Pohádky

Jaro vyleze z postýlky, vytře si ospalky z očí, rozhodí po zemi kvítí, obalí větve lístečky, provoní vzduch. Lidi chodí ven a říkají „ách“ a „óch“. Jaro je šťastné, má rádo obdiv.
Třikrát po sobě si ale všimlo, že jsou na světě podivíni, co v ten nejkrásnější čas sedí doma, koukají do počítačů a píší tam jakési povídačky, ještě k tomu dost krátké. Nějaké Jaro je jim ukradené!
Čtvrtý rok se rozzlobilo.
„Já se na to můžu víte co! Kdybych udělalo oblevu, voni si vo ní budou tak akorát psát!“
Zalezlo zpátky do postele a jestli neumřelo, tak spí dodnes.

Hadi se tiše klátili ve větru spolu s dalšími ingrediencemi na šňůře.
"Co všechno žena musí pro krásnou pleť udělat? Zmijí jed je to nejmenší. Alternativní medicína je teď na vrcholu. Kam se na to hrabou magické lektvary. Nic není nad pořádnou mast. I když jsem slyšela, že na východě teď objevili metodu pomocí jehel."
Královna se pečlivě zhlížela v zrcadle. Prsty laskala pokožku a pátrala po sebemenší nedokonalosti. Když dlaní prohrabavála vlasy, padl jí pohled na portrét v rohu místnosti. Mrštila po něm sklenicí. Už se ani nenamáhala ptát zrcadla.
"Ani to nestačí. Lovče? Mám pro tebe další úkol."

"Prrr, holký!!! Co to tady proboha zase je?"
"Do háje! Přerazit tu Macháčkovou málo!"
"Pravdu máš, kmotře. Mít takovou věc, to by se mělo zakázat!"
"Jen co se dostanem domů, jdu s tím za starostou. Potáhne ze vsi, baba!"
"Macháčková za nic nemůže, vona s tím zacházet umí. Ale před tou svou mámou by to měla schovávat. To je popleta popletená."
"To mi povídej, posledně to nastartovala a nevěděla, jak zastavit."
"Takže zasejc podle Erbena?"
"Co se dá dělat, kousejte, chlapi!"
"Jauvajs, moje zuby! Dyk je to ledový!"
"Že ta babka tentokrát zavelela Hrnečku, mraž!"
"No, raději počkáme na oblevu ..."

Žena: Vetře, ty, který létáš po celém světě, neviděl jsi mého manžela?
Vítr: Jak to můžu vědět? Vždyť já tvého muže ani neznám. Nepomůžu ti.
Žena: Prošla jsem celým světem, abych tě dostihla a zeptala se tě. Jak můžeš být takhle krutý?
Vítr: To není krutost. Jsem jen živel; pouhé proudění vzduchu. Osudy smrtelníků mne nezajímají. Kdyby ses zeptala Slunce a Měsíce, řekli by ti to samé co já.
Žena: Takže mi neporadíš?
Vítr: Možná přece. (odmlčí se) Kolik námahy tě stálo se sem dostat? Jdi a hledej svého muže mezi lidmi. Nemrhej své síly honbou za větrem.
(žena odchází)

Byl jednou jeden hodnej král jménem Klávariociromaurenus, zkráceně Klá. V sousedním království vládl Blásimipidienescu, hroznej kruťas, kterej popravil každýho, kdo mu řekl jenom Blá, ale tyranům se nemá ustupovat, tak mu tak budeme říkat. Ti dva spolu bojovali. Klá to nechtěl, ale Blá na něj imrvére útočil, byl prostě agresivní, nedal si pokoj. Blá vítězil, protože vojáci tyranů bojujou zuřivějc, jde jim víc o krk. Blá byl ale strašněj rozežranec. Když mu jednou špijón přinesl košík s cizokrajnou pochoutkou, hned ho otevřel. V košíku byly zmije, ty ho uštkly a byl tuhej.
Od tý doby si Klá zmijí vopravdu cení.

