Petr Pan

„Vrána k vráně
Z lesní stráně
Sedá v bráně
Svůj svět chráně
Není správně - ten zatracenej přechodník...“

Guvernantka si prozpěvuje.
Nemá na vybranou.
(Mluvím o ní jako o guvernantce. Tohle sice je fanfikce, ale zdrojový text její pravé jméno nepoužívá. Těžko říct, zda je to ochrana proti magii nebo proti právníkům.)
Ale teď ta její ptáčata. Jedna jako druhá a jako třetí. Nadpřirozené schopnosti a problém s autoritami.
Tak jistě, pokud jsou jediní dospěláci široko daleko piráti, co vás chtějí zabít, není se moc co divit.
Ale ona je přece ta hodná!
Jestli zase zdrhnou, tak jim to pořádně osladí.

Zesláblými dlaněmi uhladí přikrývku. Zkřehlé tělo se roztřese pod náporem kašle. Pomalu odchází, o chvilku dřív než čekala a o chvíli dřív než si přála.
Venku se stmívá, denní ruch města utichá ve spěšných krocích a večer si nasazuje korunu z drobných mihotavých světel.
Za oknem se mihne stín.
Odloží knížku. Už nemá sílu na prožívání cizích příběhů, raději se probírá tenkými vlákny vzpomínek.

Zavře oči. S úsměvem vydechne, vydechne všechnu lásku i všechen strach a bolest.
Stín v jemném závanu otevře okno a zvedne ji za ruku a ona letí, znovu a navždy může.
Wendy se konečně vrací domů.

Krouží Vesmírem, není tady a teď, není jindy ani jinde. Je nikdy.

Století mihnutí člověka; spirálou probleskl kámen, kladivo, šíp, meč, puška. Nic z toho není skutečné. Lidstvo může, a nemusí být.

V tanci se setkají, když je ten druhý otočen zády. Planety v zářivých hadrech.

Na vteřinu v onom světě, na vteřinu pohádka...

Piráti. Žralok si pochutnal.

Indiánská princezna. Utopená.

Víla v zavařovací sklenici. Udušená.

Věčné děti, omámené, okouzlené.

Nevidí, neslyší, dospělý svět je jen jeden z mnoha tisíců.

Cestovatelé časem, bludní Angličané, loď pluje v mracích, na palubě duch svobody kymácí vlajkou.

Takhle...
by to vypadalo...
kdybych nevyrostla?

Tik tak.
Pořád tu je. Někde blízko. Čeká. Číhá.
Tik tak.
Čekám. Co ve mě zvítězí v rozhodné chvíli? Strach, nebo hlad po pomstě?
Tik tak.
Zdává se mi, že ho zahlédnu. Občas ho slýchávám ze tmy. Cítím, že je blízko.
Tik tak.
Možná, že ví, že se ho bojím, ale musí vědět, že ho nenávidím. Nenechám ho vydechnout a sám nespočinu v klidu, dokud bude tady.
Tik tak.
Jednou se dočkám a změříme síly. Skončí pronásledování. Skončí noční děsy.
Tik tak. Tik tak. TIK TAK.
Blíží se? Kde je? Kde jsou moje pistole? Tak pojď! Nadešla naše konečná hodina.

Petr Pan chmurně pozoroval zeď. Jeho stín přecházel sem a tam, pak se zarazil, utrhl stín květiny ze stínu květináče – a začal oškubávat stínové okvětní lístky.
Pan se kousl do rtu. Možná by ho měl popadnout a přivázat hezky k noze – jenže s tímhle stínovým chováním...
„A pak se ten krokodýl rozběhl, přímo přes propast, jenže…“
„Petře?“ přerušila Wendy jeho vyprávění.
„Teď ti nepovím ten zbytek, ve kterém možná byl, možná nebyl jednorožec,“ nafoukl se Pan.
„Petře. Naše stíny… Ony… Tančí?“
Pan se podrbal rozpačitě ve vlasech.
„Jo. No… Myslím, že mi na stín leze to… puberta,“ ztěžka si povzdechl.

Je spousta věcí, které člověk musí zaplatit. Penězi, zkušenostmi, slzami. Smíchem.
Čím jste starší, tím dražší všechno je. Oblečení, jídlo. Přátelé. Láska.
Některou cenu nikdy nesplatíte. Nemůžete. Nechcete. Odměna za ni je příliš malá. Nevýznamná. Strašidelná. Možná ji toužíte jen z dálky obdivovat. Přemýšlet, jaké by to bylo za ni zaplatit.
Naše životy nejsou vyváženy drahým kamením, ale neustálým smlouváním na trhu osudu.
Dva měsíce dřiny za týden radosti. Tři vteřiny, které vystačí na celé roky. Dají se ocenit a pod pultem nikdo neprodává.
Já si koupil svůj ostrov. Svá staletí.
Za co? Už sám ani nevím.
Ale to nevadí.

PROČÍST V PŘÍPADĚ POCHYBNOSTÍ
Zaprvé: Všechny ty účty, které se musí krmit.
Zadruhé papírování: Daně z tohohle, támhletoho a tenhletononc. Formulář na vydání formuláře k vydání formuláře.
Zatřetí ta zodporvědnost. Nemůžete jen tak vylézt na lampu a sedět na ní, natož z ní skákat.
Začtvrté tyhlety trestní to. I když jste na ten kočár z té lampy nechtěli spadnout.
Zapáté to otravné nezdraví. Lupání v zádech, škubání v koleni, křupání v kotníku, šelestění na srdci, šumění v uších.
Zašesté... (čmáranec třpytivým prachem)
A ne a ne a ne! Vem to žralok.
Co je v porovnání s tímhle jeden tikající krokodýl!

Since that moment my mother revealed to me that I was going to be a grown man one day and marry, I've never wanted to grow up. I find females intriguing. They have a cup of tea ready every time I need it. They put me to bed. They tell stories. This is what they are best for. I especially like the story about Cinderella. I know how she felt. But I don’t want to marry like her. Thimbles are outside Neverland; I’m not coming. Even though there’s Hook somewhere out there, searching for me, again.

Mrazivé ráno na hlídce se táhlo. Posledních několik měsíců se ale táhlo všechno. Během doby, kdy byla jejich loď zamrzlá do ledu, se málokdy stalo co zajímavého. Maximálně se vydali zotročit nějakého indiána, ale to se moc nevyplácelo. Za pár večerů pohodlí obvykle zaplatili škodami na zařízení celé lodi, které napáchaly skupiny osvoboditelů. Pan Smee zívl a potom se, navzdory chladu a pochybnému zpěvu jeho kumpánů, pomalu propadl do hlubokého spánku. Z toho jej probralo až poplašné zavřeštění lodního papouška. Ledy se hnuly! Pan Smee se usmál. Pravda, nepřítel se vrátil - ale bez něj to tu stejně nestálo za nic.