Těžké začátky a ještě těžší konce

„Crowley?“ vyhrkl překvapeně. Pak se zamračil. Na démona, na rudý šál pod jeho zbrojí, na okovaný opasek i meč u něj zavěšený.
„Už to tak bude,“ přisvědčil pekelník. Luskl prsty. Vojáci po jeho boku na sebe pohlédli a jako rozkazem současně, tiše vykročili pryč od nadsmyslné dvojice.
„Tak tímhle teď trávíš čas? Pomáháš jim v tom šíleném honu na následovníky Božího Syna? Nestačí peklu zástupy hříšníků, které za tím vším stojí? Musíte přispět svou troškou do mlýna, že?“ Myslel si – po Jobovi a všem –, že už ho zná. Byl i to jenom další střípek skládačky: Jsem démon, lhal jsem?
Žlutými zorničkami problesklo pobavení.
„Proč tak zostra, anděli? Můžeme jich mít dvakrát tolik! Co když je zachráním od poctivý mučednický smrti? Od přímý vstupenky nahoru jakbysmet! Dvě mouchy jednou ranou! Peklo si čvachtá. Jenom ať prožijou dlooouhej život plnej morálních zaškobrtnutí.“
„To všechno jsou čestní a pokorní křesťané, Crowley!” ohradil se Azirafal popuzeně.
„Jsou to lidé, anděli,“ hlesl trpělivě a rozhlédl se. Via Ardeatina v tomto úseku a čase zela prázdnotou. Vojáci zmizeli z dohledu.
„Tak či onak,“ zamumlal polohlasem, „žádné pokorné křesťany jsem s hlídkou nenašel-”
„Ani nenajdeš!“ štěkl Azirafal a vystartoval pryč.

„Odpouštím ti,“ odtušil démon se shovívavým pousmáním.