DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

Na nádvoří tály zbytky sněhu. V šesti letech jsem byl drobný a skoro jsem se nebořil, ale Burrich, chlap jak hora, měl nohy obalené koulemi bahna. Na náladě mu to nepřidalo. Pevně svíral moji ruku v pěsti a napůl mne vedl, napůl táhl, loužemi, blátem a kluzkými zmrazky.
Konečně jsme dorazili k budově. Rozrazil dveře a postrčil mne ke krbu. Báječné teplo! U krbu ležela fena s klubkem štěňat. Moc jsem nepřemýšlel a zalehl k nim. „Hlídej mi ho“, broukl Burrich a odešel. Přitulil jsem se k nejbližšímu štěněti a vklouzl do jeho snů. Bylo v nich teplo a útěšno.

Smutně se dívala ven. Ještě včera svítilo sluníčko. Mohla si vzít sukni a proběhnout se s kamarády po ulicích. Jenže dnes střechy domů pokrývala sněhová pokrývka. Rodiče ji nechtěli pustit ven a s úzkostí poslouchali rozhlas. Nerozuměla tomu, co říkali. Ale když vyhlédla ven, cítila se nesvá.
Zaplály vlajky, které neznala. Po silnicích projížděly motocykly. Bála se a doufala, že tohle všechno brzo skončí.
Ta zima trvala dlouho. Málem už zapomněla, jaké to vlastně je, když svítí slunce a hřeje. Čím byla starší, tím víc to chápala. A víc se bála. Ale na teplo si stejně počkala přes šest let.

Nepustili ho za ní. Ležela už několik dní a zotavovala se z hadího kousnutí a šoku, který přetrpěla. Stýskalo se mu po ní, tak jí alespoň po Ilince posílal svazečky lučních květin, které vykoukly z trávy hned, jak se jaro po zimě více osmělilo.
Zbytek obyvatel domu zachvátila panika. Nikdo nesměl jít do lesa a už vůbec ne o samotě. Mezi služkami kolovaly strašlivé báchorky o obrovských vraždících netvorech, kteří pocházejí z bahna. Nevěděl, jestli jim má věřit, ale když si vzpomněl na obrovitou postavu sklánějící se nad Crinou, uvědomil si, že zdejší pověsti není radno brát na lehkou váhu.

„Nemáte co na práci, Cameronová, že tu stojíte a koukáte na mě jako na boží dopuštění? Řekl jsem, ať uděláte lumbálku,“ ozval se House a zabodl do ní pronikavý pohled.
Zamrkala, otočila se a vystřelila z jeho kanceláře. Za rohem se zastavila s chutí si nafackovat. Proč podlehla dojmu, že by jeho srdce mohlo roztát a opětovat její city?
„A co sis myslela?“ zašeptala. „Že House jednoho krásného dne přijde a vyzná ti lásku? To je asi tak stejná pravděpodobnost, jako že se někdy potvrdí lupus.“
„Nikdy to není lupus,“ zaznělo jí za zády. „A teď běžte udělat tu lumbálku.“

Jaro vyleze z postýlky, vytře si ospalky z očí, rozhodí po zemi kvítí, obalí větve lístečky, provoní vzduch. Lidi chodí ven a říkají „ách“ a „óch“. Jaro je šťastné, má rádo obdiv.
Třikrát po sobě si ale všimlo, že jsou na světě podivíni, co v ten nejkrásnější čas sedí doma, koukají do počítačů a píší tam jakési povídačky, ještě k tomu dost krátké. Nějaké Jaro je jim ukradené!
Čtvrtý rok se rozzlobilo.
„Já se na to můžu víte co! Kdybych udělalo oblevu, voni si vo ní budou tak akorát psát!“
Zalezlo zpátky do postele a jestli neumřelo, tak spí dodnes.