Říkali, že tahle saň je obzvlášť krvelačná bestie, ale i s takovou se popere.
Náhle se zarazil: V trávě před ním se svíjeli tři hadi, nejspíš zmije! Rozmáchl se mečem; stačila mu jediná rána. Trochu samolibě si pomyslel, že sklátit tři jedním seknutím, to se jen tak nevidí - pravda, ještě ta saň…
*
Saň: „Tak tenhle právě zabil tři slepýše.“
Princezna: „Jasně jsem otci řekla, že si nevezmu nikoho, kdo nemá úctu k životu. Slepýše! Tenhle bude rozhodně chtít zabít i tebe, Amálko.“
Saň: „Hrůza, jak jsou krvelační. Takže vymazat paměť a hezky šup domů… Další princ tu bude v šest.“

Ještě něž se narodila, pořád do ní ostatní pošťuchovali a v maminčině bříšku ji utlačovali. Pak se jednoho krásného dne dostala konečně na svět, dočkala se trochy svobody a okamžitě v ní zavládly instikty tolik utlačovaného nenarozeněte (či snad nenaroze(ště)něte?). Proto se ihned jako první se hnala k mamince a poctivě se krmila a ani za nic se nenechala kýmkoliv odstrčit. Nutno říct, že jí to náležitě prospělo, nikdy se už nenechala odstrčit, brzy se rozkoukala, brzy dělala své první krůčky a mohla si vesele proštěkávat cestu životem dál.
Dalo by se říci, že Dášenka byl takový malý štěněčí alfasavec.

Nikdy ho nedokáže milovat.
Nevadilo jí, že šlo o domluvený sňatek. Ale jeho strohá tvář, neúsměvné rty, přísné chování…
S ní ale jednal ohleduplně. Přání, aby do jedné z komnat nevstupovala, znělo spíš jako prosba než rozkaz.
Nemohla odolat. Čekala strašné tajemství…
… a našla pokojík plný podivných věcí. Koloběžka s ulomeným kolečkem, hromada autíček, neumělé obrázky: malá holka s culíky a velikými zuby…
… na stole řada sešitů.
Otevřela ten nejzaprášenější.
Dětské písmo.
Julyjána je nejlepčí a nejhesčí na svjetě.
Poslední sešit byl úplně nový.
Stala se mojí ženou. Nemohu uvěřit svému štěstí!
Tiše se vykradla ven.
Nikdy ho nepřestane milovat.

"Kolikátý už to byl, statistiku?"
"Pane králi, devadesátý osmý."
"Výborně, takže to v království máme už jenom dvě princezny."
"Ano pane, je to velice politování hodná skutečnost. Co my víme, tak je na světě sto tři draků a my už nemáme jídla pro více než dva z nich. Poté začnou útočit přímo na království."
"K čertu se statistikami! Musíme nějak ochránit mé dvě zbývající dcery a království. ... Už to mám! Zavoláme si Honzu. Honzy! Dva, každý si vezme jednu princeznu a bude klid!"
"Pane?"
"No Honza dokáže ochránit princeznu i království od draka, jako v té písničce - Statistika nuda je..."

Kráľovský radca zdvihol zrak od tabuliek a znova sa zahľadel na uchádzačov. Boli rozdelení do troch skupín. Prvé dve len tak preletel pohľadom a zastavil sa u tretej. Aspoň tá vyzerala normálne. Ale zároveň mu robila najväčšie problémy. U prvých dvoch to bolo jasné. V prvej skupine majú takmer všetci uchádzači výšku medzi 210 a 250 cm, u druhej zasa vedel deväťdesiatpäťpercentný interval pre obvod pásu. Ale tí tretí? U nich test trval výrazne dlhšie a dával iba vágne výsledky. A kráľ už začínal byť netrpezlivý. Ten konkurz na nájdenie trojice hrdinov určených na záchranu princeznej už trval príliš dlho.