9 - Lumos

„Je tady děsná tma!“
„A co jsi čekala? Je to podzemní chodba,“ ozval se za Lucy Katiein hlas.
„Měly jsme si vzít nějakou lampu,“ podotkla Angelina. „Takhle se tu akorát přerazíme.“
Lily, která šla úplně vpředu, se pousmála (což holky v té tmě samozřejmě nemohly vidět). „Lumos.“ Její hůlka se bledě rozzářila a vytvořila kolem čtveřice kruh přátelského světla.
„Dost dobré,“ zhodnotila Katie. „Odkud to máš?“
„Kouzelné formule pro začátečníky, strana 101, vlevo dole.“
„Zjevně to není jen Hermiona, kdo si čte v učebnicích napřed,“ poznamenala polohlasem Lucy.
„Překvapuje tě to?“ mrkla na ni Angelina. „Jako bys Lily neznala.“
Katie se rozhlížela po nízkém podzemním prostoru. „Koukejte, tady byla nejspíš nějaká odbočka, ale teď je to zavalené.“
„Tak pojďte už,“ vyzvala je Lily. „Ať jsme zpátky, než někomu začneme chybět.“

Chodba, o jejíž existenci řekla Lily Weaslyovic dvojčata, ústila na malé mýtině obklopené zjevně starými stromy.
Angelina popošla k nejbližšímu dubu a položila dlaň na jeho drsný kmen. „Připomíná mi to tu Zpěvavý háj za potokem v Elevendays,“ řekla trochu smutně.
„Zpěvavý háj rozhodně nebyl tak tmavý,“ připomněla Katie.
„Půjdeme se podívat dál?“ tázala se Lucy.
Angelina se odpoutala od stromu. „Co tu vlastně hledáme?“
Lily pokrčila rameny. „Nic. Jen jsme chtěly prozkoumat, kam přesně ta chodba vede. Jednou by se to třeba mohlo hodit.“
„Koukněte, takový krásný motýl!” ukázala Lucy. „Stejně je moc fajn, že ti Fred s Georgem tu chodbu ukázali.“
„Ani by je to nenapadlo, kdyby se mermomocí nechtěli naučit to kouzlo, co ti báječně učeše vlásky.“ Šibalsky se usmála a rukama naznačila tvar účesu.
Lucy se zasmála. „A zkoušela jsi s tou klasickou latinskou výslovností i nějaké jiné kouzlo?“ napadlo ji v tu chvíli.
„Myslíš, že všechna kouzla mají svůj ekvivalent?“ zapochybovala Katie. „Že se ve všech případech stane něco jiného?“
„Hm, to asi ne,“ připustila Lucy.
„Ale mohly bychom to zkusit,“ navrhla Angelina.
Lily namířila hůlku na přelomený klacek u svých nohou. „Reparo.“
„Co třeba to… lumos,“ řekla ve stejnou chvíli Lucy.
Nejdřív to vypadalo, že se nestalo vůbec nic. Klacek byl nadále na dvě poloviny, ani se nezdálo, že by měla nějaký efekt formule, kterou vyřkla Lucy.
„Holky, podívejte! Vidíte to taky?“ vykřikla najednou drobná dívka, když namířila svou hůlku na nejbližší strom.
„Tyjo, co to je?“ vydechla Lily. „Vypadá to, jako bych se dívala na černobílou fotku.“
„Jako by to vykouzlilo nějaký filtr, přes který nejsou vidět žádné barvy,“ zašeptala ohromeně Katie.
„Až na tohle,“ ukázala Angelina na místo, kde kmen stromu přecházel v kořeny. Rozlévala se tam podivná modrofialová skvrna.
„Hm,“ zabručela Lily a sklonila se, aby si na to místo mohla sáhnout.
„Jejda!“ vyhrkla Lucy. „Teď tě taky vidím černobílou! Teda až na tvoji hůlku.“
„Ta je jasně červená,“ hlásila Angelina.
