Na kopci

Jori se štrachá po úzké stezičce nahoru k chalupě. Pomáhá si při chůzi hůlkou. Vlčák Aldo u mých nohou vyskočí a běží Jori přivítat.
Málem ji porazí. Volám ho zpátky.
Stařičká Jori už léta nevidí.
„Spěchala jsem, co to šlo. Čekáš dlouho, děvenko?“
Tak začnu vyprávět. Jak u nás začínají zrát jeřabiny, že do jabloně se pustila nemoc a vody v potoce s létem ubývá.
Jori poslouchá, pokyvuje hlavou.
„Dobře, že jsi přišla za mnou. Vzal peníze a zmizel, viď? Nezlob se, že se ptám.“
To se jen tak říká, že pro slepou Jori je svět kolem jenom tancem stínů.