Poznámka: Pro potřeby posledního Klišé jsem si vypůjčila postavy od pánů Patricka O'Briana a C. S. Forestera, protože psát AU na vlastní svět je takové... No prostě se mi do toho moc nechtělo. Postavám nebylo nijak fyzicky ublíženo a nebyly zneužity za účelem mrzkého zisku.
“Dvanáct? Kapitán by tě měl vyvažovat zlatem.”
Druhý důstojník, pan Gerard, pokrčil rameny a dál se plně soustředil na vepřový koláč. Jestli v něčem vynikal víc než ve verbování rekrutů, byl to jeho apetit. Jedno s druhým souviselo. Hezký obličej, absence svědomí a bezedný žaludek z něj udělali nejoblíbenějšího zákazníka všech hostinských a šenkýřek mezi Plymouthem, Bristolem a Portsmouthem. A mužům zpitým pod obraz se služba v královském námořnictvu jeví lákavější. Nebo je prostě snazší je odvléct silou.
Poručil si další portské. Nechápal, co s tím všichni nadělají. Opíjet venkovany bylo o tolik snazší než chytat otroky proti proudu Nigeru.
Znalost fandomu opět není potřeba. O otrokářské minulosti pana Gerarda jsou v knize přesně dvě zmínky.
Spojovala tři pekla. Nemilosrdná, zapáchající a zkažená. Anglie - Západní Afrika - Jamajka. Zvykl si na ni, dávno už nevnímal zápach strachu a smrti. Ale pořád nenáviděl třtinový cukr. Tvrdili mu, že lovit lidi je stejně čestné jako lovit lvy, slony a gazely. Byla to pravda, na ničem z toho nic čestného nebylo. Jenomže byl kluk z Livrepoolu. Neměl peníze, zato měl staršího bratra.
"Všechny cesty vedou jediným směrem, patří jediné královně, která nás všechny vykoupí."
Tehdy věřil, že ta Guinejka mluví o smrti. Teď stál hrdý a vzpřímený na palubě HMS Lydia. Svobodný, jak jen námořník může být. Jinou královnu nehledal.
Bůh nezatratil Magdalénu
Bůh neodvrátil od ní tvář
Však ten kdo kupuje si ženu
Je ďáblův muž a otrokář!
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
Západní Indie, kolem roku 1806.
Kajuta působila, jako by ji obývala dáma. Intarzovaná truhla, zrcadlo, slaměný klobouk s umělými květy. Gerard vstoupil bez klepání, čímž porušil už druhý kapitánův zákaz. Znechutila ho vůně růžové vody a falše.
Na stolku ležel skicář, bezpochyby plný fádních akvarelových krajinek. Sáhl po něm, aby se zabavil, než dáma přijde.
Většinou to byly kresby, rychlé náčrty tváří a těl. Poznával ty prázdné tváře a těla plná ran. Lidé v klecích, lidé s obojky, lidé v okovech, namačkaní v podpalubí, umírající, mrtví...
Zahanbeně odložil desky. Nezbylo nic, co by jí mohl vyčítat. Prodávala jen sama sebe. To on prodával druhé lidi.
Poručík Gerard se vyskytuje pouze v knihách a tento drabble je výsledkem mé záliby vymýšlet vedlejším postavám background, ale to, že pracoval na otrokářské lodi je kánon.
Pozn. pod čarou: Bestiáře obsahovaly vedle popisů reálných i fantastických zvířat i popisy lidských ras, rostlin nebo třeba drahých kamenů.
Předem se panu Bushovi omlouvám. Nešlo odolat...
Vycházím z televizního seriálu, nikoliv z knih
„Vy prý nejste ženatý, pane Bushi.“
Paní Masonová se k němu důvěrně naklonila. Až příliš důvěrně. Přemýšlel, zda tu ženštinu někdy někdo informoval o respektování osobního prostoru.
„Ne,“ zmohl se na odpověď.
„Ale to je škoda, pane Bushi. Věčná škoda. Oddaná manželka…“
Smetla neexistující smítko z jeho uniformy, zatímco se snažil splynout s příborníkem.
„Pečovala by o vás. Takový švarný mladík, by neměl zůstat sám. Potřebujete, aby se o vás někdo staral…“
Ženu ani květinou neuhodíš, Williame.
Ale květináčem ano.
V dosahu se však žádný vhodný kořenáč nenacházel. V sebeobraně jí nabídl kousek svatebního dortu. Marně doufal, že ji umlčí.
První větu jsem si vypůjčila ze seriálu. Zbytek je čistá fabulace. Nejsem si jistá, zda se mi podařilo trefit parodii (nikdy jsem se něco takového nepokoušela psát), ale první co mi při pohledu na téma naskočilo byla novopečetěná paní Hornblowerová (a její palčáky) a následně její paní matka a už jsem se té představy nedokázala zbavit...
Jsem rád za tenhle fandom. Na vysvětlenou: Horatio Hornblower je důstojník královského námořnictva. Vždy jsem si přál, aby se Horatio pochlapil, zastavil krveprolití a jeden z jeho příběhů měl alternativní konec.