Katie se tvářila zamyšleně. Pak vytáhla hůlku. „Zkus to teď otočit proti mně,“ vyzvala Lucy. „Je moje hůlka taky červená?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Lucy. „Je taková modrofialová. A podobný modrofialový flíček máš i pod krkem.“
Katie se otočila k Angelině. „Kdy jsi naposledy kouzlila, Ang?“
Rusovláska se zarazila. „Při hodině přeměňování. Ještě před obědem. Teda, alespoň jsem se kouzlit pokoušela…“
„Takže před obědem. A víš jistě, že později už jsi hůlku nepoužívala?“
Angelina přitakala.
„Tak vytáhni hůlku a Lucy si na tebe posvítí.“
„Její hůlka je zelená,“ hlásila téměř okamžitě Lucy.
„To máme pět a půl hodiny,“ uvažovala nahlas Katie.
Lily se zarazila. „Ty myslíš…“
Katie rázně kývla. „Myslím. Ale ještě si to potřebuju experimentálně ověřit. Lumos,“ vyřkla s klasickým, patřičně latinským přízvukem a namířila hůlku na Lucy. Zatímco Lucy byla černobílá, její hůlka zářila jasnou červení a ze špičky vycházel kužel jasně červeného světla. „Pojďte sem a řekněte mi, jestli to taky vidíte,“ vyzvala Katie kamarádky.
Lily ani Angelina se nenechaly dlouho pobízet.
Lily se tvářila zamyšleně. „Takže Angelina kouzlila před pěti hodinami. A ty, Katie?“
Brunetka se pousmála. „Vidím, že ti to došlo. Budou to tak dvě, možná dvě a půl hodiny. A kdyby tě zajímalo, co jsem kouzlila, tak jsem si spravovala tenhleten knoflík.“ Ukázala ke svému krku.
„Všímáte si,“ ozvala se Angelina. „Že černobíle vidíme jen to, kam dopadá kužel toho červeného světla?“
„Jo,“ kývla Katie. „Přesně tak. Ale to červené světlo, jak říkáš, jsme neviděly, dokud jsem nevyčarovala to samé. Takže si myslím, že to barevné jsou kouzla.“
Lily přimhouřila oči, zřejmě se snažila usilovně přemýšlet. „Vypadá to, jako by po sobě použitá magie zanechávala nějakou stopu, která časem vyprchává. To se ale bude muset ještě ověřit!“
„Pokud to tak je, znamenalo by to, že tu někdo byl a kouzlil tady asi tak před dvěma hodinami,“ doplnila Katie.
„Fred a George?“ nadhodila Lily.
„Mohl to být kdokoli,“ zamumlala Angelina.
Lucy se mezitím otáčela kolem dokola, hůlku, z níž stále vycházel kužel červeného světla, napřaženou před sebe. „Všechno černobílé,“ hlásila. „Jen támhle kus dál, jako bych zahlédla žlutý záblesk – myslíte, že to bude stopa po nějakém ještě dříve provedeném kouzle? A tady je zas taková fialová louže.“
„Možná tady opravdu někdo kouzlil,“ nadhodila Angelina.
„Ano,“ přitakala Katie. „Ale kdo a co? A proč?“
Lucy namířila hůlku směrem ke Katie. „Tvoje hůlka je teď taky červená.“ Pak kouzlo ukončila. „Asi bychom se měly vrátit. Za chvíli bude večeře a někdo by si mohl všimnout, že tam nejsme. Víte, co je zvláštní?“ pokračovala. „Že v Elevendays, kde se normálně mluví latinsky, kouzla takhle zvláštně nefungovala.“
„Nezapomeň,“ namítla Lily, „že v Elevendays magie fungovala úplně jinak. Vždyť tam k tomu člověk nepotřeboval žádnou hůlku, stačilo lusknout prsty nebo mávnout rukou.“
Při vzpomínce na Elevendays se Angelina smutně pousmála. „Navíc je Alia přece elfka.“
„A hlavně se tam používají úplně jiné formule,“ doplnila Katie těsně předtím, než vešly do tajné chodby. Vtom se zarazila, protože si všimla, že na ostružinovém šlahounu hned u vstupu je zachycený malý útržek látky. Sklonila se, aby se na něj podívala víc zblízka. „Fuj,“ odfrkla. „Smrdí to jako Quirell.“