5 - První týden, v němž Lily objeví nečekanou slast

Ráno byl strop Velké síně čistě modrý a bez mráčků, stejně jako obloha venku. Katie tam Angelina ani Lucy nikde nezahlédly, zato si hned všimly Lily, která seděla na konci havraspárského stolu a s mírně nedůvěřivým výrazem hleděla na šálek před sebou.
„Ahoj,“ pozdravila ji Angelina, když se u ní zastavily cestou k nebelvírskému stolu.
„Ach jo,“ povzdechla si Lucy, „to je fakt na nic, že spolu nemůžeme sedět ani u jídla.“
Angelina se jen ušklíbla, když si vzpomněla, jak jim nebelvírský prefekt Percy Weasley vykládal o zásadách kolejní příslušnosti a tvářil se při tom tak důležitě, jako by na tom závisel osud celého světa.
„Ahoj.“ Lily stále hleděla do šálku s jakousi bílou tekutinou.
„Co to máš?“ zajímala se Lucy.
„Mám sice tušení, co by to mohlo být, ale trochu se bojím.“
„Čeho?“ podivila se Angelina.
„Abych nebyla zklamaná.“
Angelina vzala do rukou šálek a přičichla si. Pak jej podala Lucy.
„Barva je divná, ale voní to jako čokoláda,“ konstatovala drobnější dívka a Angelina souhlasně přikývla.
„Jo. Netušila jsem, že existuje i bílá,“ zamumlala Lily, bez dalších prodlev si vzala šálek zpátky a zhluboka se napila. Z hrdla se jí vzápětí vydral slastný vzdech. „Mnohem lepší než obyčejná! To prostě musíte zkusit! Nechápu, jak jsem bez toho mohla doteď žít!“ Vyprázdnila zbytek šálku a s lítostí jej položila na stůl. „Chtěla bych ještě!“ hlesla a v tu chvíli byl šálek znovu plný skoro až po okraj. Blondýnka radostně vykvikla. „Miluju kouzla!“
„Nevidělas Katie?“ otázala se Angelina
Lucy se ještě jednou ohlédla ke zmijozelskému stolu, ale setkala se pouze s pohledem blonďatého chlapce, který se jmenoval… Thrako, Brako, Brego… nebo snad Traianus? Traiánus by se k němu hodil, pomyslela si.
„Zatím ne,“ zavrtěla hlavou Lily, když dopila druhý šálek a okamžitě si ho nechala znovu naplnit. „Ale určitě se s ní brzy uvidím, podle rozvrhu spolu máme dopoledne bylinkářství.“

***

„Kde ses zdržela?“ tázala se Lily rozveseleně kamarádky, když na konci skupinky zmijozelských studentů konečně dorazila do skleníku. „Lucy a Ang se po tobě u snídaně ptaly. Mimochodem, jedlas vůbec?“
„Neměla jsem hlad.“
„Tos ale teda přišla o hodně!“ Lily začala nadšeně vykládat o svém nejnovějším objevu jménem bílá čokoláda a až po chvíli si uvědomila, že ji kamarádka poslouchá jen na půl ucha. Zarazila se. „Děje se něco?“
To už ovšem do skleníku vstoupila profesorka Prýtová a v rozhovoru mohly pokračovat, až když po úvodní přednášce dostala část studentů za úkol umývat prázdné květináče.
„Nechápu, jak můžeš být tak veselá, Lily!“ sykla Katie.
„To bude ta čokoláda. Ang se strachovala, že mi bude špatně, ale cítím se úplně báječně! A to Ang ani neví, že jsem měla ne tři, ale dokonce pět porcí,“ zachichotala se a protočila květináč v prstech tak, až jí sprška vody trochu postříkala obličej.
Katiin výraz se nedal označit jinak, než jako ledový. „Copak tobě nevadí, že nás ta stupidní, stará hučka takhle nesmyslně rozdělila?!“
Lily pokrčila rameny. „Ideální stav to samozřejmě není, ale jestli si pamatuješ, já už jsem taky touhle dobou mohla někde za polárním kruhem krmit soby. Jsem šťastná už jenom proto, že jsem s vámi tady ve Skotsku – a ne úplně sama v Helmi-järvi. A profesor Kratiknot nám říkal, že každá z kolejí má svoje přednosti. Nezáleží přece na tom kde jsi, ale s kým.“
„No právě,“ ucedila Katie a ve tváři se jí při tom nepohnul ani sval.
„Jestli ten květináč budeš drbat ještě chvíli, tak ho prodřeš,“ poznamenala Lily.
„Nenápadně se otoč. Ty dvě holky za tebou jsou Pansy a Millicent. Pansy má potřebu každého sáhodlouze poučovat a Millicent, to je ta baculatá, ji obdivuje tak bezmezně, že by jí snad i lízala boty. A víš, s čím se Millicent Pansy včera svěřila? Že ji ta blbá hučka nabízela i jiné koleje, ale ona si vybrala Zmijozel.“
Lily na ni vykulila oči. „Copak si člověk mohl vybrat?“
Katie se tvářila stále stejně neproniknutelně. „Co když ano? Teď už je to stejně jedno,“ dodala hořce.

