2. kapitola - Humphreyho ráno

15+
Humphrey/Bernard
bodyswitch

Jihoafrické slunce, slunce dětství, žádné jiné se mu nepodobá. Pozná ho i zpod přivřených víček. Proutěná pergola na zápraží rodného domu. V otcově křesle ale sedí Bernard. Je k němu zády, nejasně si vybavuje hádku... o co vlastně? Klouže pohledem po opáleném zátylku, krátkých rukávech světlé košile, po jeho pažích mramorovaných světlem a stínem. Bernard se k němu otočí, oči mu zajiskří. Už to dávno není oheň hněvu. Humphrey vykročí k němu… a pak se zvedá k hladině snu zaplaven smutkem a touhou.

Ještě v polospánku vklouzl rukou do klína. Ranní erekce byla příjemné překvapení, které v posledních měsících přicházelo jen zřídka. V okamžiku byl zcela a neodvolatelně vzhůru. Tvar jeho penisu mu byl za půlstoletí důvěrně známý od žaludu po kořen. Ten, který svíral mezi prsty, nebyl jeho.

Hleděl do zrcadla a břitvou opatrně mapoval neznámou krajinu Bernardovy tváře. Byl až pedanticky pečlivý. Věděl, že je to jen první fáze šoku. Jeho prvotní reakce na krizové situace bývaly bezchybné; tajemství brilantní kariéry v armádě i státní správě. Svou daň si vybírala až druhá fáze; valium měl v aktovce stále po ruce. Bernardovi zatím zavolal třikrát. Linka byla obsazená, matně si vybavoval, že je tajemník premiéra proklet sdílenou přípojkou. Teď z šatníku vytahoval oblek, který o pět centimetrů menšímu tělu zřejmě nejlépe sedne, a obratně zakládal rukávy a nohavice pomocí několika špendlíků, dovednost zděděná po matce. Možnost zůstat doma kvůli indispozici zavrhl hned zpočátku, nemohl se telefonicky omluvit Bernardovým hlasem, stále cítil, jak cize mu zněl v hrdle, když ráno vykřikl. A hlavně musel co nejdříve zjistit, jak se věci mají, jestli v Londýně existuje také druhý konec téhle absurdně neskutečné situace. Cítil, jak mu celým tělem hučí adrenalin, jak se soustředí na jediný další krok, jako když míří zbraní na cíl, jako když napichoval Gregovi další dávku morfia do trpícího těla. Útroby měl sevřené; nedokázal do sebe dostat víc než šálek ranní kávy.
Svrchník, klobouk, aktovka. Několikrát se ujistil, že je haslemerská ulice liduprázdná, než spěšně vyšel z domu do říjnové mlhy. Stálý tajemník vlády si nemůže dovolit, aby jeho dveře v ranních hodinách opouštěl neznámý muž.

Spoj v 8:32 směr Waterloo dnes odjížděl přesně na čas, byl tedy ušetřen zvědavých pohledů pravidelných spolucestujících na novou tvář. Ukryl se za Timesy a snažil se uspořádat své zmatené myšlenky. Dobrá zpráva byla, že byl pátek, a co lépe, pátek bez premiéra. Naplánovanou měl jen dopolední schůzku s Bernardem, která měla vyjasnit včerejší nedorozumění. Večeři v klubu se mu snad podaří odvolat. A pak dva volné dny na řešení, tohoto, tohoto… S hrůzou cítil, jak mu pokusy o racionalizaci vyklouzávají z prstů. Druhá fáze šoku. Hrudník měl sevřený, ztěžka dýchal a v ústech měl strašné sucho; z posledních sil se zvedl, aby otevřel okno, doprovázen nevraživým pohledem svého spolusedícího. Sáhl po valiu v aktovce, pak se zarazil. Netušil, jak bude na benzodiazepin reagovat Bernardovo tělo a na Waterloo už zbývalo jen pět minut. Vydrží to. Musí.
Vstal ze sedačky dřív, než zaskřípěly brzy vlaku, a málem se znovu zhroutil zpět. Nohy ho neposlouchaly. Šinul se uličkou spolu s davem a opíral se přitom o sedadla jako o záchranné kruhy, zaslechl poznámku o opilcích. Zatmívalo se mu před očima. Pak na nástupišti přímo proti otevřeným dveřím zahlédl sám sebe v příliš krátkém obleku a silou vůle udělal poslední dva kroky.
„Vypadáte příšerně, Bernarde,“ zasípal a zhroutil se mu do náručí.