Nucená výměna figur

Od jejích studentských let se toho v Bradavicích hodně změnilo.
Hagridova hájenka zela prázdnotou, neobývaná pustla na okraji Zapovězeného lesa, a starý Tesák, zdržující se stále v její blízkosti, chřadnul bez svého pána. Vrby kolem jezera se zdály snad ještě smutnější než dřív a famfrpálové hřiště tonulo ve skličujícím oparu nedbalosti.
Uvnitř hradu ovšem panovalo stejně vřelé teplo jako v časech její školní docházky. Na chodbách dokonce přibylo pár vkusných gobelínů a Hermiona si povšimla, když procházela kolem místní knihovny, že se o něco rozšířila, neboť vchod do ní už nebyl jen jeden, nýbrž dva. Neodolala a ještě před pohovorem nahlédla dovnitř.
Po madam Pinceové tu nebylo ani památky. Nikdo už neprocházel mezi regály a nedohlížel na to, aby se s knihami zacházelo s nejvyšší opatrností. Zkušenému čaroději však nemohly uniknout známky ochranného kouzla, které se chvělo ve vzduchu a o němž Hermiona nepochybovala, že by dokázalo odhalit i sebemenší nepravost. S údivem shledala, že se tu objevily hned tři nové sekce – Moderní kouzelnická literatura, Biografie a autobiografie a Vědecká literatura 20. a 21. století. Ohromeně vydechla. Pokud nic jiného, vzdělání v Bradavicích rozhodně vzkvétalo.
Schodiště k ředitelově pracovně stále zakrýval známý chrlič. Jenomže dnes bude přístupovým klíčem asi sotva nějaká ze sladkostí, pomyslela si hořce. Horečně přemýšlela, čím by se ohlásila. Nesměřovala sem sice nepozvaná – dopoledne hovořila pomocí letaxu s ředitelovou zástupkyní, profesorkou Sinistrovou – ve všem tom spěchu a nervozitě se však zapomněla pozeptat na heslo.
Štěstí ale očividně stálo na její straně. Chrlič se přímo před ní rozevřel a vystoupil z něj školník Filch. Když ji míjel, neopomněl se kriticky zadívat na její obuv, která byla zablácená až ke kotníkům.
„Zatracený svinstvo,“ vyplivl jedovatě. „Vy ale nevypadáte jako studentka.“
Podezřívavě si ji prohlížel, vrásčitá očka se mu zlomyslně úžila.
„Další uchazečka o místo učitele lektvarů? Tak to byste se měla připravit na pořádný horko, slečinko. Pan ředitel má přísná kritéria výběru. Ačkoli u vás dost možná rozhodne -“
„Bezpochyby to co u ostatních, Argusi,“ zaznělo z kamenného schodiště a Hermiona sebou navzdory své nebojácné povaze škubla.
Ten mrazivě působivý hlas neslyšela už celou věčnost. Byla by ho snad i zapomněla, kdyby jí při něm nenaskakovala husí kůže a ovzduší se citelně neochlazovalo.
„Mám za to, že jsem vám zadal nějakou práci,“ obrátil se k Filchovi Snape a probodl ho nesmlouvavým pohledem.
Filch se urychleně odpoklonkoval pryč, klopýtavě následován svou věrnou družkou paní Norrisovou, která po deseti letech vypadala bez diskuse jako starý rejžák.
Snape se očima vrátil k Hermioně, pečlivě ji zrentgenoval odshora dolů a pak jí pokynul, aby ho následovala do pracovny.
„Posaďte se,“ vyzval ji bezbarvě a ukázal na křeslo proti stolu.
Hermiona poslechla a jala se prozkoumávat interiér. V minulosti tu byla jen párkrát, ale vypadalo to, že Minerva McGonagallová ani Snape s ničím příliš nehýbali. Minervin obraz však byl tím, co tu přibylo. Visela na stěně nad krbem, hned vedle Brumbála, a dřímala hlubokým spánkem, ostatně jako všichni bývalí ředitelé. Jen Phineas Nigellus Black - někdejší představený zmijozelské koleje - zcela nepokrytě čekal, co se bude dít.
Snape obešel stůl, posadil se za něj a spojil dlaně.
„Vítám vás v Bradavicích, slečno Grangerová. Dáte si něco k pití?“
Hermiona se přinutila ke společenskému úsměvu a souhlasila se šálkem čaje.
„Takže,“ pokračoval, když už před sebou oba měli své hrnky. „Přišla jste
s žádostí o post učitelky lektvarů. Profesorka Sinistrová mi dosud nepředala žádnou oficiální listinu, životopis ani doporučení –“
„Prosím za prominutí,“ přerušila ho Grangerová a odložila šálek tak energicky, že vychlístnutý čaj potřísnil nejen její dlaň, ale i Snapeův rozevřený diář. Nato se začala nervózně hrabat v kabelce.
Snape ji chvíli se zdviženým obočím pozoroval, než se opět ujal slova.
„Poslyšte, byl bych rád, kdybyste se mnou udržovala oční kontakt, dokud s vámi hovořím. A v neposlední řadě vyjadřuji politování nad tím, že jste se ani za uplynulé roky nenaučila neskákat někomu do řeči, když vám chce sdělit něco podstatného.“
Hermiona cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Vyndala ruce z tašky, zvedla ke Snapeovi zrak a ani nedutala.
„To je lepší.“ Jeho blazeovaný tón ji zafixoval k židli lépe než vteřinové lepidlo. „Oficiální formuláře jsou záležitostí pro byrokratické imbecily, kteří nevědí co s přemírou času. Doporučení na vás slýchám téměř na každé mezinárodní konferenci, těch už mám upřímně řečeno také nad hlavu. A co se týče vašeho životopisu, budu raději, když mi o sobě něco povíte vy sama. Jistě pochopíte, že mám na čtení zajímavější věci než autobiografii svých bývalých studentů.“
„Jistě,“ přisvědčila Grangerová. „Kde mám začít?“
„Co třeba tam, kde jsem s vámi nebyl nucen trávit čas?“
„Institut vysoké magie v Budapešti?“
„Prosím,“ kývl Snape. „A buďte tak laskavá, vynechte svatby, porody, křtiny a podobné záležitosti.“
Hermiona se proti vůli ušklíbla nad tou nesmyslnou poznámkou. Prý svatby, porody a křtiny. On byl posledním člověkem, kterému by tohle toužila vykládat.
„Čtyři roky jsem studovala obor Lektvarologie se zvláštním zaměřením na detekční lektvary a lékolektvary. Studium jsem zakončila červeným diplomem a vědeckou prací na téma Noční byliny a jejich využití nejen v léčitelství.“
„Věnovala jste se černé magii?“ otázal se Snape zvědavě.
Grangerová neklidně poposedla a sáhla pro svůj hrnek.
„V Maďarsku se přece vyučují černá umění, není-liž pravda?“
„Ano,“ potvrdila stroze. „Vyučují se tam.“
Snape se na ni naléhavě zadíval.
„Já jsem samozřejmě seminář z černé magie nenavštěvovala.“
„Smím vědět proč?“
„Měla jsem snad?“ odsekla Hermiona udiveně a věnovala mu stejně upřený pohled.
„Vždy je dobré znát svého nepřítele, slečno Grangerová,“ pronesl chladně a náhle se zamyšleně odmlčel. „Jste vůbec ještě slečna? Abych vás neoslovoval nesprávně.“
On si to zřejmě ani neuvědomoval, ale jeho slova ji zraňovala více, než si byla dosud ochotna přiznat. Všechny ty zmínky o věcech souvisejících s jejím osobním životem byly o to bolestivější, že již několik let pro sebe neviděla žádné řešení. Možná i proto zamířila zpátky do Bradavic.
„Nebude mi vadit, když mě budete i nadále oslovovat slečno,“ poznamenala v indicii.
Jako kdyby jí četl myšlenky, prohodil:
„Ani já nebudu nic namítat, pokud mi budete chtít říkat profesore. Přece jen ještě stále učím, takže mám na ten titul jisté právo.“
„Vy učíte?“ zarazila se. „Myslela jsem –“
„Že si ředitelé užívají sladkého nicnedělání? Po pár týdnech mi to začalo lézt na nervy. Rozhodl jsem se zůstat u Obrany proti černé magii. Ale zpět k vaší kariéře. Kam jste nastoupila po vysoké škole?“
„Absolvovala jsem dvouletou stáž na Alchymistickém učení v Praze, kde jsem dosáhla úrovně Mistra v oboru Jedů a protijedů.“
„Pozoruhodné. A tady v Anglii jste se věnovala čemu?“
„Výzkumu. Pracovala jsem v Lektvarologickém ústavu v Londýně nejprve jako asistentka a později jako vedoucí oddělení.“
Hermiona si olízla rty a několikrát pěvně stiskla ucho kabelky.
„Oddělení čeho?“ zajímalo Snapea.
„O tom hovořit nemohu, profesore. Je mi líto.“
„Podléhá to utajení třetího stupně? Jako ředitel Bradavic mám na něj prověření.“
„Lituji, pane, ale nemohu o tom mluvit,“ zopakovala Hermiona poněkud nervózně.
Snape přivřel oči.
„Dala jste Slib?“
„Ano,“ přiznala a tváře jí hořely studem. „Složila jsem Neporušitelnou přísahu.“
Místnost se hodnou dobu nořila do absolutního ticha. Snape se na Hermionu mlčky mračil a ona se úzkostlivě vyhýbala jeho pohledu civěním z okna.
„Proč chcete vyučovat? Neptám se teď na lektvary. Chci vědět, proč stojíte o školení bandy ignorantů, ze které i při nejlepší vůli vzejde pouze hrstka skutečně dobrých čarodějů.“
„Mám zkušenosti, které bych ráda té hrstce skutečně dobrých čarodějů předala,“ pronesla neochvějně.
Snape přikývl, dopil svůj čaj a pohodlně se opřel.
„A teď mi povězte, slečno Grangerová, proč jste opravdu přijela do Bradavic?“
Hermiona se mu podívala do očí a marně v nich hledala alespoň špetku povýšenosti nebo výsměchu, kvůli kterým by měla důvod mlčet. Nic z toho nezaznamenala. Jako by v něm na tu malinkou chvíli roztály všechny ledové kry.
„Chtěla jsem... Ráda bych byla někde, kde to dobře znám.“
Snape se mírně ironicky pousmál.
„Z původního učitelského sboru tu příliš nezůstalo.“
„Vy jste zůstal.“
„A myslíte, že mě znáte dobře?“
„To nevím, profesore. Neviděli jsme se deset let. Za tu dobu se mohlo leccos změnit.“
„Člověk se ve své podstatě nemění, slečno Grangerová. Pokud souhlasíte s nástupním platem 120 galeonů na měsíc, komnatami ve třetím patře a kabinetem ve sklepení, mohu vás přijmout.“
Hermiona na něj vytřeštila oči. Nemohla uvěřit, jak hladce to proběhlo. Opravdu je tohle všechno? Nechce ji přezkoušet z přípravy Doušku živé smrti?
„Doopravdy si nemyslím, že by bylo nutné přezkušovat vaše znalosti,“ utrousil, aniž by jí přečetl jedinou myšlenku.
V jeho očích ale na zlomek vteřiny pobaveně zablýskalo.

***

Musela uznat, že od ředitele dostala celkem atraktivní místnosti. Hlavní síň ukrývala pohodlnou pohovku, dvě kožená křesla, salónní stolek a bar; po levici se nacházela prostorná knihovna a po pravici trochu stísněnější, ale zato útulná ložnice. Nad postelí visela karmínově rudá nebesa a pod nimi se rozprostíralo čerstvé a voňavé saténové povlečení zlaté barvy, do kterého se večer po pohovoru chystala urychleně zapadnout, dokud nepostřehla přítomnost jednoho domácího skřítka. Stál v nohách postele a vzhlížel k ní s nepokrytou úctou.
„Dobrý večer, paní Hermiono,“ uklonil se ten drobný tvor, až nosem zavadil o podlahu. „Já jsem vaše osobní skřítka. Mé jméno je Millie. Převlékla jsem vám postel do saténu, protože tady ve třetím patře bývá v létě horko, ale kdybyste si přála jiný materiál, ráda to vyměním.“
Chvíli na ni unaveně mžourala.
„Děkuji, Millie, to od tebe bylo velice laskavé. Obávám se ale, že domácího skřítka nemohu přijmout.“
Millie zvlhly oči a zklamaně svěsila útlá ramínka.
„Ale, paní Hermiono, to mi přece nemůžete udělat. Tolik jsem se na vás těšila.“
„Ty ses na mě těšila?“ nechápala Hermiona.
„Jistě. Pan ředitel mi o vás všechno pověděl a přísně nakázal plnit každé vaše přání. A já mu svatosvatě slíbila, že udělám všechno, abyste se tu cítila dobře.“
Millie se spustily slzy, tiše kapaly na její bosé nohy a Hermiona pochopila. Snape ji citovým vydíráním téhle skřítky nutí vzdát se svého přesvědčení a zotročit si samostatně myslícího tvora.
„Dobře, dobře, Millie. Nechám tě u sebe. Za práci ale budeš dostávat řádně zaplaceno a doufám, že tu máš vyhrazenou nějakou svoji místnost.“
„Ne, paní Hermiono. Já bydlím s ostatními skřítky. Jen pokud mě budete potřebovat, zavoláte mé jméno a já se neprodleně objevím. A paní,“ mrkla na ni Millie, „pan ředitel mě naučil číst a psát, takže vám mohu být užitečná i v knihovně a při administrativě.“
Hermiona slyšitelně zaskřípala zuby a s přáním dobré noci skřítku propustila. Pak konečně zalehla do postele. Poslední útržek vědomí, se kterým na novém místě usínala, obsahoval rozhořčené předsevzetí, že tohle panu řediteli ještě pořádně osladí.
Druhý den si nechala z Děravého kotle doručit Letaxem své věci, za což ještě v průběhu přenášení obdržela od ministerstva pokutu ve výši padesáti galeonů. Podle nového nařízení vedoucího letaxové sítě se totiž nesměla v intervalu kratším než dvanáct hodin přemisťovat krbem více než dvě objemná zavazadla.
„Děkuji pěkně. Příště se s celou svou garderobou, knihami a soukromými zásobami lektvarů budu poctivě stěhovat bradavickým expresem,“ nadávala tlumeně a rázně vybalovala z kufru. „Zatracené ministerské vyhlášky! Snape měl pravdu – byrokratičtí imbecilové, co nevědí, jak využít přemíru času. Nechápu, jak u nich Harry může pracovat.“
„Profesorko Grangerová?“
Od vchodových dveří zazněl ředitelův hlas, Hermiona sebou polekaně trhla a upustila sklenici s okvětními plátky růže plamenné.
„Do háje!“ zaklela, když se podívala na propálený koberec a ožehlé špičky bot. „Tak teď vám teda pěkně děkuju! Ředitel nemusí klepat, když vstupuje do soukromých komnat svých učitelů? Mimochodem, ty boty byly z Paříže a stály 300 galeonů!“
„Klepal jsem. Zřejmě jste to během své samomluvy nepostřehla.“
„Dobrá. Přejděme k věci. Předpokládám, že jste mi přišel něco sdělit.“
„Ano. Vyskytla se drobná komplikace. Madam Hoochová, která dosud zastávala post ředitelky nebelvírské koleje, z rodinných důvodů ze školy odešla. Přišel jsem vám nabídnout její místo. Tedy, místo ředitelky Nebelvíru, nikoli učitelky létání. Vím, že koště není vaše parketa.“
„Nabízíte mi, abych šéfovala nebelvírské koleji? To myslíte vážně?“
„Obávám se, že nemám jinou možnost. Profesoru Longbottomovi bych nesvěřil ani laboratorní myši. A jiný zástupce nebelvírské koleje zde není.“
„Ale já –“
„Chápu, že je to narychlo, nicméně studenti přijedou už zítra a já si nejsem úplně jistý, jestli by bylo moudré svěřovat - třebaže dočasně - tuto pravomoc některému ze starších prefektů. A co se týče práva ředitele školy na provizorní dohled nad kolejí, která postrádá vedoucího, jistě toto řešení shledáváte stejně absurdním jako já.“
„No, pokud je situace tak neutěšená,“ začala opatrně Hermiona, „možná bych na váš návrh mohla přistoupit. Koneckonců, nechat ve štychu svou mateřskou kolej by bylo velmi... nenebelvírské.“
„Jsem rád, že se v pohledu na tuto záležitost shodujeme. Čili, k vašim profesorským povinnostem přibude povinnost dohlížet na kázeň všech nebelvírských studentů, včetně jejich mimoškolních aktivit odehrávajících se mezi zdmi tohoto hradu a na jeho pozemcích. Kázeňské přestupky smíte řešit školními tresty dle svého uvážení, postoupením kárného řízení jinému profesorovi, maximálně třemi oficiálními napomenutími či vyloučením ze studia. Bude-li si některý z rodičů přát informace o prospěchu nebo chování studenta, jste povinna s ním komunikovat. Studentům třetího, pátého, šestého a sedmého ročníku budete poskytovat konzultace ohledně volitelných předmětů, dalšího studijního a profesního zaměření a průběhu zkoušek NKÚ a OVCE. Jako ředitelka koleje máte právo udílet povolení k zakládání spolků, klubů a zájmových kroužků. Stejně tak máte právo tuto licenci odebrat. Máte právo na jmenování a odvolání kapitána famfrpálového družstva a také na vyloučení kteréhokoli člena týmu, pokud obzvlášť hrubě porušil školní řád. Teď k otázce platu. Za funkci ředitelky koleje vám přináleží dalších 40 galeonů měsíčně. Máte nějaké dotazy?“
„Vlastně jen jeden. Mají ředitelé kolejí nějaký osobní život?“
Snape se pobaveně ušklíbl.
„Někteří po práci stíhají i skleničku U tří košťat. Je ale pravda, že starost o budoucí generace kouzelníků a čarodějek je řehole, profesorko Grangerová.“
„Chápu,“ vrátila mu úšklebek Hermiona. „Jak je to se vstupem do nebelvírské společenské místnosti?“
„Jistě, málem bych zapomněl. Přístupová hesla pro nebelvírskou společenskou místnost se mění jednou za čtrnáct dní a předávají se jak Buclaté dámě, tak prefektům. Rolanda, pokud vím, pořizovala rozpis hesel na čtvrt roku dopředu, aby si ušetřila čas.“
„Pravděpodobně aby mohla chodit na skleničku ke Třem košťatům,“ utrousila Hermiona sarkasticky. „Jestli je to z vaší strany všechno, profesore Snape, ráda bych si v klidu vybalila.“
„Samozřejmě. Tohle je klíček, kterým se odemyká Nebelvírův trezor ve vaší pracovně. To, co je v něm ukryto, je určeno pouze ředitelům nebelvírské koleje, tudíž nemám ponětí, co vás uvnitř čeká, nicméně předpokládám, že tam bude něco jako manuál pro krocení lvů. A tohle je klíč od profesorské koupelny. Rozpis návštěv koupelny visí na nástěnce ve sborovně. A teď je to opravdu všechno, už vás nebudu obtěžovat.“

