Kdysi jsem četl, že sprchovat se častěji než jednou denně člověku neprospívá. Byly doby, kdy jsem to zvládl i šestkrát. Ledovou vodou. Bylo to tehdy, když jsem začal pracovat pro Torchwood.
Voněl! Ta vůně byla známá a přece jsem ji nedokázal určit. Bylo to jako něco z dětství, ale zároveň tak dráždivé, vzrušující... Stačilo se přiblížit, dotknout se oblečení... Studená sprcha byla nutná.
Ten úsměv! Dokázal se usmívat nevinně jako chlapec a přesto v tom bylo něco zlověstného. Byl to úsměv šelmy, která chce zaútočit. Nebezpečí, které vás přitahuje. Byl to plamen, který mě lákal do záhuby... Studená sprcha byla nutná.
Jeho oči! Zdály se o mnoho starší než tvář. Bylo v nich vepsáno tolik a přesto jsem to nedokázal přečíst. Jazyk, kterému jsem nerozuměl. Naléhavý pohled, kterým dával najevo, že něco potřebuje. Třeba jenom ranní kávu... Studená sprcha byla nutná!
Nakonec se to stalo. Bylo to nevyhnutelné. Nechtěl jsem to, nemohl jsem za to, nerozuměl jsem tomu, ale přesto mi to připadalo dokonale správné. Pomalu jsem usínal v jeho náručí, uvolněný a klidný. Šťastný.
„Víš co nechápu?“ zašeptal jsem, „Proč já, Jacku. Proč zrovna já?“
„Jsi můj nejlepší zaměstnanec,“ zasmál se, „Nemohl jsem dopustit, abys umřel na zápal plic.“