Poznámka: Pro potřeby posledního Klišé jsem si vypůjčila postavy od pánů Patricka O'Briana a C. S. Forestera, protože psát AU na vlastní svět je takové... No prostě se mi do toho moc nechtělo. Postavám nebylo nijak fyzicky ublíženo a nebyly zneužity za účelem mrzkého zisku.
"Adams zase plakal rum."
"Co?"
"Ale, to se tak říká."
"Já vím, ale co to znamená?"
"To je, když se neovládneš a zachováš se zcela nepatřičně."
"Plakat je nepatřičné?"
"Taky, ale horší je zbůhdarma plýtvat rum."
"Aha, stává se to lidem často?"
"Ne slušným námořníkům."
"Mně se to nestane nikdy!" řekl rozhodně a usilovně drhnul palubu rozveselen novým předsevzetím.
O mnoho let později by však raději plakal rum než slanou vodu poté, co odsekl poslední lano, které poutalo ulomený stěžeň k lodi, a snažil se nemyslet na to, že ten, kdo se toho kusu dřeva drží, byl jeho nejlepší přítel.
Velikonoce nemám ráda. Ten diskriminační zvyk s pomlázkou, jsem se odjakživa snažila bojkotovat. Neúspěšně. Letos jsem doufala, že se tomu všemu vyhnu. Jenže ouha. Na procházce se psem, mě vyšupal nějakej capart. Vajíčko nedostal. Ty na procházky netahám. Kadipytlík jsem mu dávat nechtěla.
A doma mě čekalo další nemilé překvapení.
„Terdo, přišli k nám nějací koledníci.“
Stáli v kuchyni. Byli tři. Jeden vysoký. Blonďatý. Druhý byl taky blonďák. Ale malý. A hubený. Pravý rukáv měl přišpendlený ke kabátu. Oba v modrém. Ten třetí byl nejvyšší. Trochu připomínal čerta v brnění.
A au…
„Nic nemám! Nic nedám!“ zavyju. A zdrhám pryč.
Snad jsou ti tři poznatelní... ;)
A kdyby náhodou ne:
1. Jack Aubrey
2. Horatio Nelson
3. Sauron
A snad to splňuje všechna pravidla. A všem třem pánům se převelice omlouvám, že jsme je takhle zneužila.
A zakládá se na skutečné události. Jen tedy tito pánové mě nikdy nenavštívili (Ale jednou jsem cestou ze školy potkala Vadera).
Když sdílíte jednu loď s doktorem Maturinem, zvyknete si na ledasco.
Na včely v kakau pro kadety. Na tarantule schované pod polštářem. Dokonce si zvyknete i na hady omotané okolo rukojeti vašeho zánovního meče. Nosorožec ustájený v podpalubí vás nemůže vyvést z míry. S lenochodem se dokonce rádi podělíte o příděl rumu. Se skřípěním zubů překousnete i vombaty, kteří vám sežerou váš nejlepší klobouk.
Ale tohle už byl vrchol. Zrada největšího kalibru.
„STEPHENE!“ zařval Jack, až se Surpise otřásla.
Do kajuty nahlédla doktorova pobledlá tvář.
„Stalo se něco Jacku?“
„Tohle. Se. Stalo,“ skučel Jack a vyklepával z holínky ježka pustinného.
Nebylo ublíženo žádnému živému tvorovi a snad to pobaví alespoň někoho.
Jedna nesoutěžní pro Kleio a ostatní příznivce Jacka a Stephena
Varování: Tak trochu parodie... Nešlo odolat
Jack už si zvykl, že lodě pod jeho velením se díky Stephenovi často mění v úplné Archy Noemovy. Na stařičkém Leopardovi skousl vombaty, kteří mu okousali zánovní kapitánský klobouk. Na Lively přetrpěl včely, které drze kradly kakao... S lenochodem se mu dokonce podařilo navázat vztah téměř přátelský. Ovšem Stephenovy nápady byly nevyzpytatelné...
„Jáááuuuu!“
Jack vyskočil z hamaky a nasupeně si škrábal zadnici.
„Stephene!“ zařval, až se Surpise otřásla u samého kýlu.
„Jacku?“ Stephen opatrně nakoukl do Jackovy kajuty.
„Co má tohle, u všech čertů, znamenat!?“
„To jsou Mravenci“ utrousil Stephen.
„MRAVENCI!?“ zaburácel Jack. „Doufám, že příště tě nenapadne přinést termity!“
Ještě jeden nesoutěžní, pro Lejdynku, Kleio a ostaní příznivce doktora Maturina a kapitána Aubreyho... A v tý medvědici jsem nevinně, ta je i v originále
----
Jack vytřeštil oči na starou, opelíchanou medvědí kožešinu, kterou mu Stephen podal. Představa, že by ji měl na sebe obléct, se mu dvakrát nezamlouvala. Natož aby v ní strávil víc jak pár minut...
