Pohádky

fandom: pohádky
téma: Hic sunt leones
A/N: pokračování drabblu Po probuzení; vypadá to, že princ se kupodivu zachránil. Až bude příhodné téma, možná i vymyslím, jak.
Jedna z jeho prvních cest po návratu domů vedla do knihovny. Vyhledal sbírku map. Prozkoumal je a jednu vybral. Byla na ní zakreslena cesta od jeho zámku až k místu, ze kterého právě unikl. Hic sunt monstra, pomyslel si.
Pak mapu spálil.
Gesto; a ke všemu zbytečné. Několik let, desítky, možná stovky, si lidé budou pamatovat, co se opravdu událo. Pak začnou zapomínat a přicházet stále blíž. Nakonec jim v paměti zůstane jen zakletý zámek a spící princezna. A pak se najde mladý pošetilý blázen, co ji přijde vzbudit. Nezáleží na tom, jak dlouho to potrvá.
Oni můžou čekat věčně.

Bylo – nebylo, v jednom malém království vládl král. Ten trpěl, jakožto obyčejný člověk, všemi lidskými slabostmi.
Povyšoval se.
Jedl přesmíru.
Záviděl králům větších království.
Vydržoval si milenky.
Zvyšoval poddaným daně, aby si naplnil pokladnu.
Vyléval si zlost na sloužících.
Někdy prostě jen lenošil.
Když se mu narodil prvorozený syn, objevily se sudičky. Bylo jich osm.
„Nechodíte obvykle po třech?“ ptal se král zmateně.
„Aby byl tvůj syn dobrým panovníkem, nesmí zdědit tvé slabosti. Každá z nás ho svou věštbou zbaví jednoho z hlavních hříchů..“
„Těch je přece jen sedm…“
„To je pojistka, kdyby se ti podařilo vymyslet nějaký svůj vlastní.“

fandom: pohádky
A/N: pokračování drabblu Spící princezna
Princezna procitla ze stoletého spánku a pak se slavila veliká svatba.
Od okamihu, kdy princ zjistil, že nemůže uprchnout, vše se mu zdálo být noční můrou.
Jeden za druhým procitali obyvatelé zámku; oči měli dravé, bílé špičáky se blýskaly.
Teď seděl, coby novopečený ženich, u stolu (nic ovšem nejedl ani nepil) a přemýšlel.
Tihle se neživí chlebem a vodou. Tihle budou shánět jinou krmi. V okolí jsou vesnice. Žijí tam lidé. Nic netušící a bezbranní.
Princ cítil, jak kolem něj vířilo zlo.
A já byl ten, co ho probudil, Bůh mi odpusť.
Svatební hosté jeden po druhém vstávali k tanci.

fandom: nejspíš pohádkovo-fantasy crossover
poznámka: nedalo mi to a ten úplně původní nápad uvádím ještě mimo soutěž
Organizace byla jako vždy perfektní, zábava kultivovaná. Celá akce se obešla bez větších zádrhelů a nepříjemností.
Čarodějky tančily s upíry, upírky s vlkodlaky, vlkodlačice s kouzelníky. Permoníci postupně brali do kola Karkulku, kterou doprovázela babička jako gardedáma.
Vodníci seděli u speciálně upraveného stolu. Pod stolem byla připevněná vana s příjemně vlažnou vodou, aby zeleně odění hosté netrpěli suchem. Voda mohla být použita též pro případ požáru - to kdyby se čerti a čertice příliš rozpálili.
Divoženkám bylo zakázáno zúčastnit se dámské volenky.
O půlnoci započalo losování cen v tombole. Všem bytostem charakteru spíše záporného zasvítila očka. Hlavní cenou byl literární kritik.

Fandom: Pohádky
Poznámka: Náznak (trošku podivného) slashe. Jo. Nikdy bych neuvěřila, že něco takového napíšu. Slash mi jde vážně hodně proti srsti. Ale nějak mi to z toho při psaní vylezlo, nedá se nic dělat :).
Poznali se na výročním sraze draků, na plese.
Ona byla tříhlavá kráska s kůží pokrytou jemnými šupinkami. Všechny její hlavy měly nádherný profil a velké, černé oči s dlouhými řasami.
On byl sedmihlavý hromotluk s jizvami na těle. Jeho ostré zuby vzbuzovaly hrůzu a zkažený dech byl jeho nejúčinnější zbraní.
Zamiloval se do ní na první pohled. Neustále ho odmítala.
Odstěhovala se kamsi do hor.
Až jednou se dozvěděl, že je mrtvá. Zabil ji jakýsi zahradník jménem Bajaja, potom, co unesla královskou dceru.
Jediná z jeho hlav uronila slzu.
Pak si povzdechl: „To má za to, že byla na holky.“

