DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2015.

Sledoval ji přes čtyři bloky. Tohle uměl. Navzdory konstituci, kterou by v jiných kulturách považovali za přinejmenším úctyhodnou, se dovedl krást jako kočka. S elegancí a sladkým očekáváním kráčel stíny a sledoval svou kořist.
Hubená, klučičí typ, ale přesně pro ty měl odjakživa slabost. Nijak vysoká. To mu taky vyhovovalo. Nerad by si zopakoval fiasko z Birgminghamu, kde se úlovek ukázal býti bojeschopnějším, než čekal. A slzák je taky pěkný svinstvo.
Útlá záda v hnědém pulovru měl na dosah.
Hrábl.
Pak něco zajiskřilo a svět se slil v jedinou šmouhu bolesti.
„Policie, hajzle,“ řekl příjemný hlas, který rozhodně nebyl dívčí.

Příští den Dan ochotně souhlasil, že Markovi už tradičně donese nejnovější sadu sladkých koláčků. K nim nenápadně přibalí místní legendu... Mark z něj ale po chvíli vytáhl celou historii. Překvapivě ho vzal vážně.
"Co potřebuješ, abys ji přivolal?" zeptal se.
"Předmět, který je pro ni důležitý, jméno a místo, kde mě uslyší." řekl Dan.
"Pojďme." řekl Mark jednoduše.

*

"Paní Greywoodová?" zavolal Dan.
"Paní Greywoodová!". Nic. Prošli celý dům. Pořád nic.
"Jseš si jistý, že byla tady?"
"Jo..Ale možná.." napadlo ho. "..nemám správný předmět.." Tehdy přeci držel kachličku, ne medailon..Byla těžší..
Vzal ji do rukou.
"Pani Greywoodová?" zavolal měkce.

Bábi Zlopočasná byla v mnoha ohledech velmi konzervativní, někdo by možná řekl úzkoprsá (brzy by to ale pouze kvákal, Bábi byla někdy a trochu náladová). Neměla potřebu měnit zavedené prostě proto, že tak jak to bylo, to bylo lepší.

Měla ráda černou barvu, protože byla tradiční. Černá a čarodějka patřili k sobě.

Nesouhlasila s tím, aby ženy nosily kalhoty, protože jim byly vidět nohy.

Na druhou stranu byla Bábi velmi praktická. Proti kalhotám samotným nic neměla, takže když chtěla letět na koštěti někam dál, oblékla si pod patero sukní dvoje legíny a troje tepláky.

Tam nahoře bylo po čertech frišno.

Byl jsem starší, tudíž se očekávalo, že budu taky rozumnější. Nebylo to těžké, bratr byl odmalička ten rozpustilejší. Já nedělal potíže. Rodiče nečekali, že bych čekal uznání - vždyť poslouchat je normální.
Když bratr vymámil od otce svůj díl dědictví a vypařil se, pracoval jsem doma ještě pilněji. Otec to bral jako samozřejmost.
Pak se bratr vrátil. Majetek rozházel, strádal hlady, tak se vrátil s prosíkem pod otcovu střechu. Myslel jsem, že aspoň teď ho otec pokárá.
Marně. Otec se jen radoval, že se bratr vrátil. Vystrojil hostinu na uvítanou (pro mě nikdy hostinu neystrojil). A pořád čeká, že se napraví.

Nejprve do nenápadných okopaných dveří nalevo i napravo (olepených otrhanými samolepkami) začnou trousit spěchající i loudající se postavy. Ven se vynoří oblečeni v podivnou směs triček a tepláků, trikotů a legín, mikin, chlupatých návleků a neforemných kombinéz jako stvořených k dobytí severního pólu. Pak se za tichého hovoru začnou různě kroutit, poskakovat a protahovat, strkat si nohy za hlavu, ohýbat se do extrémních křivek a vytahovat si údy z kloubů.
Pak jim do náručí hodí neidentifikovatelné zašlé kusy oděvu, aby se do nich převlékli, a přehnaně je nalíčí. Pak zazvoní.
Opona se zvedá.
Na jeviště vyletí hejno zářivých, nadpozemských labutí.

