Pohádky

Fandom: Pohádky (Arabela)
Na Pultanele právě začínal nový den.
Pan doktor Veverka si spokojeně vykračoval směrem k Polepšovně dětí nakažených zlobivkou. Pracoval tam už čtyřicet let, od té doby, co úspěšně vystudoval medicínu.
Sotva přišel do své kanceláře, mechanicky pověsil sako na věšák a oblékl si bílý plášť. Pak se vydal na kontrolu svých zlobivých pacientů. Jako obvykle panoval všude obrovský zmatek. Dědečkové a babičky se chovali jako psi a kočky.
„No tak, Mařenko, už jsi dost velká, abys věděla, že nesmíš tady Karlíkovi krást hračky…“
Do pokoje vstoupila poměrně mladě vyhlížející sekretářka – ještě měla vrásky.
„Pane doktore, volá vás paní ředitelka. Prý je to naléhavé.“
Ředitelka Jánská seděla za stolem a tvářila se ustaraně.
„Bohužel mám pro vás špatné zprávy…“
„O co jde?“ zeptal se stísněně.
„Víte, zažádal si u nás o práci absolvent v oboru dětských nemocí a po důkladné úvaze jsem jeho žádost přijala. Naneštěstí tu není dost práce pro oba…“
„Vždycky jsem pracoval oddaně…“
„Ale zasloužíte si odpočinek v důchodu. Vždyť už vám ani nerostou vousy...“
Nešťastně si to zamířil přímo do jablečného sadu.
„Prosím jedno červené jablko…“
„Jste si jist, že…?“ zeptal se ho hlídač.
Přikývl.
Za okamžik přistál na okně Polepšovny dětí nakažených zlobivkou čerstvě vylíhnutý bělásek.

Hudba. Tanec. Smích. Celý sál splýval v pestrou duhu.
O půlnoci utekla z plesu. Na zámku se tančilo až do svítání. On netančil. Snad. Doufala. Ráno se vrátila do reality.
O půlnoci utekla podruhé. Ranní slzy smyly špínu ze tváří.
Utekla potřetí. Znovu o půlnoci.
A on? Věřil, že ji zadrží. Zmizela však, jako by se rozplynula s posledním úderem zvonu. Odešel také. Krásná neznámá si odnesla s sebou jeho srdce.
Ale co naplat.
Ráno musel oznámit jméno své vyvolené.
Neznal ho.
Všechno kolem se točilo. Blouznil.
„Pane, na schodech jsme našli střevíček...“
Ve svém žalu odehnal sluhu mávnutím ruky.

"Kozliatka, kozliatka, odchádzam na nákup. Zasuňte bezpečnostnú reťaz a nikomu neotvárajte, kým sa nepozriete cez kukátko. Viete, ako to minule dopadlo s vlkom."
Mamka koza odcupitala, kozliatka zasunuli bezpečnostnú reťaz a pustili si televízor. Znenazdajky zaznel tichý zvuk: Ťuky ťuk.Kozliatka zdúpneli, dívajú sa jeden na druhého. Pozrelo najsmelšie kozliatko cez kukátko. Vzápätí už naznačuje: "Schovajme sa, bračekovci, pod posteľ i do skrine, aby si mysleli, že nie sme doma."
Po hodnej chvíli sa vrátila mamka koza, a hodnú chvíľu ešte trvalo, kým kozliatka dali reťaz z dverí. I pýta sa mamka koza: "Zase vlk?" Odpovedá kozliatko: "Nie. Svedkovia Jehovovi!"

Stará se, uklízí, pečuje, spravuje. Každý den dokola. Sedm dá práci a ona ji zastane. Přes les by nepřešla, i kdyby měla kam. Nemá. Tady je v bezpečí, proto tu zůstává. Nikdy se tu nic neděje, dny plynou jeden jako druhý. Je jí patnáct.
Ťuk, ťuk.
Poprvé jí na mysl nepřišlo něco zlého. Večer přišli domů a šněrovačku povolili.
Podruhé sama před sebou tušení zapřela. Večer přišli domů a hřebínek vytáhli.
Teď už moc dobře ví, kdo stojí za dveřmi. A stejně otevře. Jen pro tu naději. Aby se něco dělo. Než přijdou domů.
Ťuk, ťuk.
Tak sladce to zní.

„Zakázala všem vstup,“ vykulila služka oči.
„Měl jsem to donést okamžitě,“ řekl tiše. „Rovnou z lesa.“
Jako by zaslechl šustot těžké tkaniny, než se ozvalo zlobné „Dále!“
Královna stála uprostřed ložnice a sálal z ní vztek. Zjevně přišel nevhod.
„Á, myslivec. Přinesl jsi?“
Mlčky pozdvihl mokvající uzlík.
„Výborně. Polož to... třeba na mísu k jablkům.“
Příliš podrážděná vyrušením, než by projevila spokojenost.
Všiml si podivných tvarů na posteli, zakrytých těžkým brokátem. Mohlo to být skoro cokoli. Dál raději nemyslel.
„Jdi.“
Počkala, až utichly kroky na chodbě, obrátila se a s jemným úsměvem opatrně sundala přehoz. Plyšáčci trpělivě čekali na pomazlení.