***

Hermiona vybalovala a organizovala své komnaty až do pozdního večera, kdy jí skřítka z kuchyně přinesla večeři. Během žvýkání sendvičů si konečně mohla dopřát trochu odpočinku a prolistovat poslední číslo Denního věštce. Ne že by tam bylo něco doopravdy zajímavého. Hermiona ten plátek odebírala čistě proto, aby se udržovala v obraze.
Zrovna když narazila na poměrně poutavý článek o novém typu vlkodlačího séra, plameny v jejím krbu přízračně zezelenaly a z ohniště se ozval hlas Harryho Pottera.
„Hermiono? Jsi tam? Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?“
„Ovšem. Pojď dál.“
Harry prolezl krbovým roštem a vystoupil z ohniště na předložku, kterou vydatně zasypal popelem, když se oprašoval.
„Promiň, nevyrušoval bych tě, kdyby to nebylo naléhavé.“
„Což jsem se dovtípila, když sis dal tu námahu vysledovat, který krb na hradě mi patří. Tak co se děje?“
„Hermiono... Molly ráno odvezli ke Svatému Mungovi. Měla srdeční příhodu.“
„To mě moc mrzí, Harry. Jak je jí?“
„No, víš... Ona zemřela. Je to pár hodin.“
Hermiona zalapala po dechu, vystřelila z pohovky, jako by do ní pustili proud, a v naprosté nevíře na Harryho zahlížela.
„Cože? Paní Weasleyová zemřela?“
„Léčitelé nemohli nic dělat. George a Ron ještě stačili přijet a rozloučit se. Ostatní už to nestihli. Ginny je právě na cestě z Tokya, ale než pro ni seženou přenášedlo, nějakou dobu to potrvá.“
„To je strašné. Jak to nese Artur?“
„Je úplně na dně.“
Harry s vděčností přijal nabízené místo v křesle u krbu i skleničku brandy, kterou mu Hermiona duchapřítomně nalila a vtiskla do dlaně.
„Harry, je mi to opravdu moc líto. Kdybych pro vás mohla cokoli udělat...?“
„Vlastně i proto jsem za tebou přišel, Hermiono. Nezlob se, vím, že se v poslední době vídáme, jen když něco potřebuju...“
„To je v pořádku,“ mávla rukou a usrkla ze své sklenky. „O co jde?“
„Nemám hlídání pro Jamese. Rád bych ho svěřil někomu z rodiny, ale ta je momentálně psychicky rozložená a je třeba postarat se o Artura, zařídit pohřeb a všechno to okolo.“
„Tomu rozumím, ale... Harry, zítra začíná školní rok. Nemůžu si vzít na starost Jamese, když budu mít na krku padesátku nebelvírských studentů a k tomu vyučování dalších dvou stovek žáků z jiných kolejí!“
„Ty šéfuješ Nebelvíru?“ zarazilo Harryho a na malý okamžik rozptýlilo jeho chmurné myšlenky. „Madam Hoochová už –“
„Hoochová z rodinných důvodů odešla,“ obeznámila ho Hermiona. „A Snape to hodil na mě, protože jediný další Nebelvír v učitelském sboru je Neville. Což sice dokonale chápu, ale momentálně to znamená, že se prvních pár dnů pořádně nevyspím i bez toho, abych dohlížela na tříleté děcko!“
„Věřím, že si s Nebelvíry hravě poradíš. Jsi organizačně stejně schopná, jako bývala profesorka McGonagallová... Šlo by jen o výpomoc, dokud se Ginny nevrátí. Já to vážně sám nezvládnu, Hermiono,“ naléhal Harry a tvářil se čím dál zoufaleji.
„Zkoušel ses ptát Billa a Fleur?“
„Ti mají dost starostí s vlastními dětmi.“
„A co Ron?“
„Levandule bude každým dnem rodit. Nemyslím, že by to bylo vhodné.“
„Já z toho taky brzo porodím... Co George?“
„Je teď Arturova největší opora.“
„Percy?“
„Děláš si ze mě legraci?“
„Ne. Snažím se vymyslet nějakou alternativu.“
„Nežádal bych tě o to, kdybych se měl na koho obrátit, Hermiono. Zvláštní. Člověk by řekl, že kmotra bude první člověk, za kým půjdu.“
Po jeho poslední větě se Hermiona malinko zastyděla. Ano, souhlasila, že malému Jamesovi půjde za kmotru, a tak teď vůči němu měla jisté neoddiskutovatelné povinnosti. Jenomže od slibu, který dala, ji teď dělilo snad tisíc let. Tisíc let, během nichž musela radikálně přehodnotit své priority, přizpůsobit se okolnostem, změnit životní styl. Tisíc let, které jí život obrátily naruby.
„Dobře. Postarám se o něj,“ slyšela samu sebe říkat, zatímco vstávala, aby jim oběma dolila pití. „Kdy mi ho předáš?“
„Děkuju ti, Hermiono. Jsi poklad. Přenesu ho sem krbem. Zatím čeká s ostatními v nemocnici. A už se na tebe moc těší.“
„Takže ještě dnes večer?“
„Jo. Už jsem mu sbalil. Všechno bude mít s sebou.“
„Bezva. Kdo z nás to poví panu řediteli?“

***

Panu řediteli raději nikdo nic nepověděl. Hermiona hodlala celý následující den strávit v soukromí svých komnat, zábavným způsobem Jamese vzdělávat v oblasti všeobecného přehledu a zdokonalovat jeho jemně motorické funkce, což jistě nevyžadovalo oficiální souhlas ředitele školy. Na večer pak měla vymyšlený perfektní plán zahrnující domácí skřítku jako chůvu.
Její plány se ukázaly být děravé už dopoledne, kdy James vztekle mrštil dřevěnými kostkami s písmenky do kouta a odmítl dál cokoli stavět. S pozitivní odezvou se nesetkal ani její návrh, že vymění kostky za kouzelné kartičky a zkusí z nich postavit domeček. Poté, co z jeho batůžku vytáhla domino, plácl sebou o zem a začal hystericky ječet. Hermiona pochopila, že stavebnice zřejmě nebudou jeho oblíbenou hračkou.
„Fajn, chápu, nechceš nic stavět. Tak co kdybychom si prohlédli tvoje akční figurky? Máš tu moc pěkné postavičky. Páni, přesně takhle profesor Brumbál vypadal, když ještě žil. To je moc hezká figurka. A co je to tady? Maďarský trnoocasý drak?“
James přestal plakat, posadil se a sledoval, jak Hermiona obdivuje jeho sbírku figurek.
„Tak mi pověz, jakou máš nejradši. Nějakého kouzelníka? Co?“
„Blumbála.“
„Jo, já mám taky ráda Brumbála. Víš, co Brumbál vymyslel, když byl profesorem tady v Bradavicích?“
James jí vyrval z ruky figurku a začal s ní mlátit maďarského trnoocasého.
„Zabil dlaka!!!“
„Ne. To málem udělal tvůj tatínek. Profesor Brumbál –“
„Hnusnej dlak!“
„Víš, Jamesi, draci ve skutečnosti nejsou tak zlí, jak by se mohlo zdát. Strejda Charlie by ti mohl o dracích povyprávět, kdybys chtěl. Pracuje v dračí kolonii v Rumunsku.“
„Challie zabíjí dlaky?“
„Ne, on se o draky stará. O kouzelné tvory se musíme starat, protože jsou důležitou součástí našeho světa. Nechceme je zabíjet.“
„Já chci zabít dlaka!“
„Tak dobře, to by stačilo. Půjdeme se projít, ano?“
Hermiona ho převlékla z pyžama do vycházkového oblečení, zkontrolovala, jestli je na chodbě čistý vzduch, a urychleně opustila své komnaty.
Procházka po školních pozemcích by jí za jiných okolností nejspíš udělala dobře. V neustálém stresu, jestli je někdo nesleduje, jestli už teď nějaký ptáček neletí do ředitelovy pracovny se zajímavou informací a v neposlední řadě jestli nebude muset použít násilí, aby Jamese dostala zpátky do hradu, se jí nekráčelo nejlehčeji.
„Teto, podívej, to je divná větvička!“
„To není větvička, ale kůrolez, zlatíčko. Takže mu přestaň trhat nožičky, ano?“
„Teto, co je tohle?“
„To bude pršec podzimní. Zřejmě definitivně skončilo léto.“
„On pláče?“
„Ano. Je to taková kytička, co pláče, když se jí dotkneš.“
„Ono jí to bolí?“
„Ne. Jen v kontaktu s lidskou kůží vylučuje z listů mízu, která připomíná slzy.“
„Co je to míza?“
„To je tekutina, co v sobě mají květiny a stromy. Je to něco jako jejich krev. Lidé v sobě mají krev a rostliny mízu.“
„Hm. Chci chytat blouky.“
„No dobře. Tak si nějaké brouky nachytáme. Ale pak je zase pustíme.“
Hmyz malého Jamese zajímal až do oběda. Prolézal trávou a keři, hrabal se v hlíně, lovil v kalužích i pod kamením a na břehu jezera vydržel celou půlhodinu rýpat klackem do písku a vytahovat z něj tlustočervy.
Hermiona na něj musela seslat pokročilé čistící kouzlo, než ho pustila do svých pokojů. Jamesovi se to ani trochu nelíbilo a ztropil kvůli očistě takový povyk, že chodbou přichvátala paní Norrisová a hned za ní školník Filch. Hermiona na poslední chvíli strčila dítě dovnitř a zavřela dveře.
„Co je to za kravál?!“ rozčiloval se Filch, divoce pohazoval hlavou a hledal původce hluku, zatímco jeho stará kočka obcházela kolem Hermiony a vztekle prskala.
„Zasekl se mi zámek na dveřích,“ vysvětlila Hermiona a předstírala, že se potýká s uzamykáním bytu. „Už pět minut mám být ve sborovně a účastnit se porady před začátkem školního roku! A místo toho řeším tohle!“
Filch podezíravě mhouřil očka a vrtěl hlavou.
„Kvůli takové prkotině snad nemusíte vyřvávat na celý hrad, ne? Zámek, tss! Jako kdyby vás tu snad někdo hodlal vykrást. Tohle jsou Bradavice, vážená dámo!“
„Jistě,“ ohrnula ret Hermiona. „Tytéž Bradavice, v nichž tři studenti druhého ročníku dokázali bez dopadení ukrást přísady mnoholičného lektvaru. Ty Bradavice, do kterých kdysi pronikl Sirius Black a vloupal se přímo do nebelvírské společenské místnosti, že? Bradavice, kde celý jeden rok učil Smrtijed přestrojený za profesora a nikomu to nepřišlo divné. Bradavice, kam rozplývavou skříní vnikli Voldemortovi stoupenci, což mělo za následek zavraždění ředitele. Chápu. Co zlého by se asi tak mohlo přihodit v Bradavicích.“
„Ty doby jsou dávnou minulostí, profesorko,“ ujišťoval ji hrdě Filch. „Tahle škola má přísnější bezpečnostní opatření než celé Ministerstvo kouzel. Nikdo nepřekročí hranici školních pozemků, aniž by o tom pan ředitel věděl. Nikdo nevstoupí mezi zdi tohoto hradu bez toho, aby to pan ředitel dovolil.“
„Samozřejmě,“ nehádala se s ním Hermiona, přestože myšlenka na Jamese zavřeného v jejích komnatách ji teď velmi pobavila. „Nicméně jako učitelka lektvarů mám u sebe věci, které by se neměly dostat do nepovolaných rukou. A já rozhodně nebudu riskovat tím, že nechám svůj byt odemčený. Uličníci nikdy nespí, pane Filchi. O tom byste ostatně za ta léta mohl vědět své.“
„Rozumím. Studenti přijedou co nevidět. A mezi nimi je pořádná spousta darebáků, to máte pravdu.“
„Jsem ráda, že jsme se pochopili.“
„Dobrá, dobrá, tak já jdu. Musím ještě vydrhnout Vstupní síň, než se všichni sjedou. Pan ředitel na tom trval, i když to ti dobytkové hned zacákají blátem. Viděla jste, jak to venku vypadá? To je hotové peklo!“
„Ano, všimla jsem si. Tak to byste měl běžet. Ať to stihnete.“
Hned jak školník odkráčel z dosahu i doslechu, Hermiona s úlevou zapadla do svého bytu a opřela se zády o dveře. Takhle chvíli setrvala, než úlevu vystřídal děs. James visel za kšandy na lustru a v ruce držel staré roztřepené koště, které zřejmě objevil v kumbále. Celá předsíň vypadala, jako by se po ní prohnal rozzuřený drak. Věšák byl převržený, vázy se v hromadách střepů válely na podlaze, boty byly rozmetané po celé místnosti.
„To se mi snad jenom zdá! Jamesi Pottere! Jak tě tohle u Merlinových zacuchaných dredů napadlo?“
Kouzlem ho sundala dolů, vytrhla mu z ruky koště, pár vteřin zvažovala, že ho s ním praští, a nakonec ho zavřela zpátky do kumbálu.
„Tohle jsi udělal naposledy, rozumíš? Co kdyby sis ublížil? Tohle nesmíš dělat! Ne, když tě mám na starosti já.“
„Ale já mám hlad!“ zaječel James a vztekle dupnul do podlahy.
„No dobře, tak si necháme poslat pro nějaké jídlo. Zavolám skřítku, aby nám přinesla sendvič, co ty na to?“
„Já nechci sendvič!“
„A co bys rád?“
„Já chci sušenky!“
„Tatínek ale říkal, že sušenky můžeš dostávat jen za odměnu. A ty jsi zlobil.“
„Já už nebudu zlobit! Teto, dej mi sušenky, plosím!“
„Měli bychom se naobědvat, Jamesi. Po obědě si můžeš dát sušenky.“
Hermiona přivolala skřítku a poprosila ji o dva sendviče se šunkou, dýňový džus a karamelové sušenky. Skřítka s úklonou zmizela a vrátila se s velkým stříbrným podnosem dřív, než si stačili umýt ruce a posadit se ke stolu.
Nacpat do toho dítěte jeden šunkový sendvič se ukázalo jako mnohem náročnější výzva, než čekala. Motivace v podobě sušenek zoufale nedostačovala, poněvadž šunka pro Jamese znamenala nepoživatelné sousto, plátky rajčete zhmotněné zlo a vrstva másla nechutný sliz, který je třeba nemilosrdně zlikvidovat - a to nejlépe tak, že ho prsty seškrábete z krajíce chleba a utřete do kalhot.
„Takhle ti ale zbyde jen suchý chleba,“ upozornila ho Hermiona, zatímco znechuceně přihlížela jeho počínání.
„Mně to ale nechutná,“ stál si za svým James a dál se v sendviči ňoupal.
„Jak chceš. Ale dokud nesníš aspoň ten chleba, tak nebudou žádné sušenky.“
„Hm. Tak nebudou,“ odsekl a odsunul talíř stranou. „K večeži bude něco lepšího, že jo? Že jo, teto? Táta žíkal, že v Bladavicích jsou ty největší hostiny na světě!“
„To měl tatínek pravdu, jenomže ty na hostinu jít nemůžeš.“
„Ploč ne? Ploč nemůžu na hostinu?“
„Protože nejsi ani student, ani profesor. Budeš muset zůstat tady.“
„Ale já nechci zůstat tady! Nemůžu tu být sám!“
„Nebudeš sám. Millie tu bude s tebou. Budete si spolu hrát.“

***

Poté, co nařídila skřítce, aby na chlapce dohlédla a ani na vteřinu ho nespustila z očí, převlečená do svátečního hábitu vyrazila do Velké síně. Byla poslední z profesorského sboru, kdo ještě neseděl na svém místě. Když očima přelétla učitelský stůl, zjistila, že ten, kdo měl na starosti zasedací pořádek, jí přidělil židli po ředitelově levé ruce. Příliš nadšená z toho nebyla, své místo však poslušně zaujala.
„Jsem rád, že jste se ukázala,“ oslovil ji s mírným nádechem sarkasmu profesor Snape, zatímco jí úslužně odsouval židli. „Víte, že se ve čtyři hodiny konala porada ve sborovně?“
„Ano. Poslala jsem profesorce Sinistrové svou omluvu. Zmeškala jsem něco zásadního?“
„Troufám si tvrdit, že nikoli. Přesto bych od vás čekal více... spolehlivosti, profesorko Grangerová.“
„Propříště si tu žaludeční nevolnost načasuji lépe, profesore Snape.“
Snape chvíli zamyšleně hleděl před sebe, jako by se rozhodoval, zda mu stojí za to kontrovat nějakou jízlivou poznámkou. Nakonec se k Hermioně obrátil s lehkým úsměvem.
„Není důvod být nervózní. Jistě je to pro vás výjimečný večer, ale nejste v Bradavicích poprvé. Víte, že jakékoli faux-pas, které způsobíte, poskytne studentům záminku posmívat se vám pouze do chvíle, kdy se objeví něco daleko zábavnějšího. A mohu vás ujistit, že k zábavně trapným momentům tu dochází denně.“
„Pokud jste mě zamýšlel uklidnit, nejsem si jistá, jestli se vám to povedlo.“
„Profesor Kratiknot se o pravidelné rozptýlení žactva stará už osm let,“ pokračoval Snape, který si tuhle společenskou událost evidentně užíval. „Jeho návraty od Tří košťat jsou nebál bych se říct legendární.“
„S tím nelze než souhlasit,“ ozvala se kousavě profesorka Sinistrová, usazená po Snapeově pravici. „V loňském roce sesadil z řebříčku nejúsměvnějších opileckých příhod Sybilu Trelawneyovou a její palec zaseknutý v láhvi kuchyňského sherry.“
„Jak se to jenom tenkrát odehrálo?“ předstíral ředitel lehkou amnézii, neboť profesorka Sinistrová byla pověstná svým vypravěčským uměním.
„Inu, po vyprázdnění demižonu skřítkovského vína se nachýlila Filiova obvyklá hodinka zpěvu. A protože Rosmerta již před nějakou dobou vydala přísný zákaz prozpěvování lechtivých písní uvnitř lokálu, odebral se profesor Kratiknot poslušně domů. Byl už téměř u hlavní brány, když se k němu připojila skupina rozjařených studentů sedmého ročníku, dva chlapci si ho vysadili na ramena a za bujarého veselí ho odnášeli do hradu. Po zdolání přístupového schodiště si však uvědomili, že je dvacet minut po večerce a škola zamčená. Filius prokázal nebývalou duchapřítomnost, když vytáhl hůlku a proměnil se v beranidlo.“
„Ach ano, už se mi to vybavuje,“ přikyvoval Snape.
„Divila bych se, kdyby vám to neutkvělo v paměti, Severusi. Filch vás v půl jedné ráno vytáhl z postele a donutil vás v noční košili doběhnout až do Vstupní síně, kde hystericky pokřikoval něco o tlupě horských trollů, kteří násilně vnikli do hradu a chystají se ho pustošit. Zatímco sedmáci, skrytí u paty hlavního schodiště, se chechtali na celé kolo a v rukou svírali zkamenělého Kratiknota.“
Hermiona schovala tvář do ubrousku, aby trochu utlumila vlnu smíchu, která se jí drala z hrdla. Přestože Snape už po té bláznivé historce pokračoval ve zcela odlišném duchu a řešil se svou zástupkyní provozní záležitosti, nedokázala se zbavit pocitu, že to vyprávění z ní vymámil přesně proto, aby uvolnil napětí u stolu.
Do Velké síně začaly proudit zástupy studentů. Brzy se všechny kolejní stoly zaplnily štěbetajícími skupinkami a v sále zavládl čilý ruch. Přesně v sedm hodin Filch zavřel dveře, všichni ztichli a profesorka Sinistrová přivedla žáky prvního ročníku. Hermiona při pohledu na to klubko vyplašených dětí nemohla uvěřit, že k nim kdysi patřila taky. Jako by jí ředitel četl myšlenky...
„Ta dívka s culíky vypadá jako vy. Pět galeonů na to, že skončí v Nebelvíru,“ pošeptal jí do ucha.
„Pět galeonů, že skončí v Havraspáru,“ troufla si Hermiona.
Na stvrzení sázky si pod stolem nenápadně podali ruce.
Snape se přes prázdné místo po profesorce Sinistrové natáhl ke Kratiknotovi, vyměnil si s ním pár krátkých vět a obrátil se zpět k Hermioně.
„Filius se nedomnívá, že dívka s culíky skončí v jeho koleji. Naposledy se to prý stalo, když Moudrý klobouk zařazoval slečnu Láskorádovou. Vsadil si na Nebelvír.“
„A vy jste jeho sázku přijal?“
„Ovšemže.“
„To ale postrádá smysl. Pokud jste se vsadil se mnou, že ji Klobouk zařadí do Nebelvíru, a zároveň s profesorem Kratiknotem, že bude zařazena do Havraspáru –“
„V Bradavicích máme čtyři koleje, profesorko. Není vyloučeno, že slečna poputuje do Mrzimoru. Ačkoli na to má příliš duchaplný výraz. Stejně jako se může stát, že nějakým nedopatřením skončí ve Zmijozelu. Moudrý klobouk v posledních letech zásadně slevil z původních nároků. Už dvakrát se v mé koleji ocitl student z mudlovské rodiny.“
„Jak jste poznal, že je z mudlovské –?“
„Z kapsy hábitu jí vypadl obal od Snickers.“
„Pořád to nedává smysl,“ trvala na svém Hermiona. „Sice s největší pravděpodobností vyhrajete, ale stejně budete na nule.“
„Budu na tom stejně jako před uzavřením sázek.“
„Takže jaký to má tedy účel?“
„Jednoho z vás donutím prohrát,“ ušklíbl se Snape. „To je přece pocit k nezaplacení.“
„Och, jak zmijozelské. Hrajete tuhle hru každý rok?“
„Samozřejmě. Bez ní by byl začátek školního roku pouze nudnou formalitou. Já a profesorka Sinistrová spolu už čtvrtým rokem soupeříme v sázkovém klání. Před každým Zařazováním se vsadím s profesorem po své levici a zároveň s Kratiknotem. Když vyhraje profesor, kterého Sinistrová posadila vedle mě, bod získá ona. Když vyhraje Kratiknot, bod dostanu já. Náš turnaj má více sázkových příležitostí, které jsou rovnoměrně rozložené do celého roku.“
„Rozkošné. Hodláte mne do nich zapojovat?“
„Teď vás jen nerad zklamu, ale mou figurkou je Filius.“
Hermiona sledovala Zařazování s rostoucím napětím. Když profesorka Sinistrová vyvolala jméno „Fosterová Matylda“ a dívka s culíčky usedla na trojnohou stoličku, zatajila dech a zkřížila prsty. O pět galeonů rozhodně přijít nechtěla. Na učitelském platu bylo cosi, co ji nutilo vážit si každé mince. Krom toho nehodlala připsat Snapeovi další vítězný bod...
„Nebelvír!“ vykřikl Klobouk a Hermiona musela skousnout ret, aby se opanovala.
Snape pod stolem nastavil rozevřenou dlaň. Odpočítala mu do ní pět zlatých mincí z koženého váčku a neopomněla se zatvářit jako bohyně brzké pomsty. Snape částku obratem přeposlal Kratiknotovi, který ji s neskrývaným potěšením přijal. Tuší ten starý chudák, že je ve skutečnosti jen obyčejnou figurkou na ředitelově šachovnici?
„Lupin Edward!“ zaznělo z úst profesorky Sinistrové a Hermiona okamžitě znovu zpozorněla. Úplně zapomněla, že tohle je první rok v Bradavicích i pro Harryho kmotřence Teddyho, který teď s plachým úsměvem přijal na hlavu Moudrý klobouk.
„Nebelvír!“
Těžko soudit, zda pocítil větší úlevu Teddy nebo profesorka Grangerová. Radost z jeho zařazení do nebelvírské koleje jí na rty vrátila úsměv.
„Aspoň na něj budu moct dohlédnout.“
„Což bude zajisté potřeba,“ utrousil Snape. „Dá se předpokládat, že dítě Lupina a Tonksové při nejbližší příležitosti otřese základy hradu.“
„Ten chlapec je velmi tichý a rozumný,“ namítla Hermiona.
„Ovšem. A taky velice šikovný, jak jsem vyrozuměl.“
Na podtržení ředitelových slov se ozvalo zařinčení nádobí, které Teddy nechtěně shodil, když se usazoval ke stolu.
„Pardon, omlouvám se, promiňte,“ drmolil a s obličejem rudým hanbou sbíral z podlahy příbory a talíře.
Sinistrová počkala, až utichne smích, a vyvolala další jméno. McDonaldová Amanda byla zařazena do Mrzimoru, Perkins Adrian do Havraspáru a Woodová Natalie do Nebelvíru. Když Moudrý klobouk konečně zařadil posledního studenta - nejstarší syn Blaise Zabiniho a Pansy Parkinsonové Philip zákonitě nemohl skončit jinde než ve Zmijozelu - všem už pořádně kručelo v žaludku.
Ředitel povstal, galantně odsunul židli profesorce Sinistrové a pozvedl zlatou číši, která se okamžitě naplnila vínem až po okraj. Stejně jako ostatní poháry na učitelském stole. Před studenty se objevily džbány s dýňovým džusem, jablečným moštem a horkým punčem. Podnosy, tácy a servírovací mísy plné svátečních pokrmů následovaly jen vteřinku po nich.
„Vítejte v Bradavicích a nechte si chutnat. Víc prozatím není třeba dodávat.“
Snape se posadil, popřál dobrou chuť kolegům a pustil se do hodování.
„Ať je, jaký je, Merlin mu žehnej za to, že neholduje dlouhým proslovům,“ poznamenala směrem k Hermioně profesorka Kirková, která vedla mrzimorskou kolej a učila věštění z čísel.
„Minervina uvítací řeč bývala nekonečná,“ přidala se ke konverzaci Trelawneyová. Její zastřeně tajemný hlas zmizel, jak se snažila pozřít obrovské sousto bifteku. „Můj žaludek rozhodně kvituje návrat k Brumbálově tradici obtěžovat žáky oficialitami až po jídle.“
Hermiona se nuceně pousmála.
„Kolegyně, už jste ochutnala ten pastinák?“ zapištěl na ni Kratiknot a zamával jí vidličkou s napíchnutým kusem zeleniny tak, že Sinistrovou málem připravil o oko.
„Filie, jsem si docela jistá, že profesorka Grangerová už někdy v minulosti grilovaný pastinák jedla. Není důvod domnívat se, že z něj bude stejně odvařená jako vy.“
„Profesor Kratiknot začal konzumovat zeleninu teprve nedávno,“ uvedl ji do kontextu Snape. „Každou novou chuť si neskutečně užívá.“
„Takže jste byl něco jako antivegetarián, pane profesore?“ zajímalo Hermionu.
„Ale kdeže. Prostě mi to nechutnalo.“
„A co se změnilo, jestli se mohu zeptat?“
„Sám nevím. Jednoho dne jsem se probudil za Hagridovým srubem a sžírala mne neodbytná chuť na nakládané okurky. Těmi to celé začalo.“
„Bodejť by ho nesžírala chuť na nakládačky, když ji měl jak z praku,“ ucedila Sinistrová a sjela ho opovržlivým pohledem.
„Chápu,“ špitla Hermiona a raději odvedla pozornost k vlastnímu talíři.
„Pije takhle už od konce války,“ sdělil jí tlumeně Snape a zamračil se. „Zvažoval jsem jeho propuštění, ale nakonec jsem si uvědomil, že pokud bych chtěl být fér, musel bych vyhodit polovinu učitelského sboru.“
„Každý se s minulostí vypořádává jinak,“ mínila Hermiona. „Někomu slouží jako memento, někdo ji ignoruje a někdo se vzpomínky na ni snaží zaplašit. Záleží na povaze.“
„Vy jste se s minulostí vyrovnala velmi obstojně,“ pronesl ve vší vážnosti Snape a Hermiona ztuhla při nabírání hrášku na vidličku.
„Opravdu jste mi právě složil kompliment?“
„Jestli si to tak chcete vykládat...“
„Děkuji.“
„Prosím.“
„Severusi, už zmizely zákusky,“ upozornila ho Sinistrová a pohodila hlavou ke kolejním stolům.
Snape jí gestem poděkoval a ujal se závěrečného slova. Nepotřeboval si odkašlávat, cinkat příborem o sklenici nebo nedejbože prosit o pozornost, aby si u studentů sjednal ticho. Jednoduše vstal ze židle a všichni přítomní k němu upřeli pohled. Tedy ti, co po aktu obžerství ještě zůstávali při vědomí.
„Mám pro vás pár důležitých informací. Nebelvírští už zřejmě zaregistrovali, že tu s námi není madam Hoochová. Její rodinná situace se bohužel na konci léta drasticky změnila a já byl nucen vyhovět její žádosti o odchod ze školy. V případě zájmu ji lze kontaktovat. Zanechala tu korespondenční adresu, kterou vám na požádání vydá profesorka Sinistrová. Místo učitele létání spolu s funkcí famfrpálového rozhodčího prozatím převezme profesor Jelly. Ředitelkou nebelvírské koleje byla jmenována profesorka Hermiona Grangerová, kterou tímto oficiálně vítám v učitelském sboru a přeju jí hodně zdaru při snaze naučit vás něco o přípravě lektvarů. Pevně doufám, že nikdo ze starších studentů neudělá ostudu profesoru Křiklanovi, který letos konečně odešel na odpočinek. Co se týče školního řádu, přibylo v něm pár drobností, kterých by si měli všimnout zejména ti, co mají ve zvyku ukrývat zásoby alkoholu v přístěncích na košťata a brněních. Odkazuji vás na aktualizovaný seznam pravidel, jehož kopie jsou k nahlédnutí v každé společenské místnosti. Připomínám, že vstup do Zapovězeného lesa je zakázán nejen studentům, nýbrž i učitelům. Po konci války bylo toto území přiznáno Kentaurům, a ti neoprávněný vstup trestají smrtí. Což mě přivádí k další věci - pokud se mezi vámi nacházejí masochisticky založené osobnosti, které touží po mučivém umírání v náruči škrtící masožravé rostliny, profesor Longbottom ve skleníku číslo čtyři experimentuje s křížencem škrtidubu a ďáblova osidla. Apeluji na váš zdravý rozum a doporučuji zmíněná místa nenavštěvovat. Stejně jako vrbu mlátivou, která stojí v polovině cesty k Hagridově hájence a je označena výmluvnou cedulí. Pokud jde o profesora Hagrida, v polovině léta jsem od něj obdržel dopis, v němž mi sdělil, že se do školy hodlá vrátit nejdříve ve druhém pololetí, tudíž jeho skalní příznivci musejí počkat a spokojit se s výukou péče o kouzelné tvory pod taktovkou profesorky Kettleburnové. To by mělo být vše.“ Snape střelil rychlým pohledem po své zástupkyni a ta stroze přikývla. „Odeberte se prosím do svých ložnic a dobře se vyspěte. Havraspárští a nebelvírští, pokuste se cestou neusnout na pohyblivém schodišti. Po probuzení by vás mohla sužovat ohavná motolice.“
Žáci se pomalu sbírali na nohy a šouravými kroky odcházeli z Velké síně vstříc vyhřátým postelím. Hermiona urychleně vstala a klestila si cestu k prefektům.
„Tady je seznam hesel pro vstup do společenské místnosti.“
Vytáhlý mladík s černými vlasy svázanými do ohonu převzal ruličku pergamenu a rozpečetil ji.
„Děkuji, paní profesorko. Jinak, já jsem William Barnaby, šestý ročník. Tohle je Greta Millerová, taky šestý ročník. O rok níž máme dvě prefektky. Lisu a Linu Lindermanovy.“
„Nejedná se o diskriminaci,“ poznamenala Lisa a nervózně se usmála.
„V pátém ročníku jsou samá děvčata,“ vysvětlila Lina, ve tváři na chlup stejný úsměv.
Hermiona přikývla a ukázala na pergamen.
„Pečlivě to uschovejte. Jsou tam hesla až do vánočních prázdnin.“
„Na nás se můžete spolehnout,“ ujistil ji Barnaby a přitiskl si listinu k hrudi. „Máte kabinet po madam Hoochové nebo sídlíte jinde?“
„Můj kabinet je ve sklepení. Hned vedle učebny lektvarů.“
„A komnaty? Pro případ nouze.“
„Ve třetím patře, naproti gobelínu Jindřicha Jízlivého. Dříve je používala profesorka McGonagallová.“
„Dobře, povíme to ostatním. Tedy to o tom kabinetu, samozřejmě. Teď si jdeme odvést prvňáčky. Zlomte vaz, profesorko.“
Prefekti se s ní rozloučili a vyrazili plnit své povinnosti. Musela s potěšením uznat, že jejich výběr proběhl bezchybně. Zdáli se být ve své funkci jako ryby ve vodě.
Hermiona se ohlédla k profesorskému stolu a zjistila, že na místě zůstává už jen Neville, který bůhvíproč zíral do nějakého zápisníku a soustředěním krabatil čelo. Vrátila se zpátky a sedla si vedle něj.
„Ahoj, Neville.“
„Ahoj, Hermiono. Jsem rád, že jsi tady. Doufám, že se ti bude dařit.“
„A tobě se daří?“
„Daří.“
Podrobila ho zkoumavému pohledu. Neville mu chvíli statečně čelil, načež uhnul očima k hustě popsané stránce zápisníku a předstíral, že na něčem usilovně pracuje.
„Jsi tu spokojený, Neville?“
Když se na ni znovu podíval a pochopil, co naznačuje, úplně se zakoktal, jak se snažil rychle všechno uvést na pravou míru.
„Jo, jasně, samozřejmě, já... lepší práci jsem si nemohl přát, vážně. Je to tu báječné. Baví mě to. Fakticky. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být zrovna učitel, přesto... Loni udělali NKÚ z bylinkářství úplně všichni! Byl to ten nejlepší pocit na světě.“
„Vypadáš ale přepadle. Stalo se něco? Třeba... pan ředitel, hm?“
„Cože? Co je s ředitelem?“
„No, myslela jsem, že... že spolu nejspíš moc dobře nevycházíte...?“
„Profesor Snape a já se respektujeme,“ ubezpečil ji Neville pevným hlasem. „Nemáme důvod spolu nevycházet. Vlastně... musím říct, že se tu spousta věcí změnila k lepšímu... od doby, co byl ředitelem Brumbál.“
„Jak to myslíš?“
„Nechápej mě špatně, nechci žádným způsobem znevažovat Brumbálův odkaz. Ani to, jak vedla školu profesorka McGonagallová.“
„Ale?“
„Ale jako člověk, co se narodil v osmdesátých letech a ne ve století páry, musím přiznat, že Bradavice konečně vstoupily do nového milénia a hodně jim to prospělo. Máme tu moderní knihovnu se samoobslužným systémem, ošetřovnu na úrovni špičkové nemocnice, několik experimentálních laboratoří, alchymistickou dílnu, minizoo pro účely výuky péče o kouzelné tvory, tréninkový sál pro studenty pokročilé Obrany a tělocvičnu.“
„Tělocvičnu?“ Jako by padala po hlavě přímo do králičí nory. „V Bradavicích je tělocvična?“
„Jo. Tady v přízemí. Místo Firenzeho učebny jasnovidectví. To víš, že se Firenze vrátil mezi Kentaury, ne? Tak se z té místnosti udělala tělocvična. Kouzelníci mají odjakživa sklony lenivět a kostnatět. Někteří teda spíš sádelnatět. A zdaleka ne všichni jsou stvoření pro famfrpál. Tohle je možnost, jak se udržovat ve formě.“
„Není tu ale tělocvik povinný, že ne?“ ubezpečovala se Hermiona, která ještě zdaleka nevytěsnila z paměti vzpomínky na mudlovskou základní školu a své chabé výkony v gymnastice.
„Ne, povinné to není. Pokud se nepřipravuješ na OVCE z OPČM. Sedmáci, co pokračují v Obraně, mají cvičení jednou týdně.“
„A kdo na ně dohlíží?“
„Snape. Mají to v rámci výuky.“
„Takže Snape se hodinu dívá na to, jak parta sedmáků dělá kliky? No to mě podrž. To je jeho splněný sen, co?“
„Ehm... Nerad ti beru iluze, ale on s nimi cvičí taky.“
„Ne. Tomu nevěřím.“
„Já tomu nejdřív taky nechtěl věřit. Myslel jsem, že si ze mě sedmáci střílí. Jenomže pak jsem pro něj musel do té tělocvičny zajít. Urgentně ho sháněli rodiče jednoho studenta.“
„A viděl jsi ho cvičit?“
„Jo. Dělal přítahy na hrazdě a vypadal, že se ho něco jako zákon gravitace vůbec netýká. Zatímco teenageři funěli jako parní lokomotivy a chystali se každou chvílí omdlít, on dával jeden přítah za sekundu a když o tři minuty později spěchal do ředitelny, nechal mě deset metrů za sebou.“
Nemohla si pomoct, ale to, co Neville právě popsal, jí připadalo uvěřitelné asi jako sníh uprostřed vyprahlé pouště. Mnohem snáz by ji přesvědčil o duševní příčetnosti Bellatrix Lestrangeové nebo o tom, že k ní Ronald Weasley ještě stále chová náklonnost.
„Školní pozemky na mě působí dost zanedbaně. Famfrpálové hřiště vypadá, že se o něj dlouho nikdo nestaral, záhony u Hagridova srubu zarůstají plevelem, louky nikdo nekosí, stromy nejsou prořezané...“
„Hagrid tu hodně schází,“ souhlasil Neville. „O testrály se stará profesorka Kettleburnová, na údržbu pozemků ale nestačí. Hřiště měla pod palcem Hoochová, jenomže od doby, co se Ruby přitížilo, na nic pořádně nesáhla. Od loňského května trávila víc času v Londýně než tady. To jsi slyšela, že Ruby Vectorová umírá, ne?“
„Ne, to jsem nevěděla.“
„V bitvě o Bradavice ji zasáhla ošklivá kletba. Léčitelé dokázali její průběh jen zpomalit. Dávali jí sedm let. Překročila ten limit o tři roky. Předloni ještě učila. Po vánočních prázdninách už si ji ale nechali v nemocnici.“
„To je mi líto.“
„Co se dá dělat,“ potřásl hlavou Neville. „Z té bitvy si svým způsobem neseme zranění všichni. I ti, co nebojovali... Říká se tomu syndrom přeživších. Člověk se nedokáže vyrovnat se skutečností, že na rozdíl od ostatních nějakým zázrakem přežil. Ty jsi taky neopustila Anglii jen tak pro nic za nic, ne? Stejně jako ses pro nic za nic nevrátila sem. Někoho to prostě zlomí – jako Kratiknota. A jiného to nakopne – jako Snapea. A někdo potřebuje čas, aby svůj život zase slepil dohromady – jako ty.“
„A co tvůj život? Je pohromadě?“
„Na začátku léta ještě byl. Pak mi Lenka dala kopačky a roztrhla ho vejpůl. Nechci, aby to vyznělo, že se na ni zlobím. Nezlobím se. Jen nějakou dobu potrvá, než to vstřebám.“
„Mrzí mě, že vám to nevyšlo. Co se stalo?“
„Potkala nějakého Rolfa. Na přednášce o vzácných tvorech Amazonie. Ukázalo se, že je to nadšený zastánce teorie o existenci muchlorohých chropotalů a že plánuje dobrodružnou expedici do Jižní Ameriky, aby získal důkazy. Včera dorazil pohled z Brazílie. Prý jsou na správné stopě. Tak aspoň něco, když už nic.“
„Vztah na dálku není jednoduchý. Někdo ho prostě nezvládne. Když jsem se vrátila z Budapešti a dozvěděla se, že to ten pihatý poděs dal dohromady s Levandulí, nejdřív mě mohl vzít čert, jak jsem byla dopálená. Přísahala jsem jim horoucí peklo. Jemu jsem spálila šaty a jí nechala zmizet vlasy. Jakmile polevil vztek, přišlo pochopení situace. To já přijala nabídku studia v Maďarsku a odstřihla ho od sebe. To, co udělal, byl jen důsledek mého vlastního rozhodnutí. Místo vztahu s ním jsem zvolila kariéru.“
„Já Lence nabízel, ať se za mnou přestěhuje. Že na Jinotaji může pracovat stejně dobře tady jako kdekoli jinde. Jenomže problém s Lenkou je ten, že ona není schopná vydržet na jednom místě. Pro ni je představa, že se usadí, noční můra. Chce řešit záhady, odhalovat tajemství, hledat pravdu v těch nejnepřístupnějších koutech světa. Mě naopak děsí život na cestách. Já nejsem žádný světoběžník, vždyť mě znáš, Hermiono. Já jsem šťastný, když můžu pracovat ve skleníku a po celodenní dřině dostat teplou večeři. A tou večeří fakt nemám na mysli gratinované plody koumákovníku s omáčkou z řiditelných švestek.“
„Jo, tomu rozumím... Poslyš, kdyby sis někdy potřeboval promluvit, přijď na skleničku. Mám komnaty ve třetím patře. Můžeš se zastavit kdykoli.“

***

Rozhovor s Nevillem jí osvětlil spoustu věcí. Ačkoli některé pasáže by nejraději z paměti vymazala. Třeba to o té tělocvičně. Konkrétně část o panu řediteli zavěšeném na hrazdě. Pokaždé, když si v hlavě promítla ten absurdní obraz, chtělo se jí řvát smíchy.
Odemkla byt, hned za prahem s úlevou zula střevíce, které už ji nepříjemně tlačily, a zavolala na skřítku, aby ji upozornila na svůj příchod.
Millie přicupitala do předsíně a nabídla šálek čaje.
„Ne, děkuji, půjdu si rovnou lehnout,“ odmítla Hermiona a vydala se ke dveřím ložnice. „Zlobil moc?“
„Řekla bych, že... přiměřeně svému věku, paní.“
Hermiona si uvědomovala, že domácí skřítkové až na výjimky nedokáží být verbálně agresivní. Poté, co to kulantní vyjádření přeložila do lidské řeči, pojala podezření, že mladý Potter řádil jako stádo třaskavců.
„Už spí?“
„Usnul před hodinou, paní. Převlékla jsem ho do pyžama a uložila do vaší postele.“
„Dobře. Jsi moc hodná, že ses o něj postarala. Musíš být unavená, nebudu tě zdržovat. Dobrou noc, Millie.“
„Dobrou noc, paní.“
Millie se užuž chystala zmizet, výkřik profesorky Grangerové ji ale přimrazil na místě. Těžko posoudit, zda ji víc vylekala síla Hermionina hlasu nebo představa toho, že něco zanedbala. Každopádně krve by se v ní nedořezal. Opatrně se přesunula za svou paní a pátrala v místnosti po něčem, co zapomněla uklidit, otřít nebo přichystat.
„Millie, kdy jsi Jamese viděla naposledy?“
Teprve teď si skřítka všimla rozhrnuté přikrývky a prázdného místa, které tu po chlapci zůstalo. Třeštila oči na dolík v prostěradle, rukou si zděšeně zakrývala ústa a nebyla schopná vypravit ze sebe hlásku.
„Millie, tohle je životně důležité,“ naléhala na ni Hermiona. „Kdy naposledy jsi kontrolovala, jestli James spí?“
„Dvacet minut před tím, než paní přišla,“ odpověděla nakonec Millie robotickým hlasem. Šok ji dokonale odřízl od emocí. Spíš než živou bytost připomínala inteligentní kávovar. „Ve tři čtvrtě na jedenáct ležel na posteli a spal. Přikryla jsem ho, zavřela dveře a posadila se do křesla naproti ložnici, abych viděla, kdyby vylezl ven.“
„Celou dobu jsi seděla v křesle a pozorovala dveře ložnice?“
„Tak jest, paní. Očko jsem nezamhouřila, přísahám.“
„Já ti věřím, Millie. Ale kam se poděl, když odsud neodešel?“
Skřítka zalezla pod postel, pootvírala skříně, vlezla do komody, zkontrolovala i šuplík nočního stolku, aby se dalo stoprocentně vyloučit, že si z nich chlapec jen tropí žerty.
„Nemám tušení, paní. Nedokážu si to vysvětlit.“
Hermiona horečně přemýšlela. Zvažovala všechny rozumné i za vlasy přitažené teorie. Pak v jakémsi náhlém osvícení zamířila ke krbu. Sklonila se k dosud žhavým uhlíkům uprostřed ohniště a pátrala po stopách jistého specifického prášku.
„Jak moc je pravděpodobné, že se odsud odletaxoval?“
„Tříletý chlapec? Sám? Bez asistence? To je vyloučeno, paní.“
„Potom mu musel někdo pomoct. Někdo ho unesl. Musíme kontaktovat správu letaxové sítě a zjistit, kdo za poslední půlhodinu použil tenhle krb.“
Hermiona se natáhla na římsu pro letaxový prášek, hrst vhodila do řeřavých uhlíků a strčila hlavu do mohutného zeleného plamene, který z nich vyšlehl.
„Ústředí správy letaxové sítě,“ vyslovila pečlivě.
Síť její hlavu okamžitě vtáhla dovnitř. Místo aby však skončila v konkrétním krbu, Hermiona se ocitla před jakousi cihlovou přepážkou, z níž vedlo devět různých průduchů.
„Pro žádost o připojení či odpojení letaxové sítě, použijte komín číslo 1. Pro instalaci bezpečnostních opatření pro svůj krb, použijte komín číslo 2. Pro spojení se skrytým krbem, použijte komín číslo 3. Pro spojení s krbem bystrozorského oddělení Ministerstva kouzel, použijte komín číslo 4. Pro žádost o přepravu nadrozměrných zásilek, použijte komín číslo 5. Pro uložení nebo vyzvednutí zásilky, použijte komín číslo 6. Pro řešení problémů s nepřístupným krbem či uvíznutím v síti, použijte komín číslo 7. Pro aktivaci věrnostního programu a informace o podmínkách získání zákaznického bonusu, použijte komín číslo 8. Pro podání stížnosti, odvolání proti rozhodnutí o udělení pokuty za porušení podmínek letaxové přepravy či nahlášení škody vzniklé na krbu cizím zaviněním, použijte komín číslo 9.“
„Já ale nechci nahlašovat žádnou škodu na krbu! A váš věrnostní program mě ani v nejmenším nezajímá! Já chci zjistit, kdo se mi vloupal do bytu!“
„Pro žádost o připojení či odpojení letaxové sítě, použijte komín číslo 1,“ začal nanovo ten monotónní hlas.
Hermiona ztratila nervy a vrhla se nazdařbůh do komína číslo 6, který měla nejblíž.
„Haló! Je tu někdo?“
V místnosti, jejíž ohniště navštívila, byl jediný úředník. Zavalitý chlapík v bledě modrém plášti, který se právě vytrhl ze sladkého podřimování.
„Ano? Co si přejete?“
„Jsem profesorka Grangerová z Bradavické školy čar a kouzel a potřebuji zjistit, kdo v posledních třiceti minutách navštívil krb v mé ložnici.“
Chlapík chvíli nechápavě civěl, pak naklonil hlavu ke straně a šibalsky zamrkal.
„Tak vy byste ráda získala totožnost nějakýho svýho tajnýho ctitele, jo?“
„Ctitele? O čem to promerlina mluvíte?“
„No, říkala jste, že byste ráda věděla, kdo vás před chvíli navštívil v ložnici, ne?“
„To jsem sice říkala, ale nemělo to vyznít tak, jak to očividně vyznělo. Poslyšte, já nehledám žádného tajného ctitele, já hledám člověka, co se mi vloupal do bytu a unesl dítě.“
„Unesl dítě?“ zahřměl muž, ve vteřině byl na nohou a všechny smysly měl v pohotovosti. „To jste ale měla použít čtyřku! Komín čtyři! To je bystrozorský oddělení!“
„U svatého Avalonu, já přece nechci volat bystrozory! Já chci jen zjistit, kdo byl u mě v krbu! To mi snad správa letaxové sítě dokáže zjistit, nebo ne?“
„Vy k únosu dítěte nechcete volat bystrozory?“ užasl chlapík a drbal se na bradě zaměstnaneckou identifikační kartou.
„Ne, nechci k tomu volat bystrozory. Naprosto mi postačí informace o tom, kdo v poslední půlhodině použil můj krb,“ zopakovala trpělivě Hermiona a hryzala se do rtu, aby udržela na uzdě emoce.
„To jste ale špatně,“ zchladil ji, načež se vrátil za svůj psací stůl. „Tohle je šestka. Tady se přijímají a vydávají zásilky.“
„A můžete mi říct, do kterého komína mám vletět, abych tu informaci dostala?“
„Záznamy o aktivních krbech si vede jednička.“
„Děkuju,“ zabručela Hermiona, vycouvala z jeho krbového roštu zpátky před cihlovou přepážku a zvolila komín číslo 1.
„Dobrý den, vítá vás zákaznické oddělení letaxové sítě,“ promluvila na ni cukrkandlová slečna v bledě modré upnuté vestičce s nápisem LETAXOVÁ SÍŤ - SPOLEHLIVÁ NIŤ. „Jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý den. Jmenuji se Hermiona Grangerová a hovořím ze svého soukromého krbu v Bradavicích. Nutně potřebuji zjistit, kdo tenhle krb v posledních třiceti... nebo spíš čtyřiceti minutách navštívil.“
„Můžete mi prosím sdělit vaše zákaznické číslo?“
„Já nemám žádné zákaznické číslo!“
„Před vteřinkou jste říkala, že hovoříte ze svého soukromého krbu.“
„Ano, ale soukromým krbem jsem myslela krb, který se nachází v mých soukromých komnatách. Jinak je to přirozeně bradavický krb.“
„Máte na mysli Školu čar a kouzel v Bradavicích?“
„Jistěže mám na mysli Školu čar a kouzel v Bradavicích! Je snad v Bradavicích ještě něco jiného než škola?“
„Okamžíček strpení, vyhledám si zákaznické číslo bradavické školy...“
„Dobře, ale promerlina dělejte! Tady jde o život.“
„Už to mám. 313. Řada devadesáti sedmi komínů s interní sítí, podléhající kontrole Ministerstva kouzel, krb číslo 1 v režimu utajení třetího stupně... Jak jste říkala, že se jmenujete?“
„Grangerová! Hermiona! Můžete mi už konečně říct, kdo mi vlezl do krbu?“
„Lituji, ale výhradním jednatelem Školy čar a kouzel v Bradavicích je Severus Snape. Bez jeho vědomí nemůžeme poskytovat žádné informace.“
Hermiona se zahryzla do spodního rtu tak zuřivě, že si ho málem prokousla. Před očima se jí černalo a jen matně si uvědomovala, že ruce, které nechala daleko za sebou, zatíná v pěst, až jí praskají klouby.
„Snažně vás prosím, tady jde o život malého chlapce, který se ztratil z mých soukromých komnat. Existuje důvodné podezření, že ho někdo unesl krbem, ze kterého právě mluvím. A já potřebuju vědět, kdo k tomu únosu využil zrovna vaši síť.“
„Je mi líto, ale bez souhlasu pana Snapea nemohu –“
„Tak poslouchej, ty nafintěná čičinko. Ten kluk, co zmizel, se jmenuje James Potter. Jméno Potter už jsi určitě někdy slyšela. Jo, přesně tak,“ okomentovala Hermiona sžíravě dívčin ohromený výraz. „Jeho otec je Harry Potter. Šéf bystrozorů a chlap, co zabil samotného Voldemorta. Jestli se Harry Potter dozví, že jsi odmítla pomoct při pátrání po jeho synovi, jen Merlin ví, co čeká tebe i celou tu vaši podělanou letaxovou síť! Rozuměla jsi mi?“
„Váš krb má číslo 39. K poslednímu spojení s ním došlo ve 22:52 pomocí interní sítě. Krb 39 byl spojen s krbem 45, který se nachází ve čtvrtém patře, v kabinetu učebny kouzelných formulí.“
„No vidíš, ani to nebolelo, že?“ ušklíbla se vítězoslavně Hermiona, popřála slečně hezký zbytek služby a odcestovala zpět do své ložnice.

***

Namísto spánku, který už potřebovaly jako sůl, běhaly po chodbách a pátraly po stopách zákeřného únosce. Millie dostala za úkol zburcovat ostatní skřítky, kteří teď prohledávali učebny a pročesávali školní pozemky. Hermiona si je zavázala mlčenlivostí a modlila se, ať je během jejich čilé aktivity nikdo neodhalí. Respektive, ať se svědkem jejich zdánlivě svévolného pohybu po hradu stane kdokoli, jen ne pan ředitel. Nebylo pochyb o tom, že domácí skřítkové mají v utajování citlivých informací bohaté zkušenosti, na druhou stranu Severus Snape se v umění vymámit z člověka i to nejstřeženější tajemství školil u dvou největších čarodějů své doby. Nechtěla si ani představovat, co by se stalo, kdyby některého ze skřítků podrobil svým metodám výslechu a přišel na to, že v Bradavicích bez jeho vědomí ubytovala tříletého kluka s tendencí demolovat všechno, co mu přijde pod ruku. Iracionálně ji napadlo, jestli se na její provinění nevztahuje bod 33 školního řádu: Zákaz přechovávání živých tvorů, vyjma těch, jejichž chov povolil ředitel školy. Anebo snad bod 35: Zákaz přechovávání předmětů a objektů nebezpečné povahy. (Jako zbraň hromadného ničení specifikovanou v bodě 36 by snad Jamese nekvalifikoval ani Snape. To bylo pravidlo, za jehož porušení následovalo okamžité propuštění.)
Hermiona nejprve vnikla do Kratiknotova kabinetu, což ji nestálo téměř žádnou námahu, neboť starý Filius nechával dveře odemčené a jediné, co tu scházelo, byla cedulka s pozváním dál. Bohužel ke svému zklamání neobjevila nic než hromady zaprášených knih, odpadkový koš přetékající zmuchlanými pergameny a slušnou řádku prázdných lahví od vína, které stály vyrovnané na podlaze pod okenním parapetem. Krbové ohniště bylo vyhaslé a studené. Když si k němu přidřepla, zjistila, že ho někdo polil vodou a zničil tak veškeré důkazy o jeho použití.
Hned poté vtrhla do učebny kouzelných formulí, důkladně ji prohledala a použila i sérii detekčních zaklínadel pro případ, že by na chlapce seslali kouzlo neviditelnosti. Po malém Jamesovi tu však nebylo ani památky.
„Do háje, co teď?“
Hermiona vzteky nakopla katedru. Vzápětí toto gesto shledala politováníhodným omylem, když její palec začal proti hrubému jednání protestovat omračující bolestí.
„Mám paní donést ledový obklad?“ nabídla se Millie starostlivě.
„Na obklady nemáme čas, musíme najít Jamese!“
„A kde budeme hledat teď?“
„To netuším,“ přiznala Hermiona a klesla do židle za katedrou. „Docházejí mi nápady. Předpokládala jsem, že tu narazíme na nějakou stopu, na nějaké vodítko! A místo toho jsme v koncích. Kdybych aspoň věděla, jakým směrem odešli z kabinetu formulí...“
Profesorka Grangerová vydala neartikulovaný animální zvuk, vystřelila ze židle jako čertík z krabičky a pospíšila si do svého bytu. Tam na nic nečekala a znovu ponořila hlavu do zelených plamenů letaxu, aby se o několik vteřin později ocitla v krbu Doupěte. Ze srdce jí spadl obrovský balvan, když zastihla George a Harryho debatující u kuchyňského stolu.
„Dobrý večer, pánové,“ pravila udýchaně. „Nerada ruším, Harry, ale něco bych od tebe potřebovala.“
„Hermiono! Děje se něco? Něco s Jamesem?“
„Ne, ne! Ten je tuhej jak žádnej druhej!“ zalhala vcelku přesvědčivě, načež zadoufala, že to, co právě řekla, není přesná definice toho, v jakém stavu se Harryho syn nachází. „Chtěla jsem tě požádat, jestli bys mi nepůjčil Pobertův plánek.“
„Pobertův plánek? Teď po půlnoci? Chceš někoho šmírovat?“ zasmál se od stolu George a spiklenecky na ni mrknul.
„Nechci šmírovat!“ ohradila se Hermiona tak rázně, že při tom vdechla kus horkého popela. „Během hostiny se mi někdo vloupal do ložnice a já chci zjistit, kdo to byl.“
„Ti dnešní nápadníci jsou hrozní,“ reagoval George. „Ani se nepředstaví, co?“
„Ukradl ti něco?“ zeptal se věcně Harry a zamračil se.
„No,“ zaváhala Hermiona, „něco malého odtud vzal.“
„Něco důležitého?“ pokračoval ve výslechu Harry.
Hermiona nezadržitelně rudla a děkovala všem svatým, že to při letaxovém rozhovoru není poznat.
„Kdyby to nebylo důležité, nejspíš bych si toho ani nevšimla... Nicméně, ten plánek, Harry. Půjčíš mi ho? Ráda bych se přesvědčila, že se po škole nepotuluje někdo, kdo tu nemá co dělat.“
„Jistě. Hned pro něj skočím.“
Harry se vzdálil a nechal Hermionu o samotě s Georgem.
„Můžu nabídnout něco k pití?“
„Raději ne. Když jsem naposledy pila během letaxování, bylo v té skotské tolik popela, že mi ji mohli rovnou nalít do urny.“
George se zachechtal a pozvedl svou sklenku na její zdraví.
„A jak se jinak máš? Dlouho ses u nás neukázala.“
„Myslíš dlouho po tom, co jsem donutila Ronalda, aby z Příčné ulice utíkal domů, jak ho pánbůh stvořil?“
„No vidíš, na tu historku bych málem zapomněl. To bylo dobrý.“
„Ne, to nebylo dobrý,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Bylo to strašný. Všichni na nás civěli jako do vitríny s erotickým prádlem a druhý den se na titulní straně Denního věštce objevila fotka Ronaldova zadku.“
„Zasloužil si to. Říkal jsem mu, ať ti o Levanduli napíše dřív, než přijedeš a dozvíš se to od někoho cizího. Nedbal mé moudré rady a teď zbytek kouzelnickýho světa ví, že má na pravý půlce tři mateřský znamínka.“
Harry se vrátil do kuchyně a vložil Hermioně pergamen mezi zuby.
„Hehuhu. Háhím.“
„Není zač. S vrácením nemusíš spěchat. Jen bych byl rád, kdybys mi dala echo, jak to dopadlo. Lumpárny, co se dějí v Bradavicích, není radno podceňovat.“
„Houhlahím.“
„Jo, ještě moment. Kam zařadili Teddyho?“
„Hehelhíh.“
„Super, to jsem rád. Tak jo, hodně štěstí při pátrání. A dávej na sebe pozor.“

