DMD č.16 pro 16.4.2010. Téma: Ťuky ťuk

"Kozliatka, kozliatka, odchádzam na nákup. Zasuňte bezpečnostnú reťaz a nikomu neotvárajte, kým sa nepozriete cez kukátko. Viete, ako to minule dopadlo s vlkom."
Mamka koza odcupitala, kozliatka zasunuli bezpečnostnú reťaz a pustili si televízor. Znenazdajky zaznel tichý zvuk: Ťuky ťuk.Kozliatka zdúpneli, dívajú sa jeden na druhého. Pozrelo najsmelšie kozliatko cez kukátko. Vzápätí už naznačuje: "Schovajme sa, bračekovci, pod posteľ i do skrine, aby si mysleli, že nie sme doma."
Po hodnej chvíli sa vrátila mamka koza, a hodnú chvíľu ešte trvalo, kým kozliatka dali reťaz z dverí. I pýta sa mamka koza: "Zase vlk?" Odpovedá kozliatko: "Nie. Svedkovia Jehovovi!"

"Ťuky ťuk!"
"Kdo tam?"
"Krvavý koleno."
Tuhle hru znala příliš dobře.
"Co jíš?"
"Lidský maso."
Co piješ?"
"Lidskou krev."
Povzdechla si a rozrazila dveře, za kterými se chvěl chumel pařátů a drápů.
"Tak dost. Vím, že jsi bubák, proč sakra tohle?"
Slečna Zuzana dokázala vyplnit zárubně tak, že přetékaly.
"Eh, já... totiž..." z politováníhodného monstra se stal uzlíček nervů. Musel narazit na první štaci zrovna na TYHLE dveře?
"Já se... přeškoluju. Bubákování mi nešlo..."
Uvnitř nad šálkem kakaa pookřál. Ona zůstala jako ledovec.
"Bubáky nemám ráda, jasné? Ale špatný bubák se tu má stokrát líp než sebelepší krvežíznivá obluda.
Pochopils?"

Tohle nepředvídal.
Čekal, že ten lektvar malé buď pomůže, nebo jí, v horším případě, dopřeje rychlou smrt. Myslel si, že podat jí ten pohár bude nejobtížnější čin jeho života.
Mýlil se.
Jednak si po chvilce začala naříkat, že ji bolí bříško. Sedl si na kraj jejího lůžka, vzal ji do náruče a držel ji, dokud neusnula.
Za další tam pak zcela neplánovaně usnul sám.
A teď už bylo k polednímu, a ona se pořád neprobírala.
Bál se ji oslovit jménem. Nechtěl přivolat...
Nakonec sebral zbylou odvahu, připravil si olej a svíce na zažehnávání duchů – a jemně jí zaklepal na čelo.

Solidní pán středního věku sedí sám doma a nudí se. V televizi nic není, knihy ho nebaví.
Ťuky ťuk
„Pojď do hospody!“ ozve se slabý hlásek.
Pán se rozhlíží, nikde nikdo. Po chvíli se opět ozve zaťukání a slabý hlásek: „Pojď do hospody, pojď do hospody!“
„Mám snad halucinace?“ šeptá si solidní pán.
Po chvíli se znovu ozve zaťukání a slabý hlásek naléhá: „Pojď do hospody, pojď do hospody! Slyšíš? Pojď do hospody!“
Solidní pán znervózní, prohledává obývák, poté celý byt, nikde nikdo.
„Kdo to tady mluví?“ zvolá.
„To jsme my, tvá játra. Pojď do hospody, přece nebudeme tvrdnout doma!“

Fandom: Je dokonale zřejmý
____________________________________
„Soudruzi, ticho prosím!“ Zahulákala Leia.
Obrátily se na ni dva páry očí.
„Svolávám mimořádnou schůzi. Situace je neúnosná.“
„Máš pravdu,“ Souhlasil Obi-Wan. „To věčné ťukání by se jim trpět nemělo.“
„Nejdřív to bylo vcelku zábavné, ale co je moc, to je moc.“
„Souhlasím, Leio. Musíme něco udělat.“
„Navrhuji provést rozkaz šedesát šest,“ ozval se Palpatin, který byl delší dobu potichu.
„Ale dej pokoj, prosím tě.“
„Jsi jako ohraná gramofonová deska, Palpatine.“
„Napadlo mě něco lepšího,“ Obi-Wan se ďábelsky usmál.
Schůze byla dočasně přerušena, protože někdo zaťukal na sklo a nasypal dovnitř trochu červů. Všechny tři závojnatky se pustily do jídla.
_______________________________________
Tak jo, no.
Fandom: život :)

Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Cítila, že její syn se chystá na svět, ale nechtěla odjet do nemocnice. Ještě ne. Čekala, musela počkat na ten dopis, bylo to životně nutné.
U krbu stála připravená taška, stačilo jen použít letax a dostat se tak do nemocnice. Přišel další bolestivý stah a ona zaúpěla.
Ťuky ťuk!
Konečně! Sova zaťukala a nechala na parapetu očekávaný dopis od manžela. Ona se rychle podívala dovnitř. Nemohla přece porodit, aniž by znala jméno svého dítěte.
Vytřeštila oči. Až další stah jí donutil znovu se pohnout.
„Albus Severus? No to si snad dělá srandu!“

fandom: avevina totalita
poznámka: Jak říkám, toto je příliš inspirativní fandom.
--------------------------------------------------------
Nebyla to zrovna rychlá akce, spíš dlouho propracovávaný a vypilovávaný plán. Tak dlouho se o to diktátora snažila, že se to jednou povést muselo. Pravdou taky bylo, že k stáru to šlo s veřejným nepřítelem z kopce. A pokud měla být upřímná, to „k stáru“ se jí týkalo v podstatě od dob puče.
Konečně ji chytili. Teď seděla v podzemní kobce a čekala na úsvit. O jejím osudu už prý bylo rozhodnuto. Veřejný nepřítel se vždycky snažila být realistická.
Ale když uslyšela nesmělé ťukání – bylo to za zdí? – nemohla se zbavit intenzivního pocitu, že smrt už jí klepe na dveře...

Stará se, uklízí, pečuje, spravuje. Každý den dokola. Sedm dá práci a ona ji zastane. Přes les by nepřešla, i kdyby měla kam. Nemá. Tady je v bezpečí, proto tu zůstává. Nikdy se tu nic neděje, dny plynou jeden jako druhý. Je jí patnáct.
Ťuk, ťuk.
Poprvé jí na mysl nepřišlo něco zlého. Večer přišli domů a šněrovačku povolili.
Podruhé sama před sebou tušení zapřela. Večer přišli domů a hřebínek vytáhli.
Teď už moc dobře ví, kdo stojí za dveřmi. A stejně otevře. Jen pro tu naději. Aby se něco dělo. Než přijdou domů.
Ťuk, ťuk.
Tak sladce to zní.

Člověk má psát, jen když má co říci. Ne že bych se tím vždycky řídila. Kolik blábolů bez pořádného děje, zato s pořádnou Mařenkou, jsem kdysi smolila… Ale je to dávno a díkybohu skončily v zapomnění.
Dneska si mnohdy ťukám na čelo, když vidím, co všechno visí na internetu.
Pak se jednou nechám zatáhnout do soutěže. Denně minipovídku, jen pro zábavu, o nic nejde. No dobře, ne každé téma mě inspiruje, ale snad alespoň každé druhé. Přece když už se účastním… ale inspirace zase nikde…
A nakonec napíšu tohle, jen aby něco vzniklo. Čtu po sobě a zírám. Ťuky ťuk…

Ťuky ťuk, klepeš na dřevo
Ťuky ťuk, klepeš na dveře
Ťuky ťuk, kapky padají
Ťuky ťuk, slzy stékají
Ťuky ťuk, stavíš věž
Ťuky ťuk, zpíváš lež
Ťuky ťuk, sušíš líce
Ťuky ťuk… nikdy více?
Ťuky ťuk, buší jim srdce
Ťuky ťuk, třesou se ruce
Ťuky ťuk, psací stroj
Ťuky ťuk, hvězdný voj
Ťuky ťuk, teď, rovnou tady
Ťuky ťuk, se všemi vnady
Ťuky ťuk, lákáš víc
Ťuky ťuk… nikdy víc.
Ťuky ťuk, vcházíš dál
Ťuky ťuk, projdeš sál
Ťuky ťuk, tajíš dech
Ťuky ťuk, slyšíš vzdech
Ťuky ťuk, pusť mě ven
Ťuky ťuk, je to sen
Ťuky ťuk…
Ťuky ťuk…