Drabble založen na historické události vylodění spojených britských a francouzských royalistických (emigrantských) jednotek v revoluční Francii v zátoce Quiberon v červnu 1795 a okamžiku z televizní série klik, kdy emigrant plukovník de Monquetan po návratu "domů" prosazuje "spravedlnost" u svých bývalých poddaných. Následuje konflikt s britskými spojenci. Pardon za dlouhý popis.
Uprostřed vesnice stojí řada odsouzenců před gilotinou. Kolem ní dav vesničanů zadržovaný bílokabátníky.*
„Jeane Favierre, byl jste uznán vinným vzpourrou proti krráli…“
„Zastavte popravu, plukovníku“ křikl poručík Hornblower v čele červenokabátníků.**
„To nemůžete, pane Orrnblower, mám vyšší hodnost.“
„Pane, při vší úctě, přebírám velení. Jste zadržen i se svými vojáky za zločiny proti lidskosti...“
„…taky zavřeli školu a všechny knihy vyházeli ven“ řekla mladá slečna.
„Správně!“ přitakal Hornblower.
„A snědli mi bábovku.“ zahrozila buclatá žena z davu vařečkou.
„Správ-..ně.“ přikývl nejistě Hornblower. „Mathewsi, chopte se plukovníka!“
„Mondieu!“
„Ou de fuf.“ zopakoval Mathews.***
Dav jásá. Hornblower vyráží s vězni k pobřeží.
Vysvětlivky:
* - bílokabátník - francouzský royalistický voják
** - červenokabátník - Brit.
*** - Kdo někdy viděl, jak Phoebe učí v seriálu Přátelé Joeyho francouzsky, chápe.
fandom: Hornblower (film)
Začínala se ho zmocňovat panika. Byl v pasti! Lano mu svíralo ruku. Několikrát s ní zacukal. Snažil se vyprostit. Marně. Rozbitý člun pod jeho nohama se plnil vodou.
„Skřípla mě!“ z hradla se mu vydral zoufalý výkřik. Vrhl poslední prosebný pohled k mužům na druhém člunu. Několik rukou se ho pokusilo zachytit. Bez úspěchu...
Člun s kotvou nezadržitelně klesal. Naposeldy se pokusil osvobodit. Voda se nad ním zavřela. Kotva ho nemilosrdně táhla ke dnu. Zaplavila ho vlna beznaděje a strachu. Strahu z masy vody nad hlavou. Strachu z neodvratné smrti. Zmítal sebou. Nechtělo se mu umřít. Ne teď! Ne takhle...
Na šedých vlnách Biskajského zálivu se zmítal malý člun. Na jeho palubě se mačkal asi tucet mužů. Devět Fransouzů nevraživě hledělo na anglické námořníky sedící na zádi. Člun se jen namáhavě prodíral proti větru směrem k Anglii.
„Pane, to je šílené...“ oslovil jeden z Francouzů mladého muže u kormidla. Ten na něj vrhl neochotný pohled.
„Ten vítr je dobrý pro plavbu do Francie. Prosím vás, otočte člun... Vysaďte nás na pobřeží a budete si moct plout, kam se vám zlíbí“ žadonil Francouz.
„Ne. Plujeme do Anglie“ odbyl ho stroze mladík.
„Ale, pane ten vítr...“
Francouz se nehodlal jen tak vzdát...
A/N: Tak snad jsem moc neutekla od tématu... Ale fakt jsem se snažila. Recept, který v drabble figuruje je tento http://recepty.mraveniste.cz/detail.php?detailrecept=1165 (To kdyby to někoho zajímalo...Nikdy jsem to nevařila, páč vařím asi jako jedna zmiňovaná postava)
Kapitán Horatio Hornblower se posadil za stůl. Byl zvědav jak se svatební dar od admirála Pellewa vyznamená. Nečekal dlouho, když do jeho kajuty vstoupil malý, poněkud podsaditý mužík s podnosem. Postavil před něj přiklopený talíř.
„Vaše večeře, pane“ pronesl trochu strojeně.
„Á výborně! Co pak jsi připravil, Doughty?“ zeptal se kapitán Hornblower se zájmem. Po dietě, kterou mu připravoval Styles, by byl ochoten sníst v podstatě cokoliv, co by nebylo připálené.
„Mlaďoučkého králíka na víně s rýží, pane“ zapýřil se pyšně Doughty a odklopil poklop. Hornblower ochutnal první sousto. Spokojeně zamručel. Skutečně, proti Stylesovým výtvorům to byla doslova božská krmě.
Nevěsta kráčela ke kostelu se šťastným výrazem ve tváři zavěšená do své matky.
„Maminko já se tak těším“ zašvitořila nadšeně.
Abys nesplakala nad výdělkem, pomyslela si její matka. Na venek se však na svou dceru povzbudivě usmála.
„On je tak úžasně pozorný, milý, dokonalý...“ rozplývala se dál nevěsta. Oči jí zářily neskonalým štěstím. To jsem si o tvém otci říkala taky, problesklo opět hlavou její matce.
Ženy vešly do kostela. Už se čekalo jen a jen na nevěstu. Ta se tetelila samým očekáváním. V předu vedle poručíka Bushe seděla schoulená postava, která prozrazovala, že kapitán Hornblower našení své nastávající nesdílí.