To, že se Lindsay spokojil pouze s její nepříliš ochotnou omluvou, ji překvapilo. Přesto tušila, že pro Harrise tím celá záležitost neskončila. Měli dohodu a ona ji porušila...
„Slečno Doyleová, je vám jasné, že bych vás měl předat válečnému soudu?“ Pronesl chladně.
„Ano, pane...“
Neodvažovala se mu pohlédnout do tváře. Věděla, že ho zklamala.
„Nechci ale přijít o důstojníka, který si uvědomuje, že vlastní loď a posádka je cennější než zlato z kořisti... Takže jako trest kromě vlastních hlídek převezmete i hlídky pana Lindsaye. Do odvolání. A konečně se naučte držet nervy na uzdě.“
Ta poslední slova zněla téměř otcovsky.

Seděla skrčená a útrpně snášela sníh, pod kterým byla téměř pohřbená. Už dávno ztratila sílu bránit se mu. Vždycky, když se ho zbavila, napadl zase další. Celých sto let neroztál. Tak ji pod sebou nakonec celou pohřbil. Usnula. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Zvířata se smutně šourala hlubokým sněhem a dívala se na stromy, které už po sto let nepromluvily.
Náhle se dryáda probudila. Kdosi z ní oprašoval sníh. Byla by mu řekla, že je to zbytečné, ale zima ji odnaučila mluvit. Tentokrát to ale bylo jiné. Ucítila paprsek slunce. Pohlédla šťastně na svého osvoboditele.
"Aslan se vrátil."

„Květen…“ mumlal si Artur, když v županu odhrnoval sníh. Po ránu byl rozladěný.
Odhodil poslední várku, narovnal záda a vrátil se k nevypitému šálku čaje. V tom spadla první vločka… za ní druhá… třetí… Zaskřípal zuby a naštvaně odhodil lopatu.
„Zpropadená zima, kde vězí slibovaná obleva?“
* * *
Mezitím na příslušném spádovém stavebním úřadě pro planetu Zemi
„Žádám o povolení přepnout do režimu jara,“ vyhrkl podsaditý muž a podával smrdutému tvorovi formulář, už po patnácté za poslední měsíce.
Vogon zamlaskal a zakroutil hlavou. „Bohužel, chybí zde podpis celního úřadu. Povolení se zamítá.“
„K čertu s byrokracií!“ Nasadil si čepici a odporoučel se.

A také jsem ti chtěl říct, že se blíží jaro.
Včera mě polechtalo na tváři, ruce mělo jemné a nesmělé jako víla.
Zavřel jsem oči. Slyšel jsem mízu hučet ve větvích stromů a hlína voněla jako staré vzpomínky. A ptáci, kteří vždycky bývají nejvíce vnímaví, to už nemohli vydržet a křičeli... a křičeli.
Nikomu jsem se neukazoval, ale oni přesto vycítili moji přítomnost a začali zpívat. Možná jsi jim ovládla těla, Jadis, ale jejich srdce stále patří mně.
Vím, že se teď směješ a nazýváš mě hlupákem.
Tak nech hlupáka, aby tě varoval.
Uteč z Narnie, Jadis. Tvá vláda skončila.

Bývala to Lhota. Pak se tam začalo říkat Na Vlčí a dnes už jenom Vlčí.
Starosta se jmenoval Kryštof. Když byl ještě děcko, zachránil ho vlk před jistou smrtí.
Dlouhé zimy bývají v horách ještě delší. Zvěř umírá a šelmy hladoví. Vlci se stahovali k chalupám, vyhublé stíny na vratkých nohou.
Když je zima dlouhá, přibíjejí se na vrata kůže zabitých vetřelců. Pro výstrahu.
Tohle starosta nedovolil.
V každé chalupě se něco našlo. Zchromlá ovce, pár slepic nebo aspoň zbytky.
„Už aby přišla obleva,“ prohodil ke starostovi sedlák, který nesl za ves párek králíků.
Už přišla, pomyslel si Kryštof.