DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

Slunce vykouklo zpoza mraků a sledovalo horského údržbáře, kterak uklízí odpadky ze sjezdovky. Tento víkend definitivně skončila lyžařská sezóna. Údržbář byl pohledně mladík i sluníčko na něm mohlo oči nechat a snad i pro to mrklo vždy na zledovatělou plochu, kde zrovna mladík procházel, aby se nesklouznul
Mladík zašel do nějaké budovy a slunce posmutnilo. Za chvíli ale zase vyšel s kyblíkem a hadrem v ruce a začal otírat sedadla lanovky, a tak se slunce dál bažilo pohledem. Když mladík došel k poslední sedačce, sluníčko se soustředilo a přímo před ním odkrylo travnatou plochu a na ní první horskou sněženku.

„Chtějí-li lidé vyjádřit, že se něco zaručeně nestane, říkají, že spíše peklo dříve zamrzne; netuší, že část pekla je ledová už od počátku. I když jim to ten jejich Dante jistě řekl. Ano, máme v pekle velký vliv na pravděpodobnost událostí. Spíše peklo zmrzne, než v něm budou vládnout čistí andělé - a vida, jsme tady!“
Duma mlčel.
„Pojď, chci ti ukázat několik vylepšení v péči o naše klienty: průhled, kterým mohou nahlížet nedostupnou nebeskou blaženost a nebeské duše jím naopak mohou hledět do pekla; stroj, píšící drobnými jehlami provinění přímo na kůži …“
Ani s příchodem andělů nenastala v pekle obleva.

Ta zima byla nekonečná. Už před více než měsícem mělo přijít jaro a nic; pokaždé, když už to vypadalo na oteplení, udeřily znovu o to větší mrazy. Už to vypadalo beznadějně, když konečně přišla, vítaná a očekávaná.
Obleva.
Lidé Ietherie ji uvítali s otevřenými náručemi, tančili a oslavovali. Dokonce ani tání sněhu a rozbahněná země kam jen oko dohlédlo nedokázaly překazit všeobecné veselí.
"Ech, to jsem se prospal," zívl spokojeně Obrhad, když led, v němž byl celou zimu zamrzlý, konečně roztál. Protáhl smyčky svého obřího těla a vydal se do Kersku hledat něco na zub.
Ovšem, ke značné nelibosti místních.

Doufal jsem, že bych u Briana mohl mít šanci. Vloudit se do jeho firmy a při každodenním kontaktu ho přesvědčit jak mu chybím. Chtěl jsem být ten nejrajcovnější, chtěl jsem ho zpět!
Šlo to poměrně dobře. Tedy až do té doby, než se můj umělecký duch a prořízlá pusa museli projevit před klientkou. V Brianovi bouchly saze a já věděl, že jsem to dokonale posral.
Jenže... prý mám mít koule?
Měl jsem je, udělal jsem přesně to, po čem jsem dlouho toužil.
Políbil ho.
Teď jdu do jeho kanceláře a nevím, jestli jeho raněná hrdost zažila dostatečnou oblevu. Jestli odpustí…

Tají ledy a zvedají se řeky
Lidé se radují a objímají taky
Nastává období kdy k radosti je příležitost
Zas teplo, a končí období, je člověk zmrzlý na kost
Radují se všichni i příroda se barví
Sníh taje, city taky a lidé jsou hned vedví
Celý ten čas, čas ten celičký
Myslím jen na vás, na vás lidičky
Zas je důvod radovat se
Jde Jaro svátek tepla
Zima se svou vládou sekla
Jen kouknout z okna-přesvědčte se
Leč důvod k radosti najde se vždycky
Stačí mít otevřené oči, hledět kolem sebe
Třeba slyšet starý pecky
Nebo, když rozjasní se nebe

