulky nití roztočily.
A když Popelka rozlouskla poslední oříšek, byly v něm svatební šaty.