"Kde mám ty punčochy?!?! To snad ne, tady taky nejsou... Ach. Aúúúú!" Lin zamatlaně běhá po pokoji a srazí se s dveřmi.
"To nebožátko bude jistě velice zklamaný, když je nebudeš mít..." směje se jí z postele její kamarádka a spolubydlící Adéla.
"Jsem ráda, že se bavíš Ady" odsekne jí druhá a dál se věnuje přípravě.
"Uklidni se Lin, budeš krásná jako vždy." chlácholí ji Adéla a jde jí pomoct, když jí potřetí vypadne hřeben z ruky.
"Jak to že jsem tak roztržitá, to nikdy nebývám?!" postěžuje si Lin přítelkyni.
"To nic, to jen dělají ta sladká očekávání, co máš."

Na Baker street panovalo napjaté ticho, které rušilo jen Sherlockovo občasné ťuknutí do klávesnice Johnova notebooku.
"Jsi zjevně podrážděný, Johne. Stalo se něco?" zeptal se po chvíli, ale v jeho otázce moc zájmu nezaznělo.
"Samozřejmě, že jsem." vyštěkl John "už je to týden, co jsi řekl, že dáš pryč tu hlavu z ledničky a stejně tam na mě každé ráno zírá."
"Vigilantibus iura" odpověděl Sherlock nevzrušeně.
"Co?"
"Právo bdělým. Nemůžeš si stěžovat, protože ses až doteď nepřipomněl. To je zákon. Neboj, brzo se vrátí do márnice a ty se můžeš seznámit s novými nájemníky v podobě usekaných palců." ušklíbl se.

Naisa věnovala vyprazdňující se spíži malinko rozverné zamračení se. Ne že by snad ubývající zásoby měl kdokoliv brát na lehkou váhu, ale mamince se už pár dní dařilo lépe, pěkné dny přicházely dostatečně často, aby mohli občas vyrazit hledat první jarní plody či lovit neopatrná zvířata, i její sourozenci jako by se najednou usmívali nějak víc. A jestli se někdy brzy přeci jen vrátí tatínek, jistě jim odpustí, že zrovna nemají co směnit se sousedy. To, co bylo za nejhlubších mrazů strašákem, jako by se najednou stalo příslibem lepších dní. Ale to, že nevezme více než obvykle, si Naisa pohlídala.

„Vy jste Daniel K---?“ Úředník zmateně otáčel Ondrovou občankou.
Ondru přemáhalo horko a třičtvrtěhodinové čekání ve frontě. „To je můj partner. Rodinní příslušníci přece mohou vyzvedávat doporučené zásilky…“
„To byste tu ale musel mít napsané jeho jméno.“
Ondra si tu, zase, připadal jako v Kocourkově. „To už na občankách není možné. Mám sem přijít s ověřenou kopií oddacího listu?“ Částečně chtěl znít nepříjemně.
„Pane, já vás chápu,“ pokračoval úředník klidně a potom se významně odmlčel. „Ale nevydávám doporučené zásilky nikomu.“
„Tak mi to vraťte. A řekněte mi, kde si můžu stěžovat na doručovatelku, která ani nezkouší zvonit, když jsme doma.“

Sotva vykoukla z pokoje, poznala, že tohle bude jeden z dní, které prostě nezvládne. Zatímco všichni ostatní budou bez sebe vzrušením, nervozitou a radostným očekáváním.
S mohutným „ach jo“ se svezla vedle Hery, která jí dala přičichnout k ovoněným rukavičkám, co dostala od Claudia.
Beatrice nic necítila, ačkoli ze všech svatební duch přímo sálal, jako máta, kterou si starci čistí dech.
Když si postěžovala na rýmu, schytala průpovídky „Ucpaná panna, to by chtělo pána“ a „Vyzkoušejte obklad z carduus benedictus“.
Jo, bude to jeden z těch dní, usoudila Beatrice.
Ale nevěsta Hera celá zářila, a její záře byla vždycky nakažlivá.