Poznámka: velmi křehké vztahy postav z ruského folklóru
Vasilisa vlekla kufr lesem. Po čtyřech hodinách ve vlaku a úporném kopci uvažovala o tom, jestli by ho neměla nechat levitovat. Jenže šlo o princip, a tak vytrvala.
Konečně vešla do skrovné setnice. Nikde nikdo.
Nechala kufr žuchnout na zem a šla si pověsit kabát. Když otevřela dveře skříně, nestihla ani vyjeknout. Ta příšernost na ni spadla. A rozsypala se všude po podlaze.
Vasilisa zamumlala: „Ahoj, mami.“
„Taková študovaná, skoro člověk, a nevyjadřuje se přesně,“ zaskřehotala pobaveně stařena, která se zhmotnila v koutě místnosti.
„Babo,“ opravila se Vasilisa s gustem, „Jago.“
Pustila se do sbírání kostí. Aspoň si zopakovala anatomii.

Nemám na bábovku chuť, nechoď, vzkázala babička.
A vlk hladově stojí na lesní pěšině.
Srdečně Vás zveme, napsal královský pár.
A Zlá víla na křtinách protančila troje střevíce.
Přijde kontrola, suše oznámil sociální odbor.
A strukturální integrita chaloupky zůstala zachována.
Pravidelná kalibrace zdarma! píše se v záručním listě.
A princezna se vdala za hranice dřív, než příliš zkrásněla.
Ovoce - Zelenina, stálo na vývěsním štítě.
A v jejím těhotenství utratili majlant za salát.
Alergie na ořechy, neúprosně zkonstatoval kožní test.
A když jí bylo sedmnáct, vdala se za čeledína ze sousedního statku.
Žádný vzkaz nezůstal přehlédnut. Co sakra budeme dětem číst?

"Než se vrátím, jsi zde paní. Dávám ti klíče od všech komnat," řekl černokněžník. "Pamatuj si, do dvanácti můžeš vstoupit, ale třináctou neotvírej, sic se ti zle povede."
Princezna s vážným výrazem přijala svazek klíčů.
V následujících dnech princezna procházela komnaty jednu po druhé. Až stanula před třináctými dveřmi. První den kolem nich chodila, druhý den otáčela v rukou poslední klíč. Třetí den se rozhodla, že dveře otevře. Ale ouha! Klíč do zámku nezapadl na první ani na druhý pokus...
Černokněžník v dáli se jen tiše chechtal, kdykoli pomyslel na princeznu, která je jistě za svou nemístnou zvědavost náležitě vytrestána

Útlá dívka ve vysokých botách a několika zcela nedostatečných kouscích kůže se rozháněla obouručním mečem. Její tmavá hříva vlála v sirném průvanu, místy v nich doutnaly ohořelé pramínky, paže měla plné škrábanců.
Drak, už pouze dvouhlavý, se rozehnal. Uskočila, ale uklouzla a svezla se mezi pařáty. Nastavila meč k zákeřnému výpadu.
Rudé nebe zazářilo, jako by vyšla hvězda, a najednou byl tu. Bílý hřebec se vzepjal, bleskla ocel a obě dračí hlavy zmizely. Natáhl ruku.
"Všechno bude v pořádku, princezno."
Vyhnula se ruce, vstala a naštvaně se oprášila.
"V pořádku? Za draka jsem mohla mít pět bodů karmy navíc, idiote!"

fandom: pohádky (opět inspirace současnou hysterií :)), originální náznakový femmeslash
poznámka č.1: Nikdy jsem nechápala, jak jí mohlo být jedno, že se k ní zachoval tak nefér. Podvodník. Ale jinak ho mám ráda :)
poznámka č.2: První věta pochází odtud:http://www.cist.cz/Pohadky/zlatovla.htm
A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.
To je ale nanic konec, pomyslela si.
Zadívala se zamyšleně na poslední stránku.
Pak vzala tužku a dopsala:
Ale Zlatovláska Jiříka nechtěla. Utekla se svou dvorní dámou, a žila s ní v ústraní šťastně až do smrti.
Pak se spokojeně usmála.
Stejně ty princezny nechápu. Kdybych já zjistila, že mě Jiřík nechce pro sebe, vykašlala bych se na něj a vybrala si hezkou šlechtičnu, aby mě utěšila. Ale čemu se divím. Dlouhé vlasy, krátký rozum.