Ze života (nikoliv mého)

Možná by věnovaná drabblata měla být kvalitnější, ale co už.
Věnováno všem, kteří se někdy museli potýkat s novinářskou fantazií.
Dva chlapci bobovali, sjížděli ze svahu k zamrzlému potoku.
Najednou jednomu sjely boby dál než obvykle, až na potok.
Tenký led nevydržel.
Chlapec se ocitl ve vodě.
Naštěstí byl potok mělký, vody tak po kolena.
Chlapec se postavil a vylezl na zasněžený břeh.
Jeho kamarád mezitím utekl.
Chlapec se s pláčem vydal domů.
Večer se kamarádova maminka přišla za syna omluvit.
Zeptat se, jestli je všechno v pořádku.
Jestli případně může nějak pomoci.
Ráno vyšla v novinách zpráva, jak čtveřice sáňkujících chlapců zachránila jiného, který si hrál na potoce, probořil se pod ním led a začal se topit.
Maminky nechápaly.

Do firmy nastoupil nový šéf. Mladý, pohledný, zábavný. Pozorný. Obzvláště k ní. Netrvalo dlouho a zamilovala se do něj až po uši. Co na tom, že byl ženatý? Nechtěla mu rozbít rodinu, jejich tajná láska jí stačila. Nedbala varování, že „co je v domě, není pro mě“.
Za nějaký čas za ní přišel s nabídkou, aby mu pomohla s určitými soukromými obchodními aktivitami.
„Jen tobě můžu věřit,“ zašeptal a ona souhlasila.
„Pouštíš se na tenkej led, dej si bacha,“ varovala ji kamarádka.
Nedbala. Neodradili ji ani ruskojazyční obchodní partneři.
Za nějaký čas našla policie v jisté přehradě mrtvolu mladé ženy…

Stál pri okne, zboku, tesne pri stene, aby ho zvonka nebolo vidno, a opatrne sledoval trávnatú plochu pred domom.
„Poď sem.“
Zase ten výraz v očiach.
„Nie stredom izby, uvidia ťa!“
Poslušne sa nalepím na stenu. