Něco jako já

Nevím, jak nebo kdy se to stalo. Možná to tak bylo vždycky. Ten pocit, že všechno je předurčené, že všechno už se stalo, že všechno už někdo udělal.

Odpovídám správně. Vždycky. Jako by ta odpověď byla předem daná už před desetiletími.

Nejde to změnit. Prostě to tak je. Někdy zkusím něco jinak. Zastavit. Zarazit se a jít jiným směrem, ale vždycky skončím tam, kde jsem začala.

Možná ani ty pokusy nejsou moje.

Všechno běží jako po drátkách. Až moc. Jako kdyby jiná možnost prostě nebyla možnost.

A někde mezi mě napadne, jestli něco jako „já" vůbec existuje. Nebo někdy existovalo.