***

Ve čtyři hodiny ráno Hermiona stále ještě bezcílně bloumala bradavickými chodbami a hypnotizovala plánek ve svých rukou. To, že se na něm nikde neobjevovalo Jamesovo jméno, mohlo znamenat jediné. Únosce s ním opustil školu. Unesl ho z bezpečí hradu a teď jsou merlinvíkde. Pomalu se propracovávala k nepříjemnému závěru, že bude muset s celou pravdou ven, že bude muset upozornit bystrozory a vyhlásit po tom ubohém chlapci oficiální pátrání, jestliže si ho nechce vzít na svědomí, když vtom se za jejími zády ozval profesor Snape a ona leknutím upustila Pobertův plánek i rozsvícenou hůlku.
„Pane řediteli? Přivstal jste si?“
„Ne. Já takhle vstávám pravidelně. Zato vy jste ještě ani nebyla v posteli, jak vidím. Copak? Cesta z hostiny se ukázala být náročnější, než jste předpokládala?“
„Já... Já... Nemohla jsem usnout, a tak jsem se šla projít.“
„Chápu. Taková dlouhá procházka temnými chodbami hradu musí být mimořádně příjemná. Jistě vás osvěžila a vy už se těšíte, jak dnes zazáříte na své první hodině lektvarů.“
„Potřeba spánku se přeceňuje,“ namítla neohroženě a zvedla z podlahy hůlku. Plánek záměrně ignorovala.
„Jak myslíte. Teď mě laskavě omluvte, jdu si před snídaní zaběhat.“
Až když tu bizarnost vyslovil, Hermiona zaznamenala, co má ředitel na sobě. Dosud její pozornost přitahovala pouze Snapeova tvář, nyní to však byly jeho boty.
„To jsou opravdové tenisky?“
„Ne, jen holografická projekce. Přeji vám dobré ráno, profesorko Grangerová. A ještě maličkost – pan Filch si v noci stěžoval, že z nebelvírské věže slyší dětský pláč. Nevíte o tom něco?“
„Z nebelvírské věže? Vážně?“
„Takže nejste obeznámena s tím, že by se tam během noci něco přihodilo?“
„Nikdo ze studentů za mnou nebyl.“
„Potom to nejspíš budou sluchové halucinace. Musím Argusovi připomenout, aby ty léky bral poctivěji. Uvidíme se na snídani.“
Snape lehkým poklusem vyrazil ke schodišti do Vstupní síně a Hermiona s bušícím srdcem sprintovala k portrétu Buclaté dámy.
„Aloe vera!“ zakřičela.
Buclatá dáma neochotně rozlepila jedno oko a profesorka neprofesorka, sjela Hermionu tak nevraživým pohledem, že jí málem vypálila díru do čela.
„V půl páté ráno? Děláte si legraci? Vždyť tam všichni ještě spí!“
„Je mi srdečně jedno, co si o mé návštěvě myslíte. Pusťte mě dovnitř.“
Buclatá dáma zadrmolila něco, čemu naštěstí nebylo rozumět, a odklopila svůj portrét. Hermiona po deseti letech znovu zavítala do nebelvírské společenské místnosti. Zbytek hradu už se evidentně dočista pomátl, ale tady díkybohu zůstávalo vše při starém. Nic se nezměnilo. Masivní krb plný horkého uhlí, útulná kožená křesla a čalouněné ušáky, zlaté a červené taburety, kouzelnické šachy na jednom ze stolků, tapisérie s rytířskými motivy – jako by odsud nikdy neodešla.
„Profesorko Grangerová?“ oslovil ji prefekt Barnaby, který právě vylezl z otvoru vedoucího k ložnicím, protíral si ospalé oči a snažil se vydedukovat, co tu ředitelka Nebelvíru pohledává za ranního kuropění.
„Barnaby. Výborně. Mám na vás pár otázek, jestli dovolíte.“
„Beze všeho. Můžu se na to posadit?“
„Prosím. Udělejte si pohodlí. Tak tedy – byla jsem informována, že pan Filch dnes v noci navštívil ředitele se stížností na jistý specifický hluk vycházející z nebelvírské věže. Podle všeho se mělo jednat o dětský pláč.“
„Mohu vás ubezpečit, že letos nikdo z prvňáčků ze spaní nebrečel.“
„Nejde o žádného studenta. Byl to pláč malého dítěte.“
„Jak malého?“
„Zhruba... tři roky.“
„Myslíte, že sem někdo z legrace propašoval mladšího sourozence?“
„Nemám nejmenší ponětí. Jsem tu, abych celou záležitost prošetřila. Vy jste nic neslyšel?“
„Nikoli. Jako starší prefekt mám v ložnici instalovaný budík, který mne upozorňuje na všechny nezvyklé zvuky. Kdyby nějaký pláč zaznamenal, jistě by mne probudil. Je to mistrovský kousek z dílny pánů Weasleyových.“
„To ještě není záruka, že opravdu funguje,“ odfrkla si Hermiona.
„Zatím ani jednou neselhal, takže... Filch zřejmě zapomněl na večerní dávku léků.“
„S tímhle vysvětlením se spokojil i pan ředitel. Co to vůbec školník užívá?“
„Výtažek z dřímalek. Drží pod kontrolou jeho bludy.“
„Bludy...“
„Ano, bludy. Pokaždé, když si zapomene vzít dávku, běhá po hradě a šíří poplašné zprávy. Že na Astronomické věži přistál drak, že do okna profesorky Kirkové vlétl roj masožravých much nebo že se po nádvoří prochází chodivé kaktusy a hledají, koho by pobodaly. Abych řekl pravdu, ve srovnání s tím mě plačící mimino v nebelvírské společenské místnosti nechává naprosto chladným... Máte ještě nějakou otázku, profesorko?“
„Otázku ne. Jen bych vás ráda požádala, abyste s ostatními prefekty - pro jistotu - zkontrolovali ložnice studentů.“
„Jak si přejete. Může to počkat na nějakou rozumnější ranní hodinu? Raport vám podám na snídani.“
„Dobrá. Děkuji, Barnaby. A omlouvám se za to vyrušení.“
„Nic se nestalo, profesorko Grangerová. Těším se na vaši první lekci z lektvarů.“

***

Sotva prolezla portrétem zpátky na chodbu, srazila se s Millie, která proti ní utíkala, co jí nožky stačily, aby jí předala horkou novinku od venkovní pátrací čety.
„Tohle jsme našli u skleníků!“
„To je Jamesův plyšový pes!“ zaradovala se Hermiona. „Kde přesně ho našli?“
„U skleníku číslo 4, paní.“
Úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Na Hermionině tváři ho vystřídal výraz naprostého zděšení.
„Škrtidub a ďáblovo osidlo!“ vyrazila ze sebe, hrůzou zesinala a pustila se nejkratší cestou k východu na školní pozemky.
Když probíhala kolem zeleninových záhonů, koutkem oka zaregistrovala pana ředitele, který se právě vracel z ranního joggingu. Setkání s ním ji poněkud vyhodilo z rovnováhy. Zakopla o špičku boty a natáhla se jak široká tak dlouhá rovnou do políčka s pastinákem.
„Krucinál, jak já tuhle zeleninu nesnáším!“
„Příště zkuste na běhání nějakou vhodnější obuv, kolegyně!“ zavolal na ni Snape, který jen s obtížemi maskoval škodolibý smích v límci větrovky.
Když se ubezpečila, že žádná z jejích končetin není zlomená, vytáhla se zpátky na nohy a utíkala dál. U skleníku číslo čtyři jí při brzdění malinko podklouzla noha, ale smyk naštěstí ustála. To, co málem neustála, bylo zjištění, že dveře skleníku zejí dokořán a za nimi se neklidně vlní obrovité sukovité šlahouny té Nevillovy zbrusu nové nestvůry.
„Immobilus!“ zařvala a namířila na ně hůlkou.
Šlahouny sebou divoce zazmítaly a začaly se pohybovat mnohem rychleji a zuřivěji.
Hermiona zkusila jinou taktiku. Vyslala proti nim oslňující kouzlo a hlasitě si oddychla, když se její záměr setkal s kýženým výsledkem. Celá rostlina ztuhla a přestala být životu nebezpečná.
„Jamesi? Jamesi, jsi tady? Ozvi se, prosím!“
Rozmotávala do sebe zapletené liány, prodírala se mezi nimi a hledala jakoukoli známku chlapcovy přítomnosti. Žádnou však nenacházela, ať se snažila sebevíc. Vše nasvědčovalo tomu, že se James do skleníku vůbec nedostal. Což vzhledem k nezajištěným dveřím považovala za zázrak.
Vyčerpaná, zoufalá a od hlavy k patě pokrytá bahnem se vrátila do hradu, aby pečlivě promyslela další kroky. Bylo nad slunce jasné, že James Potter území Bradavic neopustil. Kdyby ho únosce zamýšlel dostat z Bradavic, proč by se s ním tahal ke skleníkům. Notabene, to nejjednodušší řešení přece bylo využít letax v Hermionině ložnici k přemístění do nějakého skrytého krbu stovky mil odtud. Rozhodně ne do krbu profesora Kratiknota. James tu někde zákonitě musí být. Je možné, že svému únosci unikl a teď se skrývá? Čeká, až ho někdo přijde vysvobodit? Jakou skrýš by v takové situaci vyhledal? Jakou skrýš by domácí skřítkové neobjevili? Jakou skrýš by neodhalil za všech okolností geniální Pobertův plánek?
„Komnata nejvyšší potřeby!“ splynulo jí ze rtů spolu s nenadálým pochopením.
„Pevně doufám, že tam naleznete sprchu,“ ucedil Snape procházející kolem ní na snídani do Velké síně.
Rozhodla se ho ignorovat a vyrazila po schodišti do sedmého patra. Cítila, že už je blízko. Cítila, že –
„Krásné ráno, Hermiono,“ pozdravil ji zvesela Neville, který právě mířil do profesorské koupelny. „Dávala sis před snídaní bahenní zábal? Slyšel jsem, že místní rašelina má blahodárné účinky na pleť. Nejdeš ale do koupelny, že ne? Na šestou hodinu jsem si ji zamluvil já. Ačkoli chápu, že bys ji teď asi potřebovala.“
„Nechystám se do koupelny, Neville. Klidně můžeš pokračovat. Na mě to ještě musí pořádně uschnout.“
„Jasně. Tak zatím ahoj. Uvidíme se na snídani.“
Jakmile zašel za roh, Hermiona se začala pevně soustředit na nalezení příležitostné komnaty. Pochodovala před známou kamennou zdí, v duchu pronášela své jediné vroucné přání a když po několika minutách konečně s nadějí vzhlédla, jako by od někoho tam nahoře obdržela tu nejhorší facku v životě. Neobjevily se žádné dveře, žádné světýlko na konci tunelu. Jen černočerná tma, zoufalá prázdnota a pocit totálního selhání. James se do Komnaty nejvyšší potřeby neschoval.
„Profesorko Grangerová?“
Hermiona se otočila a pohlédla do tváře Aurory Sinistrové.
„Tohle jsou rozvrhy pro vaše studenty, rozdejte jim je u snídaně. Mimochodem, pan Potter vás nezastihl v soukromých komnatách a zanechal u mě vzkaz. Mám vám vyřídit, že se s manželkou zastaví v Bradavicích dnes odpoledne v pět hodin.“
„Takže mi zbývá pouhých jedenáct hodin.“
„Prosím?“
„To nic. Děkuji,“ vypravila ze sebe Hermiona přiškrceně.
Sinistrová naposledy ulpěla pohledem na jejím tristním zevnějšku a odešla.
Hermiona si pergameny s rozvrhem hodin zastrčila do kapsy a automaticky z ní vytáhla Pobertův plánek.
Když tečku s označením James Potter nalezla ve Vstupní síni, pár sekund jí trvalo, než se z toho šoku vzpamatovala. Pak už jen pobízela nohy, aby co možná nejvíc zrychlily. Aby nasadily to nejvražednější tempo i za cenu případného karambolu. Vidina tříštivých zlomenin se momentálně zdála mnohem snesitelnější než představa Snapea, jak uprostřed Vstupní síně narazí na tříleté děcko v pyžamu a rozjede vyšetřování jeho výskytu v Bradavicích.
Trvalo snad celou věčnost, než doběhla do cíle a spatřila... prázdnou síň. Po spáncích jí proudem tekl pot, v boku ji píchalo a srdce splašeně tlouklo až v krku. Znovu nahlédla do plánku a zjistila, že tečka s Jamesovým jménem se teď pohybuje chodbami sklepení.
„Musí se vám nechat, že umíte překvapit,“ promluvil k ní Snape, který měl po snídani namířeno zpět do ředitelny. „Čekal jsem cokoli, ale že nenajdete koupelnu, to mi skutečně vyrazilo dech.“
„Vím, kde je koupelna,“ nedala se Hermiona a couvala před ním ke vchodu do sklepení. „Právě jsem na cestě k ní.“
„Potom vám přeji hodně štěstí, Grangerová. Jediná učitelům přístupná sprcha ve sklepení se nachází vedle mého bývalého kabinetu a slouží k omývání přísad do lektvarů.“
„Samozřejmě. A taky je odsud nejblíž, ne? Takže já raději vyrazím, ať mi ke snídani zbydou nějaké cereálie.“
Nevěděla, jestli se na ní nepodepisuje probdělá noc, nicméně na kratičký okamžik měla dojem, že v kapse ředitelova hábitu zahlédla časopis Kouzelná maminka. Na kritické úvahy už jí však nezbýval čas. Bleskově zapadla do sklepení a jala se pronásledovat Jamese Pottera. Vytrvale kráčela chodbami, nakukovala do plánku a kopírovala Potterovu trasu. Najednou ale tečka zmizela. Událo se to zčistajasna, Hermiona neměla nejmenší ponětí, co se stalo.
Zastavila na místě, kde James z mapy zmizel, a jak se tak dívala na holou kamennou zeď střeženou po obou stranách dvěma očarovanými brněními, došlo jí, kde se ocitla. Vchod do zmijozelské společenské místnosti před ní stál neprodyšně uzavřený, mlčenlivý a chráněný složitým číselným kódem, k němuž neměla nejmenší šanci se dostat a už vůbec ne ho uhádnout.
Do Pobertova plánku přirozeně žádná ze společenských místností kromě nebelvírské nikdy zakreslena nebyla. Autoři jejich přesnou polohu buď vůbec neznali, anebo jim v tom zabránilo kouzlo nezakreslitelnosti. Tím se ovšem vysvětlovalo, proč Hermiona chlapce celou noc marně hledala. Byl ukrytý v té části hradu, kterou mapa neukazovala. A bezpochyby ho tam ukryl tajemný únosce. Proklínala se, že na to nepřišla dřív. Mohlo ji napadnout, že v únosu bude mít prsty někdo ze Zmijozelu. Tahle špinavá hra ji právě začala neskutečným způsobem dopalovat.
Odchytila prvního zmijozelského studenta, který tou zdí prošel na chodbu, a nemilosrdně udeřila.
„Vaše jméno?“
„Paul Sebbins.“
„Pane Sebbinsi, před chvílí do vaší společenské místnosti vešlo tříleté dítě. Nevíte o tom něco?“
„Dítě? To jako vaše?“
„Nebuďte drzý a odpovězte na otázku!“
„To teda nevím...“
„Prosím?“
„Ptala jste se, jestli o tom něco nevím. Tak nevím.“
„Sebbinsi, vy si se mnou hrajete a já na to nejsem zvědavá. Okamžitě vyklopte, co víte o tom děcku, nebo máte na krku školní trest, po kterém vám žabí sliz poteče ušima! Vyjádřila jsem se jasně?“
„Poměrně dost jasně. Bohužel o tom děcku pořád nic nevím.“
„Lžete! Sotva minutu před vámi prošlo touhle zdí! Musel jste si ho všimnout!“
„Dokud jste na mě nevyštěkla, ještě jsem spal,“ bránil se Paul Sebbins s vytrvalostí kroutící se zmije. „Žádné dítě, které by prošlo do naší společenské místnosti, jsem neviděl.“
Jejich hádka přilákala další studenty Zmijozelu, kteří postupně procházeli na chodbu a shlukovali se kolem svého spolužáka.
„Vy ostatní,“ obrátila se k nim profesorka Grangerová. „Vy jste v prostorách společenské místnosti žádného malého chlapce nezaznamenali? Nevšiml si někdo z vás, že by vešel dovnitř?“
„Malé dítě? Co by u nás pohledávalo?“
„O čem to mluvíte?“
„Proč by nějaké děcko lezlo do naší společenské místnosti?“
„Dobrá. Pokud tam podle vás nikdo takový není, určitě vám nebude vadit, když se o tom sama přesvědčím. Pusťte mě dovnitř.“
Početná skupina zmijozelských, kteří dosud obklopovali Paula Sebbinse jako tělesná stráž, se semkla do řady a utvořila obranný val, jímž profesorce zatarasila vstup do své základny. Ti lidé to učinili bez jakéhokoli domlouvání, jednotně a tak samozřejmě, jako by bránili vlastní domov. Když Hermiona pochopila význam toho gesta, pochopila zároveň dvě věci – zaprvé, že zmijozelská kolej jako jediná doopravdy chápe podstatu loajality, a zadruhé, že tuhle hradbu nikdy nepřekoná.
„Zdá se, že mi byl vstup do vaší společenské místnosti odepřen.“
„Evidentně,“ pronesl Paul Sebbins. Hlas měl prostý veškerých emocí a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. „Trváte-li na prohledání místnosti, budete se muset obrátit na ředitele školy, ředitelku zmijozelské koleje nebo na profesora, který je naší koleji příslušný. Nikoho jiného dovnitř nepustíme. A můžete nám vyhrožovat třeba celoročním kucháním ropušníků.“
„Rozumím,“ hlesla profesorka Grangerová a plná bezmoci a vzteku zamířila ze sklepení pryč.