Někdo by mohl říct, že jsem neměl na výběr. Mohl jsem tam pokojně chcípnout v nelidských bolestech. A nikoho by to v podstatě nezajímalo.
Ale byla tam i druhá volba. Vzít spravedlnost do svých rukou. Zaprodat duši ďáblu a pomstít smrt mých rodičů, i mé vlastní utrpení.
A dokázal jsem to. Konečně jsem to udělal. Ale slíbenou útěchu mi to nepřineslo. Začínám uvažovat nad tím, jestli to skutečně za to stálo. Teď je totiž čas, abych zaplatil já. Unavenými víčky sleduji démona, jak se ke mně naklání, aby pohltil mou duši. Možná, že jsem přece jenom až tak bdělý nebyl.

Tři čarodějnice stály u svého obchůdku. Teda, vlastně, stály u místa, kde se jejich obchod ještě včera večel nacházel. Dnes ráno tam ovšem z jejich obchodu jen na pár drobků, které z jejich obchodu zbyly. Rozhořčené se vydaly hledat viníky s úmyslem potrestat je.

Vydaly se po městě a trochu jim zvedlo náladu, že kolem neviděly běhat žádné otravné děti. Pak jim to došlo - kde jsou všechny ty děti? Zjistily to - všechny byly doma, trpěly nesnesitelnými bolestmi bříšek z přejedení se sladkého.

Tři čarodějnice se znovu sešlu u svého sněděného obchodu, a shodly se, že všichni už byli potrestáni dost.

„To teda ne!“
„Zavolejte televizi NOVA!“
„Zavolejte ombudsmanovi!“
„To je sprostota, ty lumpové nahoře jen hrabou a člověka tady každej okrade!“
Poté, co byla skupina právníků spolu s exekutorem málem utlučena rozvášněnými důchodci, se na místo jednání konečně dostavila policie.
Vyšlo najevo, že společenství vlastníků dluží bance miliony, na jejichž splácení nemá.
„Tak ať to zaplatí výbor, ten to podepsal,“ hulákal pán s pivním pupkem.
„My nic platit nebudeme,“ odsekla bývalá předsedkyně. „Měli jsme to schválený.“
Důchodci se nestarali o změnu stanov a pravidel hlasování. A tak ke schválení úvěru na nákup rizikových akcií stačilo výboru jen pár naivních kamarádů.

Prošla tudy vojska.
Nepřátelská.
Říkalo se, že kam šlápnou, tam sto let tráva neporoste.
Polovina polí byla spálená, druhá spasená.
Všudypřítomný kouř a popel rozháněný větrem barvil vše našedo.
Lidé se pohybovali ustrašeně - shrbení, zesláblí, zlomení.
Tou smutnou krajinou kráčela, tváře máčené slzami, ale hlavu vztyčenou a oči upřené k horizontu.
Její dlouhá sukně jako by se její cestu snažila umést.
Ale její stopy smazat nedokázala.
Její nohy uzdravovaly zemi.
Každý otisk bosých chodidel svítil kouskem naděje - zelenal se, rozkvétal, voněl.
Kudy prošla, tam znovu zrálo obilí a rašila kukuřice.
Když vešla do lesa, zavoněly její kroky jahodami a borůvkami.

"Tákže, holenkové, teďka dávejte pozor! Děláme tu s váma na dílnách už dobrejch třicet let a žádnej závažnější úraz tu nikdy nebyl. Do dílen se převlíknete. Vždycky budete mít na sobě pevný, vázaný kotníkový boty. Žádný tenisky nebo sandály. Budete nosit modrý montérky. Ne zelený! Pro jistotu ještě jednou, MODRÝ montérky. Příště ať je máte s sebou. Tepláky si nechte na tělocvik a holky - v leginách se tu netahejte. Rozdělíte se na tři skupiny - ohýbání plechu, vrtání a kdo je aspoň trochu zdatnej, bude se učit na soustruhu. A ne že zapomenete na kličku, ta vám z fleku vystřelí voko!"