Pozdní lítost

Seděl, oči upřené do stěny. Okolí nevnímal. Mluvil nahlas, přesto sám pro sebe.
„Moje ubohá holčička… Co se s ní jen mohlo stát? Neměla odcházet… Říkal jsem jí, aby zůstala, že se o ni postarám. Ale ona měla svoji hlavu. Tvrdila, že už je velká, chce žít vlastní život. Tolik let jsem na ni dohlížel. Co si bez ní počnu? Kéž by se bývala rozhodla jinak…“
Hlas se mu zlomil…
Jeho posluchači měli ve tvářích divné výrazy. Ne soucit… ale pohrdání a nenávist…
Snad za to mohla ta židle. Za zneužívání a brutální vraždu své dcery dostal muž elektrické křeslo…