7. Konečně úterý

Doktor dojel do Petrovic v dobré náladě, broukal si nějakou melodii. Růža už měla odběry hotové, zrovna jich moc nebylo, a chystala kafe k snídani.
„Teda Růžo, tys mi s tim Křižanovem teda zavařila,“ veselá jiskra v oku kontrastovala s tvrzením, přesto to Růžu trochu vykolejilo.
„Ruda Vošáhlík – to je ten Křižanovskej primář, mi už do telefonu říkal, že ať si nemyslim, že mě tahle jeho laskavost přijde pěkně draho.“
„To se nezlobte, já…“
Doktor ji mávnutím ruky zarazil: „Jen co vyřídil Janu…“
Teď mu zase skočila do řeči Růža: „Má to všechno v pořádku?“
Doktor kývl: „Jo. A slíbili mi, že mi ještě dají vědět, jestli jí hladiny HCG sedí s tou délkou gravidity, abychom měli jistotu, že na té angiografii ještě těhotná nebyla. A ta její skorosestřenice Andrea na ni čekala před špitálem, tam to vypadalo taky úplně v pohodě. Jen otce prej říct nechtěla. Uvidíme, jak to dopadne, ale o tom, že by chtěla jít na potrat, nepadlo ani slovo.“
„Ona to je dost katolická rodina - tu její babku, co o ní pořád říkala, že ji asi roztrhne, tak tu vídám ve Lhotě v kostele pravidelně. Myslím, že to bude jeden z mnoha důvodů, proč mají tak divné vztahy s tou komunistickou větví rodiny.“
„Ale její táta ve straně je,“ řekl dotor trochu rozpačitě. „No ale vlastně mě to zase až tak moc nepřekvapuje. On není povaha na rebelii. Jestli za ním přišli, že jestli chce ve fabrice inženýrovat, tak že to bez stranický knížky nepujde, tak se rozhodně nevzpíral.“
„Říkal jste, že jsem vám zavařila…“ vrátila ho Růža zase zpátky k tématu.
„Jen jsme to dovyřídili, tak mě dotahl k sobě domů, kde už měl kamarády z kvarteta. A nezbylo mi nic jinýho než jim slíbit, že s nima budu hrát.“
Tak to tak suše komentoval a koukal na Růžu, která si to pořád nemohla přebrat. Nakonec se rozesmál. „Netvař se jak na pohřbu, zařídilas mi jedno z nejlepších odpolední za posledních mnoho let a ještě s vyhlídkou na to, že takových odpolední bude ještě hromada... Půjčili mi housle, chvíli mi to vůbec nehrálo, ale pak se to najednou rozjelo, bylo to fajn. Přebírám part po místním lékárníkovi. Už mu musí bejt hodně přes osmdesát. Na violu tam hraje jeho dcera, taky lékárnice. A taky jsem zjistil, že seš tam známá firma.“
„Staník?“ zeptala se Růža.
„Taky. Ten hraje první housle. Vykládal, že tě minulej tejden, jak tak lilo, vezl z pouti z Tábora. Ale hlavně čelista Ruda. Ten mi prorokoval, že mi tě zase brzy stáhnou zpátky na porodnici. Prej tuhle někde byl s Bukovinským primářem, kterej mu podrobně vylíčil, jak jsi stáhla příčnou polohu druhýho dvojčete na konec pánevní, což je zábavička, ze který by se orosili oba dva.“
„Možná to nebyla úplně komplet příčka, ale kontrakce už zase jely rychle a bála jsem se, že se to samo neotočí.“
„A že už byl Šulc dávno ze sálu, protože ti nevěřil, když jsi od samýho začátku říkala, že to jsou dvojčata.“
„No, to je pravda,“ pokrčila Růža rameny. „Hlavně jsem po něm chtěla od samýho začátku, ať k tomu zavolá primáře…“
„Prej se s nim pak ještě do krve hádal a vyhrožoval tatíkem, vůbec nebyl ochoten připustit, že jste o to druhý děcko mohli přijít raz dva.“ Vzhlédl od snídaně a koukl Růže do očí. „Ne, že bych ti tehdy nevěřil, když jsem byl tehdy u vás kouknout na Marušku, ale je to fakt hajzl. Bukovinskej primář je z něj prej dost nešťastnej, že se ho zbavit nemůže a že mu to tam celý rozkládá. No a začínaj mu odcházet další lidi…“ Ukousl si rohlíku a pokračoval: „Já si furt nebyl jistej, co mi to jméno Šulc říká a pak mi to došlo. Tatík dělá posudkovýho doktora na okrese. Ten je medicinsky taky úplně mimo, tak ho šoupli na posudky, tam se to dělá podle kádrovejch podkladů a v tom zase on chodit umí.“
Růža se pousmála: „Tak mi napadlo, jak by ho asi otituloval pan Kodeš.“
Doktor se usmál taky: „A v tomhle případě by to taky sedělo dokonale. Když už jsme u toho, jak to vypadá s Ládíkem?“
„Nijak,“ vzdychla Růža. „Pan Kodeš spunktoval půlku Vrchoviny, že to hned po směně prošli lesem ke Lhotě, ale nenašli ho. Tak pak Maruška zavolala dceři do Bílý Vody a pan Kodeš tam měl taky nějaký kamarády, ještě do večera stihli projít kus lesů na jih od Lhoty směrem k tý Bílý Vodě.“
„Jedna parta šla ze Lhoty, druhá z tý Bílý Vody?“
„Jo. Ale tam jsou ty lesy obrovský…“
„Co Ládíkova maminka?“
„Maruška s ní byla až do pozdního večera. Na noc jí dala diazepam, aby se aspoň trochu prospala.“
„Ach jo,“ pokrčil rameny a koukl na hodinky, už by měli začít ordinovat. „Ještě mi řekni, co včerejší návštěvy?“
„Všechno celkem při starým, jen jsem chtěla poprosit, jestli byste odpoledne nezajel do Lhoty kouknout na starýho pana Vaňáska, šla jsem tam nejdřív, píchla mu ty analgetika a pak jsem se tam ještě stavovala, jak to zabralo. A nebyla to žádná sláva, sice zvládl vylezt z postele a trochu se najíst, ale na noc jsem mu dávala další a teď ráno taky. Jestli by ty záda nešly třeba opíchnout…“
„Sjedu tam, kdyby měl celý dny ležet, tak se mu jen rozjede zápal plic. Tak jo. Tak to běž obhlídnout, co tu dneska máme.“