Potíže s domácími mazlíčky

Poznámka: Pro potřeby posledního Klišé jsem si vypůjčila postavy od pánů Patricka O'Briana a C. S. Forestera, protože psát AU na vlastní svět je takové... No prostě se mi do toho moc nechtělo. Postavám nebylo nijak fyzicky ublíženo a nebyly zneužity za účelem mrzkého zisku.

Menza na Budči se jako obvykle v tuhle denní dobu hemžila studenty, kteří přišli mezi přednáškami a cvičeními naplnit prázdné žaludky. Skupina druháků z geologie se ve frontě dohadovala, že měli tentokrát zůstat na Albertově, protože tam byl výjimečně lepší výběr, ale když už vyšli ty Velký Alberťáky, tak už se vracet nebudou.
U jednoho ze stolů seděla poněkud nesourodá dvojice zahraničních studentů, kteří přijeli na začátku semestru na Erasmus z Anglie a toho času studovali na matfyzu. Po přednáškách především tomu vyššímu, světlovlasému velkému klukovi s přátelským obličejem, vyhládlo. Ovšem neurčitou hnědou omáčku s rýží a plátkem masa, které pocházelo nejspíš ze značně přestárlého kusu hovězího, jeho chuťové buňky neshledávaly jako příliš uspokojující.
Jeho tmavovlasý, hubený kolega ve světle šedé košili a černých džínách dal přednost plátku kuřecího s vařeným bramborem.
„Poslyš, Jacku, nemáš náhodou poznámky z numeriky?“ zeptal se svého společníka mezi sousty.
Jack si prohrábl blonďatou hřívu.
„Ty sis nic nezapsal, Horatio?“ zeptal se s údivem Jack. Jeho kolega obvykle patřil k těm, kteří si poctivě zapisují úplně všechno a možná ještě něco navíc.
„Zapsal, ale nejspíš máme na koleji myši. Celý zápisník mám ohlodaný a k nepřečtení. Takhle tu zkoušku z numeriky určitě nedám,“ odpověděl Horatio a vypadal, že je z toho opravdu nešťastný.
„Tak já ti ty zápisky půjčím...“ odpověděl Jack ochotně a nejspíš chtěl ještě něco dodat, když k jejich stolu zamířil další student s tácem.
Byl to hubený, pobledlý kluk s brýlemi v už poněkud seprané mikině s kapucí a velkou klokaní kapsou na břiše.
Jack se zeširoka usmál.
„Ahoj, Stephene!“ zahlaholil, až jedlíci u vedlejšího stolu nadskočili.
„Ahoj, Jacku,“ pozdravil Stephen. Položil na stůl tác s obědem a posadil se.
„Jaká byla praktika?“ zeptal se Jack s upřímným zájmem dřív, než si stihl uvědomit, že je ta otázka poněkud nebezpečná.
Stephenovi zasvítily oči a s téměř dětským nadšením spustil:
„Naprosto skvělá. Neuvěříš tomu, co jsme dneska pitvali...“
„To opravdu netuším. Žábu?“ střelil od boku Jack, zatímco Horatio se zarazil s vidličkou na půl cesty k ústům a zatvářil se mírně znechuceně.
„Tu jsme pitvali minulý týden,“ odpověděl Stephen.
„Opravdu? Nebyla to myš? Řekl bych, že jsi tvrdil, že jste pitvali myš,“ podivil se Jack.
Horatio se zatvářil pohoršeně.
„Je opravdu nutné to probírat u oběda?“ pronesl nedůtklivě, ale zdálo se, že mu Stephen ve svém nadšení nevěnuje příliš pozornost.
„Určitě to byla žába. Skokan zelený. Pelophylax esculentus. Je to hybrid skokana krátkonohého a skokana skřehotavého,“ spustil Stephen mezi sousty. Z kapuce jeho mikiny vystrčilo čumáček jakési zvíře. Vzdáleně připomínalo laboratorního potkana, ale bylo o něco větší a na šedé hlavě mělo tmavé pruhy. I uši mělo větší.
„Dneska jsme pitvali ruku. Bylo to naprosto fascinující...“
Stephen byl v podrobném popisu ruky k nezastavení a také neuvěřitelně detailní, takže Horatio, v obličeji poněkud sinalý, se zvedl i s nedojedeným obědem a strategicky se přesunul na opačný konec menzy, kde přisedl ke dvěma studentkám geografie a kartografie. Usoudil, že ty by mohly rozebírat méně odpudivá témata.
„Poslyš, Stephene, ty ventrózní...“
„Ventrální,“ opravil kamaráda Stephen.
„Tak ventrální - to je jedno - šlachy jsou určitě nesmírně zajímavé, ale možná jsi to trochu přehnal,“ poznamenal Jack trochu vyčítavě.
„Opravdu?“ pozvedl Stephen obočí a Jack přikývl.
Pak si všiml zvířete vykukujícího ze Stephenovy kapuce.
„Co je to?“
„To je vakoveverka létavá. Petaurus breviceps. Přesněji řečeno. Dvě vakoveverky. Naprosto úžasná a milá stvoření,“ pronesl Stephen zálibně a vzal malého vačnatce do dlaně. Šedivé stvoření se rozhlíželo po menze korálkovýma očima.
„Pořídil jsem si je v sobotu na burze terarijních zvířat a exotů. Za dva týdny bude další. Doprovodíš mě tam, Jacku?“
„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“
Jack se tvářil poněkud ostražitě. Byl si téměř naprosto jistý, že chovat na koleji zvířata, byť sebevíc roztomilá, je zakázáno.
„A nemohly ty vakoveverky náhodou nějak utéct a sníst Horatiovy poznámky?“
„Rozhodně ne. Živí se mízou, nektarem a hmyzem. Papír na jejich jídelníček určitě nepatří. Navíc by jim z té vaší algebry mohlo být špatně,“ odpověděl poněkud pohoršeně Stephen a drbal vakoveverku na bříšku.
Jack si nebyl jistý, jestli kamarádovi věří. Pokud šlo o různé exotické mazlíčky, dovedl být Stephen poněkud nekritický a Jack tušil, že ty Horatiovy poznámky z numeriky budou mít vakoveverky určitě na svědomí. Na druhou stranu Stephen byl kamarád, takže by od něj nebylo správné, kdyby ho prozradil, a tak se rozhodl, že bude jeho tvrzení důvěřovat.