„Tohle nemyslíš vážně, že ne, Stephene?“
Stephenův neústupný výraz byl až příliš výmluvný. Jack na sebe začal kožešinu pomalu soukat.
„A nemohl bych se taky převléct za venkovana a vydávat se třeba za tvého bratra? Nebo alespoň bratrance?“ pokusil se Stephena ještě jednou přesvědčit, než si nasadil smradlavou medvědí hlavu.
„Pochybuji, že by nás dva mohl někdo považovat za bratry, Jacku. Navíc jsi vážně moc pěkná medvědice.“
Nesoutěžní pro Lejdynku (a jiné loďomilce) :-)
Netuším jestli nějací himalájští svišťové žijou, tak se předem biologům omlouvám ;-)
Inspirováno scénou z Pochmurného ostrova (P. O'Brian), kde se ovšem jednalo o krysy.
----
Jack byl za ty dlouhé roky na podivínství svého přítele zvyklý. Toho rána ho ovšem opět překvapil. Roztržitě pobíhal po palubě. Nadzvedával smotaná lana i kusy plachtoviny. Čas od času odchytil nějakého námořníka a horečně se jich na cosi vyptával. Odpovědí mu však byly jen nechápavé výrazy a lítostivé, kolozubé úsměvy.
„Stephene, stalo se něco?“ zeptal se Jack starostlivě, když do něj málem vrazil.
„Ztratili se“ odpověděl Stephen zkorušeně. „Moji vzácní himalájští svišťové.“
„Ztratili?“
Stephen nešťastně přikývl.
„Prohledal jsem celé podpalubí. Dokonce i sklad střelného prachu. Nikde nejsou.“
Jack soucitně pokýval hlavou. Pak jeho pohled padl na skupinku mladých kadetů.
fandom: Master and commander: The far side of the world
A/N: Pohádka to zrovna není... ale špatně to snad taky nekončí. Pro znalce fandomu: vím že je Will možná trochu mimo, ale myslím, že i ten největší optimista má někdy slabou chvilku.
Chlapec seděl za stolem a soustředěně krčil čelo.
Dra...
Ne! Škrtl a začal znova.
Dra... Drazí ro... rodičové
Zamračil se. Slova přeškrtal o něco zuřivěji.
„Nikdy to nenapíšu pořádně...“ zamumlal nešťastně.
„Mohlo to dopadnout i hůř...“ ozval se jeden z přihlížejících chlapců „...Taky jsi mohl umřít“
To mohl... Ale jaký to bude život? Na věky mrzák. Bez ruky... Vždyť ani nezvládne napsat dopis. Jak bude moci zůstat na lodi?
„A nechceš mi to nadiktovat, Wille? Než se trochu pocvičíš...“ zeptal se další s přátelským úsměvem. Váhavě mu podal papír a brk. Najednou se budoucnost zdála o něco veselejší.
„Díky, Petere“
A/N: Stephena už jsem trápila dost, teď je na řadě Jack
Seděli v hostinci U Koruny v Port Mahon. Jack do sebe ládoval pořádný kus zvěřiny pečené na místních bylinkách. Spokojeně pomlaskával.
„Na kopci nad přístavem jsem zahlédl orla křiklavého...“ pronesl Stephen „...Rád bych se tam podíval. Doprovodil bys mě, Jacku?“
Stoupali do příkrého kopce po cestě, která byla daleko vhodnější pro kamzíky než pro lidi. Zvláště pak ne pro lidi Jackových rozměrů. Celý udýchaný se vydrápal za Stephenem na vrchol. Pot z něj jen lil.
„Stephene, ty mě chceš zabít“
„Naopak... začínáš být příšerně obézní. Tuhle procházku bys měl absolvovat alespoň dvakrát denně. Jinak za chvíli nevylezeš ani do koše“
Takový nádherný exemplář! Přistání u pobřeží západní Afriky vážně stálo za to. A Jack se ani moc necukal, když ho žádal o člun. Stephen si spokojeně pobrukoval. Škoda jen, že se mu nepodařilo zvíře sehnat živé. Ale co... Aspoň se podívá jak má ta prapodivná ryba vyřešeno dýchání. Vzal do ruky skapel a připravil se k prvnímu řezu.
„Bzzz“
„Huš“ okřikl bzučící mouchu a opět se soustředil na svou práci.
„Bzzz“
Moucha nedala pokoj. Lhostejně se ohnal rukou.
„BZZZZ“
Tentokrát zaútočila přímo na jeho citlivé ušní bubínky.
Plesk! Drobné tělíčko přistálo na desce stolu. Konečně mohl nerušeně pokračovat v pitvě.
