21. Ta civilizace!

Nakonec to tu není až tak hrozné, jak jsem se bála, pomyslela si, když smývala zesvětlovač z konce vlasů. Bude mít zajímavé ombré.
Voda tu tekla krásně teplá, protože kouř z místních kamen zahříval nádrž na teplou vodu, nebo tak nějak jí to bylo vysvětleno.
Kamna byla ovšem strašná věc, muselo se do nich přikládat a produkovala spoustu popela. Taky jste se o ně mohli spálit. Ráno byla vychladlá a těch pár uhlíků z večera se muselo dlouze rozfoukávat, nebo dokonce zatopit znovu. Dokud oheň nějakou dobu neplápolal, byla tu zima jako v morně.
Proto zásadně vstávala až v deset hodin. Ať přikládá on, Josh nebo Nash.
Pořád si nemohla vzpomenout jak se jmenuje, tak mu říkala „zlato“.
Zlato ji ale pořádně štval. Třeba chtěl chodit na výlety. Prý „ukážu ti takovou pěknou vyhlídku“.
Jo, ukázal! V sobotu ji vytáhl z postele už v devět, přijeli na parkoviště, které bylo malé a poloprázdné, ale on držkoval, že jsou tam pozdě a že už tam je moc lidí! Potom šli do kopce, kdy jí neustále utíkal, a vždycky, když na ni čekal a ona se přiblížila tak, že byla skoro na doslech, se zase vydal dopředu!
Dobrá, tak výhled shora byl opravdu pěkný, ty kopce kolem a tak, a on je všechny jmenoval a říkal, na které se podívají, ale to mu musela zatnout. To by nešlo.
A cestou dolů jí promokly džíny, v průtrži úplně nacucly vodou a ta všechna se jí po nohou valila do tenisek, takže čvachtaly, klouzaly a byla jí zima. Bunda jí taky promokla, větrovka nevětrovka.
Večer se jí podařilo pořádně pčíkat, takže v neděli zůstali v chatě, aby se z toho strašného nachlazení dostala. Jo, a aby jí taky uschly boty, dal do nich noviny se Simonem Cowelem na titulní stránce, které si ani nestihla přečíst. Ne, že by ji tolik zajímalo, s kým on teď chodí nebo jaká je to vlastně aféra, ale sakra přece!
Bohužel v neděli večer zapomněla pokašlávat, takže je čekala další výprava. Když zoufale zaúpěla, uklidnil ji, že ji jenom proveze po okolí v autě.
Silnice byly úplně prázdně, ale to je tu prý normální. Po dvou dnech vaření doma (ne, že by vařila ona, ale jíst doma vařené je něco tak zoufalého!) pookřála, když zahlédla ceduli k místní čajovně. I když to bude kuča uprostřed ničeho, může tam dostat opravdové jídlo! Jídlo, které si zaplatí!
Jídlo, které jí zaplatí.
Jenže, samozřejmě, když se dostali na úroveň odbočky, přivítal je velký nápis „zavřeno“.
Josh nebo Nash nebyl vyvedený z míry.
„Tady je vždycky zavřeno,“ prohlásil suše.
„Jo? A co bude s obědem?“ zeptala se napůl zoufale.
„Udělal jsem nám sendviče.“
Cesta pokračovala.
Hm, kopce.
Hm, zřícenina domu.
Vystoupili a Josh nebo Nash se tvářil, jako by ji postavil.
Hm, zřícenina hradu.
Vystoupili a šli k ní. Vlnky jezera skoro zalévaly přístupovou písečnou kosu, nechtěla mít zase mokré tenisky.
U zříceniny se pásly ovce. Ne tedy zrovna teď, ale byly tu po nich stopy. Bobky byly všude a ostře páchly.
Hm, borovice na ostrůvku v jezeře.
A hele, civilizace!
Vůčihledně pookřála, i když ještě před třemi dny by takovouhle vesničku civilizací nenazvala.
„Nezajdeme na oběd tady?“
„Mají zavřeno. Je všední den a mimosezóna. Otvírají až večer.“
„Tak večer...“
„Jsou to dvě hodiny cesty.“
Zakabonila se.
Nevšiml si toho.
Silnice se zúžila a vedla v serpentinách nahoru a dolů. Občas zprava problesklo moře.
Ona seděla vlevo.
Zídky u obou stran, to bylo až o strach. Ještě že tu opravdu nikdo nejezdil.
Tady si to asi můžou dovolit.
Kopečky zmizely, otevřel se výhled na moře, břehy lemované vysokou trávou, která se zmítala ve větru.
Parkoviště.
„Tady si uděláme piknik!“
Pláž.