Krnk se probudil z hlubokého spánku. Otřásl se zimou a zachumlal se do kožešin. Vstal a vydal se k východu z jeskyně. S každým krokem, který udělal, z něj odpadával led. Údolí vypadalo úplně jinak, než když se večer schoval před vánicí. Ve vzduchu zavětřil kouř a vydal se hledat tábor. Náhle zaslechl řev nějakého neznámého zvířete. Řítilo se průrvou ve sněhu a slunce se odráželo od jeho lesklé, holé, jasně zabarvené kůže. Pevně sevřel pěstní klín, rozhodnut postavit se zvířeti.
Včera v odpoledních hodinách si dopravní nehoda vyžádala život zřejmě opilého bezdomovce bez dokladů. Policie pátrá po jeho totožnosti.

Mrazivé ráno na hlídce se táhlo. Posledních několik měsíců se ale táhlo všechno. Během doby, kdy byla jejich loď zamrzlá do ledu, se málokdy stalo co zajímavého. Maximálně se vydali zotročit nějakého indiána, ale to se moc nevyplácelo. Za pár večerů pohodlí obvykle zaplatili škodami na zařízení celé lodi, které napáchaly skupiny osvoboditelů. Pan Smee zívl a potom se, navzdory chladu a pochybnému zpěvu jeho kumpánů, pomalu propadl do hlubokého spánku. Z toho jej probralo až poplašné zavřeštění lodního papouška. Ledy se hnuly! Pan Smee se usmál. Pravda, nepřítel se vrátil - ale bez něj to tu stejně nestálo za nic.

Zvonek zakloktal.
„Hodinu končím já!“ volal učitel. „Připomínám slohové cvičení, co máte za domácí úkol. Svinibrodská, ať mi tam nepíšeš takový nesmysly jako posledně!
A teď: dosahá, dosahuje…“
„...cestičku zaplavúúújééé,“ vyli žáci.
„Ukapaná, co je to za disharmonii? My se ten pozdrav snad nikdy nenaučíme!
A ještě něco, začíná se oteplovat, což znamená co?
Ponořený, proč si zas strkáš do ucha ten rákos?“
„Prosím, on si dává zpátky bahno,“ hlásil pohotově Bublifuk.
„Že se vůbec ptám! Takže, otepluje se, proto budou brzy oblevové prázdniny. Řekněte to doma, ať mi sem nikdo neleze v té kalné vodě! A teď už plavte!“

Bývalo. Kdysi. Mohutná masa ledu drtila svou vahou. Děsila. I silní muži se otřásli, když procházeli kolem.
Narůstala postupně, do hrozivých proporcí. Kvádr po kvádru. Úlomek po úlomku. Slévaly se do jednolité masy. Celých osmatřicet dní.
Pak. Slábla. Tenčila se. Mizela. Podléhala úderům a ranám. Umírala.
Docela zmizela ještě než přišel mráz. Odtála do poslední kapky.
Koloběh.
S jarem už ledová hora zase stála. Vyplňovala. Čekala na svou příležitost.
Rok za rokem.
Teď jen prázdno.
Dávno už z řeky zmizel led. V ledárně nebylo co ukládat.
Pokrok. Přišla elektřina. Přišly lednice. Obleva kráčí i dějinami. Řemeslo ledařské zašlo na úbytě.

Průsmyk znal jako své boty (hnědé, velikost 42, širší špička, chronicky ohlomýzdané paty). Však tudy pendloval dvakrát týdně už několik let.
Dnes bylo extrémně hnusně, ale co se dá dělat. Pošta nepočká, počasí nepočasí.
Kdyby tak ještě pár dnů mrzlo. Ale to ne. Vítr unášel nepříjemně bodající kapky deště. Během příštího týdne zmizí všechen sníh a nastane čvachtavé období.
Radosti kurýrů...
Nevšimnul si, že led na stezce částečně odtál a je na něm vrstvička vody... a už se vezl, potácel, padal... do hlubin pod sebou.
Po chvíli se ozval ošklivě dutý zvuk dopadu.
Zas tak moc to nevadilo.
Byl nesmrtelný.