***

Lily neopustila dobrá nálada celý den, a to ani na odpolední hodině čar a kouzel, kterou měli s jednotvárně mumlajícím profesorem Binnsem – jediným duchem v profesorském sboru. Na této hodině se také znovu setkala s Lucy a Angelinou a převyprávěla jim, co říkala Katie ve skleníku.
„Ona si myslí, že jsme si mohly vybrat?” zamrkala překvapeně Lucy. „To by vysvětlovalo, proč se na nás během oběda ani jednou nepodívala, skoro jako by chtěla předstírat, že nás nezná.“
Angelina se tvářila zamyšleně. „Víte, mně klobouk pověděl,“ zašeptala, „že bych se hodila do Mrzimoru, ale když jsem řekla, že tam nechci, poslal mě do Nebelvíru.“
Lily na ni ohromeně pohlédla. „No, ty jsi ale neřekla, kam CHCEŠ. Ty jsi řekla, kam NECHCEŠ.“
„Možná v tom není až takový rozdíl,“ podotkla Angelina.
Hermiona Grangerová, která si jako jediná ve třídě všechno pečlivě zapisovala, se po nich pohoršeně otočila.
„A tobě moudrý klobouk něco povídal?“ otočila se Lucy na Lily. „Myslím něco navíc, než jen to do jaké koleje půjdeš.“
Blondýnka zavrtěla hlavou.
„Mně totiž ano,“ Lucy nejen ztišila hlas, ale pro jistotu dokonce přešla do latiny. „Tvrdil mi, že většina mých příbuzných chodila do Zmijozelu, ale já že se tam prý vůbec nehodím. A pak mě poslal do Nebelvíru.“
„Ty máš nějaké příbuzné?“ podivila se Lily. „Tak je mně jasné, žes musela mít rodiče, že ses nevylíhla z vajíčka, ale…”
„Nemysli, že mě to nepřekvapilo,“ pokračovala drobná, tmavovlasá dívka. „Ale asi už musejí být všichni mrtví. Jinak by se mě někdo z nich přece ujal, ne?“

***

Následujícího dne potkala Lily cestou na snídani (na níž se nesmírně těšila) zvláštní ženu, která vzhledem ke svému věku nejspíš patřila k profesorskému sboru (že by šlo o manželku školníka Filche zavrhla okamžitě), ačkoli na to vůbec nevypadala. Zejména proto, že z ní bylo cítit cosi, co se podobalo jakémusi likéru.
U snídaně se ovšem dočkala nemilého překvapení:
„Dneska není bílá čokoláda?“ protáhla zklamaně.
„Kdepak, to nemáme každý den,“ usmála se na ni jedna studentka ze třetího nebo čtvrtého ročníku.
Lily se cítila podvedená a měla zlost.
„Ty máš ráda bílou čokoládu?“ tázal se kluk naproti ní – Terry Boot, jenž s ní byl v ročníku. „Máma mi dala jednu tabulku s sebou, ale já ji moc nemám rád. Klidně ti ji přenechám, když… třeba když mi pomůžeš s tou hroznou esejí z dějin čar a kouzel?“ mrkl na ni.
„Jak to myslíš, tabulku?“ zeptala se Lily zmateně. Ano, znala už čokoládové žabky (i když ty měly s opravdovou čokoládou společné jen jméno), ale tabulka? To bylo zase co?
„Pravou švýcarskou!“ chlubil se Terry. „Máma tam má tetičku, v Curychu, a ona nám posílá pravidělně balíčky.“

Toho dne Lily objevila novou lásku: nebyl jí její spolužák Terry, ale bílá čokoláda ze Švýcarska!