Meč pravdy

Nathan miloval proroctvá. Tiež bol jediný poriadny prorok v celej D'Hare a náramne si to užíval. Akurát musel dávať pozor na jazyk. Aj taká jednoduchá veta ako "Bude pršať." dokázala zamávať situáciou.
Pršať alebo liať?
Je to súčasť niečoho väčšieho?
Budú aj krúpy?
Pri poslednom pokuse vysvetliť, že to nebola vízia, spanikáril celý dvor.
On nám niečo tají!
Súvisí to s dažďom!
Asi potopa!
Zachráň sa, kto môžeš, potopa!
Vyliezol z tej situácie poučený. Za prvé, šepkandu nezastavíš. Za druhé, zavŕtať sa do kresla, v jednej ruke kniha, v druhej fajka, dvere zamknuté, čakať. Ono raz zaprší a bude kľud.

Tak jako vždy, neměla oběť vůbec žádnou šanci.
Čas patřil jenom jí.
Viděla hrůzu rozprostírající se v očích její oběti. Dokázala spočítat každou chvějící se řasu. V tuto chvíli dokázala vše. Ona byla vládkyně, zavřená v kokonu času.
V tom kratičkém okamžiku, se její moc stala vším.
Nehlučný hrom rozvibroval vše kolem a čas se vrátil do normálního tempa.
Pro její oběť, již bylo pozdě. Na světě zbyla jen prázdná schránka, která toužila vyplnit jakékoli její přání.
I zemřít.
Oběť se vrhla na podlahu k jejím nohám a se slzami v očích zašeptala: „Poroučej má paní.“
Taková byla moc Zpovědnice!

„Tohle nikdy nezvládnu!“ postěžoval si malý kluk staršímu muži.
„Nemůžeš to tvrdit, když jsi to ještě nikdy nezkusil, Richarde,“ odpověděl potichu muž.
„Ale vždyť ta kniha má přes pět set stran. To si nikdy nemohu zapamatovat.“
„I kdyby měla tisíc, ty to zvládneš!“ prohlásil pevně muž.
„Opravdu musím?“ ozvalo se smutně. „Raději bych šel na lov.“
„Nemusíš. Nutit tě nebudu, ale ty sám víš, že je to potřeba. A teď zvedni hlavu, vypni prsa a postav se tomu jako pravý Cypher!“
„Dobrá,“ povzdechl si mladý klouček a vzal do ruky Knihu počítaných stínů.
Již nikdy si Richard nestěžoval, protože pochopil.

Richard chodil po bitevním poli, ve větších a větších kruzích. Vždy když něco zahlédl, se zastavil a zkoumal půdu. Byl ve svém živlu. Pro toto se narodil. Ne pro vládu nad světem, nebo bitvu za záchranu lidstva. Ale pro práci lesního průvodce a stopaře.
Zahlédl velký zdupaný kruh. Přímo před jeho očima se bitva odehrávala znovu. Viděl jak velký těžký muž, dopadající na jednu nohu úkrokem zabil někoho, kdo padl koleny do trávy.
Tohle ale nehledal. Zvedl se hledaje dál.
Když tu náhle! Otisk boty, který tam nepatřil.
„Kahlan!“ ozvalo se mu v mysli.
A pak najednou, stopa sama zmizela!

„Kapitáne Zimmermane! Chci, abyste nikoho z nich neušetřili. Zničte všechny! Do posledního muže. Již nikdy! Opakuji, nikdy! Nechci slyšet o některém z těchto mužů Císařského řádu!“
„Jak si přejete, Matko zpovědnice,“ zašeptal se strachem v hlase mladík.
„Co ten strach? Vy přeci bojujete za pomstu! Za svou rodnou zem!“ zvýšila hlas Kahlan.
„Nezlobte se, Matko zpovědnice, ale je jich deset na jednoho. Mají obrovskou přesilu.“
„Ale vy! Vy máte výhodu terénu. Jste doma. Oni jsou vetřelci. Navíc, vás žene touha pomstít všechny vaše blízké, kteří byli zavražděni! Ode dneška, vás všechny prohlašuji za mrtvé! Do doby, než splníte svůj úkol!“