***

Kdyby nemusela rozdat studentům rozvrhy, ani by se do Velké síně neobtěžovala. Hlavu měla plnou zmatených úvah o původci téhle kruté hry, přemýšlela jak se bez vědomí ředitele nebo ostatních profesorů vloupat do zmijozelské společenské místnosti a do toho si palčivě uvědomovala, že není ani trochu připravená na vyučování.
Ignorovala vzrušené šuškání žáků, kteří se nepokrytě zaobírali jejím tragickým zjevem, obešla nebelvírský stůl a rozhodila štosy pergamenů mezi prefekty. Barnaby ji informoval o tom, že kontrola ložnic neodhalila nic neobvyklého. Poděkovala mu za jeho ochotu a s prázdným žaludkem, který se začínal neodbytně připomínat, zamířila zpět do svých komnat.
Balíček sušenek, který ležel na jídelním stole, pozřela málem i s obalem. Pak zalezla do sprchy, aby ze sebe smyla zatvrdlé bláto. Náruč teplé vody ji zbavila napětí ve svalech a uvolnila mysl. Když se o několik minut později upravovala před zrcadlem, s naprostou jistotou už věděla, kdo tohle všechno spunktoval. A pokud ještě měla nějakou naději získat Jamese zpátky, než si pro něj dorazí manželé Potterovi, pak spočívala v sestavení účinného odvetného plánu. Jiná možnost neexistovala. Jestliže byl tohle Snapeův tah, kterým ji vyzýval ke hře, nezbývalo než výzvu přijmout a usednout s ním k šachovnici.
Začátek její první hodiny se nezadržitelně blížil. V rychlosti si sbalila do tašky psací potřeby, poznámky k vedení výuky, které naškrábala během včerejších pěti volných minut, kdy James trůnil na toaletě, a zásoby ingrediencí, o kterých se domnívala, že v učebně nebudou k dispozici. Pro jistotu tam přihodila i lahvičku s posilňujícím odvarem a krabičku bezoárů. Jeden nikdy neví... Taška vypadala, že by klidně ještě několik věcí snesla, a tak do ní vysypala obsah ovocné mísy a do přední kapsy zastrčila Pobertův plánek, který zamýšlela v pravidelných intervalech kontrolovat.
Ještě než odešla, zasedla ke stolu a na volný kus pergamenu napsala vzkaz pro prefekta Barnabyho, aby se během dopolední přestávky zastavil v její učebně. Lísteček zavřela do obálky, tu zapečetila a schovala do hábitu. Cestou do sklepení ji předala prvnímu Nebelvírovi, kterého potkala. Tenhle druh korespondence byl zdaleka nejefektivnější a překvapivě spolehlivý. Nebelvírská pošta fungovala bleskově, zcela bezplatně a pod heslem „hanba by mě fackovala, kdybych porušil listovní tajemství“. Na rozdíl od Filche, který jako oficiální školní doručovatel žalostně selhával. Často zapomínal, že u sebe nějaký dopis drží, či jej ve své kanceláři rozdělával nad párou, aby se dozvěděl, o čem si profesoři píší. Studenti mu nikdy žádný pergamen nesvěřili a někteří nebelvírští bývali dokonce viděni, jak své vzkazy raději předávají do rukou zmijozelských, než aby využívali školníkových služeb.
Hermiona dorazila k učebně lektvarů v okamžiku, kdy už byli žáci nastoupení na chodbě a netrpělivě ji očekávali. Když zaznamenala, jak zoufale se někteří z nich tváří, povzbudivě se na ně usmála a pozvala je dovnitř. Podle rozpisu měla mít na první hodině zmijozelské a havraspárské třeťáky.
„Přeji vám dobré ráno,“ uvítala je vesele a začala se přehrabovat v tašce, aby našla svoje poznámky. Pod ruce se jí neustále pletly banány a broskve. „Takže… hmm… v loňském roce jste probrali lektvary proti nachlazení a… a další povzbuzující lektvary. A nejspíš jste dělali i lektvary proti všem běžným neduhům. Je to tak?“
Třída souhlasně zabručela. Hermiona konečně vytáhla bloček s poznámkami, nalistovala si příslušnou stránku a otevřený ho položila na katedru.
„V letošním roce byste se měli naučit, jak namíchat některé ze základních zastíracích lektvarů. Mezi ně patří například lektvar neviditelnosti…“
Ozvalo se zaklepání na dveře a do třídy vešel profesor Snape. Studenti vstali ze židlí, Hermiona ztuhla uprostřed dalšího prohrabování tašky a překvapeně na ředitele hleděla.
„Hospitace,“ vysvětlil, ledabylým mávnutím hůlky si do zadního rohu přitáhl volnou stoličku, dalším líným mávnutím ji proměnil v kožené křeslo s vysokým opěradlem a spokojeně se uvelebil. „Klidně pokračujte, kolegyně. Jako bych tu nebyl.“ Na dotvrzení svých slov vyndal z kapsy srolované číslo magazínu Kouzelná maminka a pustil se do čtení.
Profesorka Grangerová ho znepokojeně sledovala, jakmile však nabyla dojmu, že jí Snape nevěnuje ani náznak pozornosti, vrátila se k úvodu dnešního vyučování.
„Než přejdeme k vytváření nových lektvarů, ráda bych si udělala obrázek o vašich schopnostech a znalostech. Proto jsem se rozhodla dnešní dvouhodinovku věnovat opakování vám dobře známého posilňujícího odvaru. Každý z vás do konce vyučování zhotoví jeden perfektní odvar, jehož vzorek mi přinese k posouzení. Seznam přísad, stejně jako postup výroby najdete ve svých učebnicích na straně 55. Ingredience byste měli mít u sebe. Pokud je z nějakého důvodu nemáte, naleznete je ve skříni s přísadami.“
„Paní profesorko?“ přihlásil se jeden ze zmijozelských.
„Ano?“
„Budete naše práce známkovat?“
„Dnešní práci známkovat nebudu. Má sloužit pouze k určení vámi dosažené úrovně. Úkoly v dalších lekcích už známkování podléhat budou. Pokud nemáte další dotazy, můžete se začít věnovat přípravě lektvaru. A připomínám, že je to individuální práce. Nerozptylujte proto své spolužáky tím, že se z nich budete snažit vymámit nějakou radu. V konečném důsledku byste uškodili jen sami sobě, neboť z úrovně, kterou u vás zaznamenám, budu vycházet při dalším vyučování.“
Zatímco studenti hromadně otevírali učebnice a zapalovali hořáky pod svými kotlíky, Hermiona střelila pohledem po Snapeovi. Ten nevzrušeně pokračoval ve čtení. Využila čas, který ostatním zabrala příprava ingrediencí, aby si vybalila zbytek tašky, nakoukla do vlastního rozvrhu hodin a napsala na tabuli zadání práce pro další třídu. Pak - aby se neřeklo - obešla učebnu, aby zkontrolovala, jestli se neschyluje k nějaké katastrofě. U jednoho ze zmijozelských žáků objevila něco, co na lavici rozhodně nepatřilo. Akční figurku Albuse Brumbála.
„To je nějaký váš talisman?“
„Přesně tak, profesorko,“ odpověděl bez uzardění a dál krájel kořen ženšenu. „Připomíná mi, že ne všechny povinnosti jsou příjemné, ale na plnění některých z nich závisí naše budoucnost.“
„Rozumím,“ přikývla, když identifikovala zprávu mezi řádky. „Koneckonců, všichni jsme jen figurkami na šachovnici, že pane…?“
„Flint. Morris Flint. A lépe bych to neřekl.“
„Dobrá. V rámci povinností, na kterých závisí vaše další budoucnost v tomto předmětu, pane Flinte, zkuste ten ženšen nerozsekat úplně na maděru.“
Profesorka Grangerová se vrátila ke katedře a znovu zalétla očima k panu řediteli. Ten jen obrátil stránku časopisu a pobaveně se ušklíbl.
Do konce vyučování se nestalo nic, co by stálo za povšimnutí. Obě koleje podaly slušný výkon, donesly jí své vzorky k otestování a v tichosti se vytratily.
Snape dočetl poslední článek, zvedl se z křesla a zamířil ke dveřím.
„Nepovíte mi, jak jsem si vedla?“ houkla na něj Hermiona, když už byl jednou nohou na chodbě. „Pane řediteli?“
„Jsem spokojen, profesorko Grangerová,“ ohodnotil její vystupování a zmizel.
Hermiona si hlasitě oddychla, svezla se na židli a složila hlavu do dlaní. Nedostatek spánku vracel úder. Mocně si zívla a sáhla po lahvičce vlastního posilňujícího odvaru.
„Paní profesorko, obdržel jsem váš vzkaz,“ ohlásil se prefekt Barnaby a horlivě k ní přistoupil. „Potřebovala jste něco konzultovat?“
„I tak by se to dalo nazvat. Jsem ráda, že jste tady. Potřebuju, abyste mi řekl všechno, co víte o profesoru Snapeovi.“
„Chcete, abych vám o panu řediteli pověděl něco, co vy nevíte?“
„Jste neobyčejně chápavý, Barnaby.“
„Rád bych vám byl nápomocen, madam, ale nemám ponětí, co o něm nevíte.“
„Nechová nějakého domácího mazlíčka?“
„Pokud si pod pojmem domácí mazlíček představujete preparovaného ďasovce…“
„Měla jsem na mysli něco více... osobního. Něco, na čem mu záleží.“
„Jestli jsem o něm za pět let něco zjistil, tak to, že k živým tvorům příliš neinklinuje.“
„Nemusí to být živé. Postačí cokoli, na čem tak zoufale lpí, že ve chvíli, kdy to ztratí, propukne v nefalšovanou hysterii.“
„Pak nejspíš hledáte Gertu.“
„Kdo je Gerta?“
„Spíš co. Jeho diář. Nosí ho neustále u sebe, při každé volné chvíli do něj zapisuje a občas na něj i mluví. Když jsem byl v prvním ročníku, páťáci se ho pokusili šlohnout. Skončili na ošetřovně. Gerta je očarovaná sérií tak mocných ochranných kouzel, že je prakticky nemožné se jí dotknout.“
„Jaká kouzla ji chrání?“
„Obávám se, že to kromě pana ředitele ví jen Merlin.“
Namísto zdrceného výrazu se na Hermionině tváři objevil záludný úsměv doprovázený fanatickým leskem v očích. Kdyby její obličej měl před sebou kdokoli, kdo ji dobře zná, o krok by ustoupil a zapřísahal se, že nebude mít nic společného s tím, co právě chystá.
„Pane Barnaby, kdy mají nebelvírští hodinu Obrany?“
„Šestému ročníku začíná za deset minut. Měl bych si pospíšit.“
„Vyučování proběhne se Zmijozelem?“
„Ne. S Mrzimorem.“
„Výtečně. Teď mě dobře poslouchejte. Vyčkáte na konec lekce, necháte všechny spolužáky odejít, zavřete dveře učebny, zajistíte je kouzlem proti vyrušení a pak na ředitele sešlete omračovací kletbu.“
„Co že mám udělat?“ zděsil se Barnaby a lehce od profesorky couvl.
„Omráčíte profesora Snapea a zavoláte skřítku Millie. Objeví se neprodleně po vyslovení svého jména. Bude to mít ode mě rozkazem.“
„Proč mám na místo činu volat domácího skřítka?“
„Protože na skřítky nepůsobí naše kouzla. Magie čarodějů jim neublíží.“
„No jistě,“ pochopil náhle Hermionin důmyslný plán. „Domácí skřítek je jediný, kdo se může zmocnit Gerty.“
„O chystané akci prozatím uvědomte pouze slečnu Millerovou. Pomocná ruka se vám bude hodit, věřte mi. Koneckonců, hrajeme proti nejmocnějšímu čaroději na hradě.“
„Což mě přivádí k odvrácené straně plánu, profesorko Grangerová. Vaše nařízení samozřejmě splním, ovšem… důsledky mohou být velmi vážné. Napadení ředitele školy, účast na krádeži jeho osobního majetku…“
„Jestli uspějete, připíšu Nebelvíru 50 bodů a navrhnu vás na funkci primuse.“
„To zní lákavě, přesto…“
„Vím, jak se cítíte, Barnaby,“ pronesla Hermiona a v konejšivém gestu vložila dlaň na jeho rameno. „Stojíte před morálním dilematem. Rozum vám říká, že napadnout učitele je nesprávné, zatímco někde uvnitř víte, že bych vás o to nežádala, kdybych neměla dobrý důvod. A já ho mám, o tom vás mohu ujistit. Během polední přestávky se sejdeme před portrétem Buclaté dámy a já vám i slečně Millerové osvětlím celou situaci. Teď je důležité, abyste udělal, co jsem řekla.“
„Dobře. Udělám to.“
„Výborně. Než z učebny odejdete, postavte na Snapeovu katedru tohle.“
Grangerová do jeho ruky vtiskla drobný předmět. Když se na něj podíval, poznal černého pěšce. Tiše se zasmál, strčil figurku do náprsní kapsy a vyběhl ven. Nemohlo být pochyb o tom, že své roli porozuměl dokonale.

***

Chodba před portrétem byla liduprázdná. Hermiona během čekání na Barnabyho rychle projela Pobertův plánek, aby zjistila, jestli James stále okupuje zmijozelskou společenskou místnost. Na mapě se neobjevil, tudíž ho nikam nepřesouvali.
Z vrcholu schodiště zaslechla dusot nohou. Ohlédla se a spatřila, jak k ní chvátají oba starší prefekti. Ve zpocených obličejích se jim zračil triumf i obrovská úleva. Když k ní doběhli, sotva popadali dech.
„Mise splněna,“ zahlásil Barnaby.
„A nikdo nic neviděl,“ dodala Millerová. „Včetně Snapea.“
„On neví, kdo ho omráčil?“
„Ne. Stál k nám zády,“ objasnila. Ve tváři se jí mihl náznak provinilosti. „Já vím, že posílat lidem kletby do zad je podlé, ale –“
„Neomlouvejte se,“ zarazila ji profesorka Grangerová. „On mi zasadil větší kudlu do zad. Nebelvír získává 50 bodů za splnění odvážného úkolu. Jsem na vás nesmírně hrdá. A teď utíkejte na oběd, ať vám prvňáci něco nechají. Když jsem je ráno viděla luxovat podnos s klobásami, myslím, že za deset minut už bude k mání jen suché pečivo.“
S klidem na srdci je propustila a namířila si to o čtyři patra níž do svého bytu. Tam už na ni poslušně čekala Millie. Když Hermionu uviděla, začala dychtivě líčit, jak celé loupežné přepadení proběhlo. Během řeči radostně nadskakovala a dmula se pýchou.
„Jsi jednička, Millie. Lepší asistentku jsem si nemohla přát,“ pochválila ji Hermiona. „Nestalo se profesoru Snapeovi nic?“
„Ne, paní. Byl jen v bezvědomí. Určitě už ho někdo probral, paní.“
„Dobře… Poslyš, Millie, ty jsi říkala, že ovládáš psaní, že?“
„Tak jest, paní.“
„Mohla bys napsat malý kus textu a doručit ho profesoru Snapeovi?“
„Ale jistě, paní!“ vypískla skřítka, přenesla psací potřeby z Hermioniny pracovny na jídelní stůl a nedočkavě smočila pero v kalamáři. „Co budeme psát?“
„Napiš tohle: Drahý profesore, chcete-li ještě někdy spatřit svůj diář v podobě, v jaké vám byl odcizen, přiveďte Jamese Pottera ve čtyři hodiny odpoledne k Hagridově hájovně. Přijďte sám.“
Millie pečlivě zaznamenala každé slovo a celý text podrobila kontrole pravopisu. Když vzhlédla, vypadala sama se sebou spokojená.
„Mám tam připsat vaše iniciály?“
Hermiona přikývla.
„Předej mu to během odpolední výuky. Před studenty tě nebude chtít vyslýchat.“
„A co ten diář, paní? Co s ním mám dělat?“
„Někam ho schovej. Na nějaké místo, kde ho nikdo kromě tebe nenajde. Je nutné k němu přistupovat jako k předmětu nebezpečné povahy. Věřím, že se o něj postaráš.“
„Vážím si vaší důvěry, paní Hermiono,“ pronesla skřítka dojatě, smotala pergamen do ruličky a převázala ho stuhou.
„Po čtvrté hodině tě přivolám k Hagridově hájence. Přemístíš se tam a diář vezmeš s sebou. Kdybych se do pěti minut po úderu hodin neozvala, přemístíš se za mnou sama, protože nejspíš budu potřebovat tvou pomoc.“
„Rozumím, paní. Budu čekat na zavolání. Když nezavoláte, vyrazím vám na pomoc.“
„Už jsem ti řekla, jak jsi báječná, Millie?“
„Ne, paní,“ pípla skřítka a celá se začervenala. „Ale je mi velkým potěšením pro vás pracovat.“

