DMD č. 18 pro 18.4.2010. Téma: Nědělní ráno

Když jsem procitl, byla tma. Otočil jsem se na druhý bok a pokusil se ještě spát, než se pustím do každodenní dřiny. Ale spánek se nevracel a mně po chvíli začalo být divné, že nevidím ani náznak svítání.
Nakonec jsem to nevydržel a šel se podívat, jak to venku vlastně vypadá.
Vůbec nebyla tma. To jen zelená hradba za okny se zdála černou.
Už to udělali zas.
Takže jsem si natáhl ochranný oblek se vším všudy a vzal do ruky plamenomet.
I když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to neděle, někdy všechno kolem připomíná středu.

Fandom: originální, realita
poznámka: pardón, je to z nouze ctnost.
Budík neodbytně pípá. Červené cifry agresivně světélkují přítmím pokoje.
Zamáčkne ho, aby se zvonění o devět minut posunulo. Ještě aspoň chvilku. Ještě je skoro tma.
Za oknem se prohání mrazivý vítr s deštěm a osamělým chodcům zalézá za nehty. Stromy jsou pořád holé a mrtvé. Na chodnících leží zbytky sněhu, kterými prokukují hory odpadků a starého psího trusu, a déšť z toho všeho dělá odpornou břečku.
Ani se nemusíte dívat z okna, stačí představa, a už z máte deprese.
I když vlastně...
Když si uvědomíte, že je neděle a můžete spát dál, najednou vám připadá, že je den jako malovaný.

Krásné, tiché ráno. Paprsky slunce září z azurově modré oblohy na probouzející se město. Zašimrají starší paní, která venčí svého pejska. Tu a tam pípne pták. Nesměle, jako by se bál, že probudí ty, kteří ještě spí spánkem spravedlivých. V dáli cinkne tramvaj. Strakatý kocour se slastně protahuje na hromadě dříví.
Ulice jsou téměř prázdné. Všude vládne klid, nikdo nikam nespěchá. Z otevřeného okna zazní dětský smích. Odkudsi se line vůně čerstvé kávy.
Navzdory padajícímu popílku z islandské sopky je skutečně mimořádně krásné nedělní ráno. Za chvíli si totiž jedu do servisu pro své po dlouhé době konečně opravené autíčko.

Ztichlé město přikrývalo téměř hmatatelné šero. Tmavá obloha jen pomalu bledla, slunce zůstávalo skryté za těžkými duchnami mraků. Stébla trávy se zachvěla pod kapkami rosy, v příštích chvílích zbledla a přikryla se mrazivou jinovatkou. Kap… bylo slyšet, následováno dlouhou, mrazivou pauzou.
Kdesi daleko vyjely první tramvaje, liduprázdnými ulicemi prolétalo zvonění kostelních zvonů.
Otočil se na posteli a pohlédl na muže, kterého si v půli noci přivedl domů. Už už se nadechoval, aby ho probudil a poslal tam, odkud přišel. Ale pokrývky byly toho rána tak sametové a hřejivé… Den může ještě chvíli počkat. Usmál se a objal neznámého kolem pasu.

Otvírám oči. Chata je tichá, všichni ještě spí. Z vyhřátého pelíšku se mi vůbec nechce, ale tělesné potřeby jsou neúprosné.
Venku svítí sluníčko. Určitě je tam tepleji než v téhle mrazivé kobce. Jdu se podívat k ohništi. Na nedojezených kouscích masa je krásná jinovatka. Všude kolem se povalují prázdné plechovky od piva. A to byla včerejší akce ve srovnání s tou páteční výrazně klidnější…
Blíží se poledne.Stále jsem jediná vzhůru. Na žádný velký výlet to opět nevypadá.
Odpoledne se kamarádi diví, proč tak pospíchám domů.
„Do půlnoci času dost, ne?“
„Do půlnoci musím napsat dva drablíky!“ odseknu jim nervózně.
..........................
AN: Tentokrát dle hesla "bodík je bodík"... Ale zase je to ze života:-) Za víkend jsem spala tak sedm hodin a v krvi mám ještě určitě nějaké to promile...

Fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni
(pozn.: fandom kromě Peggy skoro nikdo nezná, ale myslím, že v tomhle případě na tom tak nesejde, stejně to s ním souvisí jen dost volně)
Nedělní rána ve Vídni byla celkem obyčejná. Obvykle si trochu přispal, protože v sobotu chodíval pozdě spát, jinak pro něj začínal den jako každý jiný. Doma mívala nedělní rána vždycky trochu sváteční nádech. Měl je pevně spojená s vůní mámina vynikajícího pečiva, vyšívaným ubrusem a prostíráním na stole, uklizeným a vysmýčeným domem. Rodiče sice nechodili do kostela, ale neděli uznávali za významnější den, tak jako sousedé a všichni v kraji. Tady na tom nezáleželo, život tu běžel jinak. Patřilo to k rozdílům mezi domovem a ostatkem světa.
A doma bude příští týden. Pak zase jednou zažije to pravé nedělní ráno.

Opatrné ťapkání kolem jeho dveří. Bezstarostný dupot o pár kroků dál.
(Okamžitě vyletěl z hlubokého spánku. Lisa? Vzhůru? Sama od sebe? – – Díky ti, Paní!)
Cinkání sběračky o džber. Kovové rachtání.
(Má žízeň...?)
Cvakání křesadla. Vítězné „Jo!“
(Nenápadně vykoukl ze dveří a velmi tiše znovu zalezl pod pokrývku.)
Kroky ke spíži. Klepnutí krajáče. Nespokojené brblání. Syčení hrnce na plotně. Chvilku nato vůně připalujícího se chleba.
(Zavřel oči a snažil se dělat, že spí.)
Ostré „Ne, to nesmíš!“ a chvatné hrkotání hrnce. Jakési škrábání, nějaké žbluňkání a několik klepnutí o dřevo stolu.
Nejisté zaťukání na dveře.
„Mistře...? Spíte...? Mistře, udělala jsem snídani...“

Fandom: prozradím až pak
Poznámka: Já se vážně omlouvám, ale už zase zostutuji slavné.
_______________________________________________________
Svítání přišlo jako rána kladivem. Do hlavy mu vhopkalo hejno bílých myšek; skákaly a každé jejich dupnutí odstartovalo další vlnu oslepující bolesti. Jeho duše sténala, ale z vyprahlých úst vyšel pouze bezhlasý obláček zatuchlého dechu. Ve chvílích, jako byla tato, by nejradši rozdupal všechna nedělní rána na prach.
Nebyl zvyklý na alkohol, svoji poslední skleničku červeného vypil před několika stovkami let, a když teď sledoval, jak mu víko od jeho rakve doslova tančí nad hlavou, zapřísáhl se, že příště bude opatrnější.
Onoho nedělního rána se tedy Dracula zařekl, že si té pivem nasáklé krve Jaroslava Haška už nikdy ani necucne.
_______________________________________________________
Fandom: Dracula

Sepjal ruce, až mu zbělely klouby, ale nepomohlo to. Nedokázal se soustředit na modlitbu ani na kázání. Zrak mu neustále bloudil o několik lavic dopředu, kde pramínek tmavých vlasů vyklouzával zpod čepce. Přihladila si je za ucho a on zavřel oči. Jeho uspořádaný příkladný život se otřásal základech. Bál se každého jejich setkání a zároveň v něj zoufale doufal. Čím dál víc si uvědomoval, že bude muset udělat to, před čím uchránil svého nejlepšího přítele.
Věděl, že je ve čtvrtek znovu pozvána na Rosings. Ve čtvrtek to udělá. Překročí všechna svá předsevzetí a učiní z ní nejšťastnější ženu na světě.

fandom: Avevina totalita
pozn. Ano, začínám se sama sebe děsit...
V pondělí řekla: Budiž diktatura! A byla diktatura.
V úterý zvolila svému režimu veřejného nepřítele. A hrozila. Tak byla vedena hranice oddělující přívržence od odpůrců.
Ve středu přidělila funkce věrným a ustavila vládu. A slibovala. Proto byli její ministři loajální.
Ve čtvrtek zvolila barvy a úderná hesla. A rozkazovala. Tak fialová vítězně zavlála nad krajem.
V pátek pronesla provolání k lidu. Získala další věrné následovníky. A lhala. Proto ji tolik oslavovali.
V sobotu se setkala se Zářnou vzorou. Obě mlčely. To bylo obzvláště obtížné. Realita.
A když přišlo nedělní ráno, přetáhla si peřinu přes hlavu a rozbrečela se do polštáře.