Fandom: pohádky s trochou Zeměplochy
Devět
Přehlídneš jámu pod kořeny velikého dubu. Dopadneš na všechny čtyři.
Osm
Na pasece je ples příšer. Uvítá tě kat v rudé kápi. Sekeře včas uhneš.
Sedm
Máš hlad. Kousneš upíra do kotníku. Chutná divně.
Šest
Trápí tě žízeň. Olízneš vodníkovi šos. Voda je studená.
Pět
Chceš si hrát. Zkusíš tlapkou chytit světýlko bludiček. Bažině se vyhneš.
Čtyři
Malí hejkalové tě chytají za ocásek. Vyškubneš se.
Tři
Zasyčíš na ohnivého mužíka.
Dva
Unavený usínáš v odložené helmě bezhlavého rytíře. Ráno je hledí zavřené, ale ty se dostaneš ven snadno.
Jeden
Otřeš se Smrťovi kolem holení. Čeká na tebe. Odcházíš rád.

„Tak, princezno, vyjmenujte prosím pět druhů rostlin, které mají trny.“
„Růže, kaktus, trnka, hloh, akát.“
„Správně. A teď alespoň pět ostrých předmětů.“
„Jehla, špendlík, nůž, vidlička, nůžky… Proč to musíme opakovat pořád dokola? Tyhle seznamy umím popředu i pozpátku.“
„Ale princezno… Znáte přeci kletbu. Den vašich osmnáctých narozenin se blíží. Je třeba, abyste věděla, které věci mohou to zlé proroctví naplnit.“
„Co mi bude platné, když sice vím, že si musím dát pozor na jehly, špendlíky, vidličky, nože a nůžky, ale netuším, jak tyhle předměty vypadají?! Nikdy jsem nic z toho neviděla, ani nedržela v ruce. Pořád mě jen chráníte…“

Fandom: pohádky/historie
Vojáci vtrhli dovnitř, zrovna když stařenka ochutnávala polévku a říkala si, že jí něco chybí.
Možná si přišli zakřičet a zamávat pistolemi. Možná ji přišli zabít. A nejspíš měli hlad.
Kdoví, křičeli nějakou cizozemštinou. Jeden z nich šel po polévce a druhý po pícce.
Pec byla až na oheň prázdná. Voják zaklel, ale to už letěl dovnitř a stařenka za ním zavřela dvířka.
Jeho druh se mezitím mrskal na zemi proměněný v pstruha.
Stařenka ho zvedla a přihodila do kotlíku.
To bylo ono!
Baba Jaga se rozhodla poodejít s chalupou od bojové linie, aby jí do domu nelezl kdejaký…
pokrm.

fandom - pohádky
Ptám se: Mohou se odcizit dva lidé, kteří si nikdy nebyli blízcí?
Já a on. Spojila nás náhoda, jediný letmý pohled, touha po hrdinství. Touha vzepřít se osudu.
Okolnosti.
A byla slavná svatba.
Teď?
Žijeme vedle sebe. Den za dnem. Neznáme se. Nenacházíme důvody lépe se poznávat. Nechceme. Bylo by to příliš těžké. Tohle by bylo to pravé hrdinství, na které ani jeden z nás nemá odvahu. Každodenní hrdinství.
A žili šťastně až do smrti.
Nikdo nám neřekl, že právo na štěstí nelze zaručit. A tak se svému osudu trpně poddáváme.
My dva. Lapeni v pasti šťastného konce.
Co naděláme.

„To stahování vůbec nepomáhá,“ zaúpěla dcera, když si stáhla bolestivě malý střevíc.
„Ale prosím tě,“ řekla jí matka. „Zkusíme ti ji na noc ponořit do výtažku, co mi doporučila sousedka. Jejich Majdalenka už to vyzkoušela a prý to zabírá jedna radost.“
„A nemyslíš, že by ti to mohla namluvit jenom proto, aby mi noha ještě víc natekla, abych nemohla Majdalenku ohrozit?“
„Pravda,“ usoudila matka. „Tak ti ji na noc dáme do ledu. Musíme si pospíšit, princ už prošel celou Krutibáň.“
„A nefňukej,“ přisadila si babička. „To za mých mladých let jsme si sekaly palce a paty, když na věc došlo.“