***

Za deset minut čtyři stála Hermiona u Hagridova srubu, pozorovala shrbené vrby na břehu Černého jezera a občas zabloudila pohledem k Tesákovi, který ležel u boudy a někde v dálce smutně vyhlížel obří siluetu svého pána. Bylo jí toho psa děsně líto a nechápala, jak ho tu mohl Hagrid nechat. Zrovna on – ten, co se o zvířata staral jako o vlastní děti a bylo mu zatěžko vzdát se i prokazatelně krvelačného tvora.
„Hermiono!“ ozvalo se někde daleko za ní. Polekaně se otočila, neboť podle hlasu jasně identifikovala Harryho. „Hermiono, tady jsi! Já tě hledám na hradě a ty se touláš venku!“ volal na ni se smíchem a nezadržitelně se blížil.
Grangerová vážně přemýšlela, že zaleze do srubu, zamkne se na sedm západů, dveře zabarikáduje nábytkem a zůstane uvnitř, dokud se Snape s malým Jamesem neobjeví. Čelit Harryho zvídavým dotazům se jí chtělo asi tolik jako strčit hlavu do klece s ohňovými kraby. Na vteřinu dokonce zvažovala, že omdlí dřív, než ji Harry stačí konfrontovat. Mdloby přece vždycky zaberou, ne? Ženu v mrákotách muži křísí, nezpovídají ji ohledně pohřešovaných dětí… Pak ji napadlo, že by mohla předstírat dočasné nervové zhroucení, vzít nohy na ramena a v bezpečí svých komnat počkat, až Snape chlapce přivede k hájovně. Tam ho může bez zbytečných řečí předat otci a od objevivší se skřítky vymámit svůj diář. Vše by se vyřešilo bez její účasti, elegantně a především v klidu…
„Ahoj, Hermiono. Kde je James?“
Kramle vzít nestihla. Byla nucena postavit se Harrymu čelem a pokusit se vyjít z následujícího dialogu se ctí.
„Nazdar, Harry. Co tu děláš? Myslela jsem, že dorazíš až v pět.“
„Odešel jsem z kanceláře dřív. Ginny chtěla, abych ji vyzvedl, až přistane. Představ si, že Japonci měli problémy se zaměřením jejího přenášedla. Místo na Ministerstvo kouzel ji museli odeslat do Edinburghu.“
„To se stává. Hlavní je, že cesta proběhla v pořádku.“
„No, úplně bez následků se to neobešlo. Během přenosu se jí udělalo špatně a po přistání mě pozvracela.“
„Cestování přenášedlem na takové vzdálenosti by se praktikovat nemělo,“ podotkla Hermiona a mrkla na hodinky. Za tři minuty čtyři. „Normálně se mají dělat minimálně dvě mezipřistání.“
„To ano, ale kdybychom měli čekat na povolení ke dvěma mezipřistáním, tak bychom se jí dočkali možná o Vánocích... Mimochodem, kde jsi říkala, že je James?“
„Neříkala.“
Harryho tvář začínala jevit první známky podezření. Vrásky na čele se nepatrně prohloubily, úsměv povadl, z očí vyprchaly jiskry. Hermioně po zádech přeběhl mráz.
„On za chvíli přijde, neboj. Už je na cestě. Za minutku je tady,“ drmolila, zatímco nervózně pokukovala k dubové bráně a každých pět vteřin kontrolovala ciferník hodinek. „Měli byste s Ginny zůstat na večeři. James celou dobu mluvil jenom o tom, jak by se rád najedl ve Velké síni. Prý jsi mu o bradavických hostinách vyprávěl hotové pohádky. Já sama ho tam pochopitelně přivést nemohla…“
„Jasně, to chápu. No a kde je?“
„Kdo?“
„James.“ Harryho obličej už byl doslova jako kus ledu.
„Neboj, každou chvíli je tady. Byli jsme venku nachytat nějaké brouky a –“
„On se tu někde potuluje sám?“
„Ne! U Merlinových špinavých ponožek, Harry, myslíš, že bych nechala tříleté dítě bez dozoru běhat po školních pozemcích? Samozřejmě že tu nepobíhá sám! Zatraceně, jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“
„No, já nevím. Tak nějak jsem předpokládal, že se budeš chtít vyhnout rozhovoru s panem ředitelem na téma ,předškolní dítě v Bradavicích‘ a zůstaneš s Jamesem v soukromých komnatách. Nečekal jsem, že ho budeš svěřovat do opatrování někomu dalšímu. Kdo ho má vlastně na starost?“
„Teď?“
„Jo, teď. Kdo s ním chytá ty brouky?“
„Kdo by s ním asi tak mohl chytat brouky!“ odfrkla si posměšně a s bušícím srdcem naposledy pohlédla na stezku vedoucí k hradu. Nikoho nespatřila. Na spáncích jí vyrašily kapičky potu. V duchu počítala do deseti, aby nepropukla v hysterický záchvat.
„Krátura?“ hádal Harry. „Neříkej mi, že se k něčemu takovému uvolil. Jestli jo, tak přísahám, že spolknu Zlatonku!“
„Ne, Krátura je... Krátura už toho moc nezvládá. V kuchyni zastává jen drobné pomocné práce.“
„Vidíš, ještěže jsi mi ho připomněla. Musím se za ním zastavit a pozdravit ho.“
„To bys měl. Je pravda, že po Grimmauldově náměstí už se mu tolik nestýská, ale o tobě prý mluví často. Určitě bude rád, když ho navštívíš. Mohl by ti připravit tvůj oblíbený sendvič. A horkou čokoládu, třeba…“
„Poslyš, Hermiono, připadáš mi nervózní. Děje se něco?“
„Ani v nejmenším. Mělo by?“
Hodiny na Věži času odbyly čtvrtou. Hermioně se začernalo před očima.
„Ještě pořád jsi mi neřekla, kdo má na starosti Jamese.“
„Ne, neřekla. Neřekla, protože... Protože... Harry, já... Do prdele!“
Ve chvíli, kdy se Hermiona smířila s nejhorším, kdy byla připravena učinit plné doznání a poté upadnout do mdlob, Harry naprázdno otevřel ústa a přes její rameno zíral na muže, který přicházel po cestičce k Hagridově hájence a kterého by tu čekal ze všech lidí nejméně. Tím spíš, že k nim právě za ruku přiváděl malého Jamese a ten vůbec nevypadal, že by se stal obětí hrubého zacházení.
„Profesore Snape?“
„Pane Pottere. Rád vás vidím.“
„Já vás taky, pane. Jak se vám daří?“
„Báječně... Slečno Grangerová, máte štěstí, že nejsem oprávněn nebelvírské koleji strhávat body za váš nevybíravý slovník. Obávám se, že by vám studenti příliš nepoděkovali.“
Hermiona při pohledu na ředitele zbledla, hned nato zrudla a nakonec nabrala barvu předžvýkaných pistácií.
James pustil Snapeovu ruku, přicupital k Harrymu a objal ho.
„Tati, chytil jsem šest tlustočelvů!“
„Vážně? To ses asi dobře bavil, co?“
„Máme je ve sklenici,“ oznámil chlapec důležitě a ukázal na nádobu, která vykukovala ze Snapeova pláště. „Půjdou do lektvalů, žíkal stlejda.“
„To není strejda, Jamesi,“ napomenul ho Harry jemně. „To je profesor Snape. Ředitel školy. Nemůžeš mu říkat strejda.“
„Ploč? Jemu to nevadí, že jo, stlejdo? Žíkal, že si mě teta může na sbílání inglediencí půjčovat častějc.“
Hermiona už to nervově nevydržela. V záchvatu smíchu se zhroutila na přístupové schodiště Hagridova srubu a smála se tak dlouho, dokud vedle ní s ohlušujícím prásknutím nepřistála domácí skřítka. Bylo přesně pět minut po čtvrté. Neopozdila se ani o vteřinu.
„Potřebuje paní Hermiona moji pomoc?“ optala se úzkostlivě a kmitala pohledem po všech shromážděných. „Dobré odpoledne, pane řediteli. Dobré odpoledne, pane Harry Pottere. Dobré odpoledne, pane Jamesi.“
„Dobré odpoledne,“ odpověděl Snape klidně, v očích mu však zablýskalo. „Nikdy mě nepřestane udivovat, jak perfektně v Bradavicích funguje načasování. Dostal jsem informaci, že mi vaše skřítka hodlá něco předat. Nějakou důležitou věc, kterou našla v učebně Obrany. Jistě ji má u sebe, že?“
„Ovšem,“ potvrdila Hermiona. „Millie, předej to prosím panu řediteli.“
Skřítka ke Snapeovi opatrně přistoupila, zpod svého chudého ošacení vytáhla diář v kožených deskách a vložila mu ho do nastavené dlaně. Očnímu kontaktu se raději vyhnula. Obrátila se ke své paní a jakmile se ubezpečila, že je vše v pořádku, urychleně opustila scénu.
„A tohle mělo sakra znamenat co?“ Harry těkal očima z jednoho na druhého a pokoušel se dospět k nějakému uspokojivému závěru.
„Nucená výměna figur,“ poznamenal Snape, načež volným krokem zamířil zpět do hradu a zanechal tak Harryho v ještě větším zmatku.

***

„Nečekala jsem, že se jí to podaří,“ prohodila vlažně profesorka Sinistrová, obrátila k sobě přenosnou tabuli a do řádku se Snapeovým jménem připsala druhý vítězný bod. „Využít k té krádeži domácí skřítku – to byl chytrý tah.“
„Vždycky byla chytrá.“
Přijal od zástupkyně šálek kávy a společně zasedli ke krbu v její pracovně.
„Vypadá to, že jsi našel svou dámu.“
„Přišla sama. Tohle mi nechala na katedře.“
Na stoleček položil figurku černého pěšce a usmál se. Aurora jeho úsměv opětovala.
„Nepochopila, že jí patří bílé figury?“
„Ne. Vůbec si neuvědomuje, že tuhle partii ve skutečnosti rozehrála ona.“
„Raději přijala roli černé dámy, než aby připustila, že tě sama vyprovokovala? Dokonalé. Ta žena je jako stvořená pro to, aby stála na šachovnici po tvém boku. Ačkoli, trochu jsem doufala, že zůstane mojí figurou. Teď abych si našla adekvátní náhradu.“
„Souhlasím.“
„Kratiknot to ale nebude. Ten už z těch zeleninových salátů dočista zblbnul. Dnes ráno jsem ho nachytala ve sborovně s krouhačem zelí. Koupil ho v nějakém vetešnictví a chystá se vyrábět vlastní coleslaw.“
„Impozantní.“
„Mohla bych vsadit na Longbottoma,“ zamyslela se Sinistrová. „Po rozchodu se slečnou Láskorádovou by mu malé rozptýlení přišlo vhod.“
Snape nonšalantně upil ze svého hrníčku a přikývl.
„Dobrá volba. Zbývá nachystat pole a dámský gambit může začít.“
„Letošní Vánoce budou obzvlášť vykutálené.“
„Musím se ti k něčemu přiznat, Auroro. Ještě nikdy jsem se na ně tolik netěšil.“
„Měla bych tě varovat, Severusi. Přílišné nadšení ze hry vede ke ztrátě logického úsudku. Nechceš přece skončit jako Brumbál.“
„To se nestane,“ prohlásil tónem nepřipouštějícím další diskusi. „Brumbál hrál o bonbóny. Čím víc vyhrával, tím víc bonbónů jedl, až mu cukr dočista zakalil rozum.“
„Cukr lze najít i tam, kde by ho člověk vůbec nehledal,“ mínila rozšafně profesorka Sinistrová a přes hranu brýlí k němu vyslala pronikavý pohled. „Sladkost, kterou přináší pocit vítězství, je stejně jedovatá jako citrónový bonbón a svou návykovostí nebezpečná.“
„Naznačuješ, že mám závislost na hraní?“
„Ne. Snažím se ti připomenout, že jsi kdysi býval hráčem na profesionální úrovni, a to zanechá stopy. Chybí ti vysoká hra, Severusi. Tyhle zábavné partičky ji sotva mohou nahradit.“
„Jak jsi správně podotkla, tyto drobné hříčky mohou být stěží považovány za riskantní. Nejsou tedy ničím, co by mě mohlo doopravdy pohltit.“
„Jistě. Pokud jim ovšem sám nedáš mnohem větší význam, než jaký mají.“
„Což se podle tvého názoru jeví jako pravděpodobné. Argumenty?“
„Máš dvoubodový náskok, bezmezně oddané pěšáky a silnou dámu. To je i pro tvé střízlivé uvažování příliš opojný koktejl.“
„Myslím, že si v nadcházející partii nenecháš ujít příležitost připravit mě o požitek z vítězství.“
„To vskutku ne. Už dokonce vím, čím ji zahájím.“
„Výtečně.“
„Naše večerní posezení bývají velmi inspirativní. Kdo vlastně přišel s tím nápadem?“
„Jestli si dobře vzpomínám, první společný šálek kávy vzešel z tvé iniciativy.“
„Brilantní tah,“ ocenila se Sinistrová.
„Nakonec ano,“ přikývl Snape. „Přestože od tvého původního záměru se výsledek výrazně liší.“
„Občas je nutné původní plány přehodnotit. Se současnou situací jsem spokojená.“
„Mám tomu rozumět tak, že se nechystáš ohrožovat mou dámu?“
„Prozatím to v úmyslu nemám. Pokud bych své plány přehodnotila, upozorním tě.“
„Upozorňovat na garde není moc zmijozelské.“
„Domnívám se, že nastal čas, abychom se odpoutali od starého způsobu myšlení a využili všechno, co nám mohou nabídnout ostatní koleje.“
„To je velmi zmijozelské.“
„Chystám se na vánoční večírek pozvat profesora Jellyho. Jen doufám, že nechá ve skříni svůj cirkusový frak. A tu ohavnou, kanárkově žlutou kravatu by si taky brát nemusel. Vlastně mě tím svým oblékáním dost děsí. Ale jeho přístup ke studentům je fascinující. Všechny ty roztomile naivní názory…“
„Chápu, že tě láká představa, jak Jellymu propichuješ růžové balónky, abys ho dostala zpátky na zem, ale měj prosím na paměti, že je to jediný profesor, který byl ochotný za minimální příplatek převzít výuku létání.“
„Nemusíš mít obavy. Budu něžná jako smetanová pralinka.“
„Myslíš pralinku, kterou někdo tři roky schovával v otevřené krabičce na dně školního kufru a vylámal si na ní zuby, když se ji v záchvatu hladu pokusil pozřít?“
„Severusi, tvé invektivy mě po pěti letech na postu zástupkyně ředitele absolutně nevzrušují... Ty předpokládám nepřivedeš nikoho a zase celý večer strávíš u stolu s Longbottomem, budeš mu nenápadně doplňovat skleničku, počkáš, až usne, pak jeho slavnostní hábit proměníš v pyžamo a vyčaruješ pro něj postel uprostřed Velké síně.“
„To jsem udělal loni. Nerad bych se opakoval. Nejspíš si letos přisednu k profesorce Kirkové. Zjistil jsem, že jí věnuji žalostně málo pozornosti.“
„Hlavně musíme udržet Filche v dostatečné vzdálenosti od vánočního punče. Loňskou příhodu s paní Norrisovou a třaskavým skvorejšem bych si zase nerada zopakovala já.“
„Pověřím ho dozorem na chodbách. Do Velké síně vstoupí jenom za předpokladu, že bude chtít strávit noc ve skleníku číslo 4... No, já jsem dopil. Děkuji, bylo to velice příjemné.“
„Tak zase v pátek?“
„Ano. V pátek na viděnou, Auroro.“
„Dobrou noc, Severusi. A pozdravuj Gertu.“