Piknik by byl lepší, kdyby nefoukal tolik vítr. Kdyby foukající vítr nepřinášel písek.
Sendviče skřípaly. Čaj v termosce byl vlažný. Kafe nebylo.
„No není tu krásně?“
Spolkla odpověď.
Pak začalo pršet.
Utíkala do auta, zatímco on balil deku, termosku a zbytky jídla.
Domů jeli hodinu a půl, stěrače sotva stíhaly stírat. To teda byla vyhlídková jízda za všechny prachy.
Aspoň si večer udělala vlasy.
Kolem a kolem, v chatě to nebylo tak strašlivé.
Venku to bylo mnohem horší.
A nikde, nikde! nebyl signál.

„Měli bychom nějak zajistit tu křižovatku,“ řekla Claire, když skončil večerní hovor se Stornoway. Od zítřka se budou hlásit Fort Williamu, čím víc možností, tím lépe. Lokální centra.
Ani netušila jak, a hned se podílela na vedení toho za Ullapool.
„A835 a A832 půjde snadno,“ řekl Jimmy. „Ale kde to zavřeme na severu?“
„A potřebujeme to někde zavřít na severu?“
„Lochinver je zelený, i celý to pobřeží tam, na jih i na sever. Achtilbue dobrý. Z Letních ostrovů sem v pořádku přijeli...“
„Ale jak je to dál ze zálivu se neví, nezapomeň na ten trajekt.“
„Pravda, ale tam přece závory nedáme. Tak maximálně bójky, kdyby přišla mlha, aby se lidi neztratili a nevyjeli moc daleko. Přijel někdo po moři z Lochinveru?“
„Bojí se vyjet ze zálivu a já se jim nedivím. Naštěstí mají sádky na dosah, což je výborný. Díky bohu za ten dotační program, sádky v každým zálivu, mušle, tresky, lososi...“
„Dál na sever?“
„Žádný přístav, co by stál za řeč. Tady a v Lochinveru jsou přece největší. Ale hotel v Kylesku se ozval, obchod ve Scourie a dokonce i Durness. Tongue už ale nic...“
„Tam je mezi jen pár domků, ne? Dejte vědět Durness, kdo přijede na nákup k nim, že nemají jezdit po silnici na východ. Kdo pojede na východ k Tongue, no... tam někde asi bude ta hranice.“
Nemůžeme zachránit všechny.
„Což nechává jen A837... na té se nám ozval jen Dykel Bridge...“
„Tak ti ať postaví závoru za poli na východ a dál nejezdí... pokud teda někdo nepřijede k nim, pak by se to dalo posunout...“
Třeba invazní armáda, ale co ta tady.
„... a A838, tam volali z Kinlochu...“
„Z kterého z nich?“
„U Loch More... ale tam na jih taky dlouho vůbec nic.“
Někdy je výhoda, když máte kolem sebe jen pustinu.
„Tak to samý, závoru na silnici na jih... a doufám, že je něco nesežere, když pojedou na sever.“
Takže zbývá jen ta hlavní křižovatka.
Aspoň dneska nemusí být smutní, že je s civilizací spojuje jen jedna pořádná silnice.
Teď stojí přes cestu jedno požárnické auto, ale přece ho tam nebudou nechávat věčnost. Zítra postaví závoru.
Po plodném dni byl čas na odpočinek. Budou ho potřebovat.
Claire původně počítala s tím, že bude přespávat na stanici. Nebyla by první a k dispozici tu byl velký gauč, i když už s poněkud odešlým pérováním.
Jimmy ale nedal jinak, než že ji pozve k sobě.
„Ale jen ve vší počestnosti,“ dodal s lehce poťouchlým úsměvem.
Jak taky jinak.
Zlomený nos (nebo hůř) riskovat nebude.
Když vyšli ven, překvapila je venku nezvyklá tma.
„Hele, vypadla elekřina. Už zase. Teda... za posledních deset let asi poprvý.“
„Jak to?“ ukázala Claire na světlo nad vchodem stanice. „My svítíme.“
„Protože přece máme tamtu větrnou turbínku,“ ukázal Jimmy na vysoký stožár.
„Tak to jo.“
Světlo nad vchodem nezhasli.
Ať slouží jako maják ostatním.

Podívala se do zrcadla a hlasitě zavyla. Převážně vzteky.
Odbarvovač jí chytil úplně špatně! Předěl mezi zrzavou a bělavou blond byl moc ostrý! Ona se snažila o jemné oživení, ne o tohle!
Bude potřebovat profesionální pomoc.
„Zlato, kde je tu nejbližší kadeřnictví?“
On nevěděl. Bylo mu to jedno.
Bylo mu to jedno!
A to byl konec.
Bylo to jasné. Neváží si ji. Vylákal ji sem za nějakým tím pitomým... sociálním experimentem! To nevyváží ani ty jeho výkony v posteli!
Nedoceňuje ji.
Nechápe ji.
Už tři dny nemohla použít telefon! Nesnáší být odříznutá od opravdového světa! Všude je bláto, pořád prší, zábava veškerá žádná, on plánuje nějaké výlety, i deset mil dlouhé!
Nestojí o ni, stojí o nějakou pitomou... lesanu!
„Pojedu domů!“ mrskla vztekle svoji noční košili do kufru.
Vztek ji nepřešel ani když po dobré půl hodině s námahou zavřela své napěchované zavazadlo.
„Já jdu!“ oznámila zarputile.
On měl tu drzost jí ani nepřemlouvat, aby zůstala.
„Však se vrátíš,“ prohlásil shovívavě. „K silnici jsou to dvě míle. Hele, přece bys to teď nevzdávala, ne? Poslyš, pokud je pro tebe kadeřník opravdu až tak důležitý, něco...“
„Kašlu na tvýho kadeřníka!“ vykřikla a trhla kufrem tak, až se jí kolečko zaseklo o práh. S hlasitým vyheknutím přenesla kufr o kousek a vydala se k silnici. Branku za sebou nechala rebelsky otevřenou.
Jestli si Josh (nebo Nash) myslel, že se brzy vrátí, pořádně se pletl. Přecenil její tvrdohlavost.
Než se dostala k silnici, která byla od chaty spíš dvě a půl míle než dvě, byla pořádně unavená. Naštěstí zrovna nepršelo, takže nebyla mokrá skrz naskrz. Jenom nepříjemně zpocená.
Silnička nebyla nejhladší, samý výmol, uprostřed pruh trávy, která chytala kolečka kufru, když jste si nedávali pozor, kudy ho táhnete. Poslední úsek k hlavní silnici vedl do prudkého kopce.
S nadáváním (On za mnou nejede. Jaktože za mnou nejede, aby mi pomohl? Ten parchant!) v posledním vybičování sil vytáhla kufr přes poslední překážku.
Teď už jí nezbývá než stopovat.
Zvedla palec, trochu zbytečně, protože v dohledu nebylo žádné auto.
Pomalu ji pohlcovalo zoufalství. Včera na silnici prakticky nikoho nepotkali a až teď si uvědomila, jaká strašná pustina tu je.
Musí mi zastavit to první auto, které kolem pojede, nebo tu můžu zkejsnout do zejtra. Ten kretén si snad myslí, že za ním ještě přijedu...
Sundala si kapuci a rozhodila vlasy.
Vlastně to není tak strašný.
Mobil sice neměl signál, ale dal se použít místo zrcadla. Pár tahů tužkou na oči a rtěnkou (nikdy nevycházela bez taštičky poslední záchrany), rozepnutí knoflíčku nebo dvou...
A už si zase byla jistá.
Je prostě neodolatelně hezká.
Tohle jsi ztratil, debile.
Měla štěstí.
Na nějaké auto čekala jen hodinu. Což bylo déle než doufala, ale kratší dobu, než se bála.
Zastavilo. Samozřejmě.
„A kam to bude, slečno?“
Kde je tu vlastně nejbližší normální město?
„Do Inverness!“
„To ale máte štěstíčko, já tam jedu taky. Snad to stihnem, než nám to tu zavřou.“
„Jak, zavřou?“
Očividně za těch pár dnů přišla o spoustu novinek.
Nebo, a to je pravděpodobnější, seděla v autě s bláznem.
Přestože ale ten dědek byl blázen, aspoň mu nesmrdělo z pusy, nebyl ožralý, a nedával jí ruku na stehno.
Ani jinam.
Co se stopování týče, zlatej řidič.
Nechala ho mluvit a jeho řeči pouštěla z hlavy. Trochu předstírané pozornosti jí neublíží.
Projeli městečkem a pustili se po krásné široké silnici dál na jih.
Dolů, do civilizace.
Oddechla si.
Dokonce ani nezatoužila zastavit u očividně otevřené kavárny, jen pryč, co nejrychleji to půjde.
Auto přidalo na rychlosti.
„A sakra.. hele, stojej tam,“ podotkl řidič.
A měl pravdu.
Asi se vážně něco děje.
U krajnice velké požárnické auto, v silnici několik lidí...
Sotva je postřehla.
Řidič mohutně zatroubil a šlápnul na plyn.
Lidé v silnici uskočili na poslední chvíli.
„Debilové.“
Názor byl oboustranný.