Nedospánky

Bojím se chodit do postele, protože vím, že tam na mě čeká. Že se zas budu hodiny převalovat, poslouchat, jak hodiny odbíjejí, a tvářit se, že ji nevidím.
Nespavost.
Myslela jsem, že když začínám novou kapitolu, všechno teď bude jiné, lepší. Jenže život není sbírka povídek, ale spíš román s překomplikovanou zápletkou, a když už si autor dal tu práci vykreslit postavu, chvíli se s ní pomazlí.
Ležím naznak. V ruce svírám plyšového jednorožce a mě kolem krku svírá ona. Konečně se mé myšlenky začnou táhnout jako med...
Vtom mi hlavou probleskne vzpomínka tak živá, že nahlas promluvím.
„Takovej debil.“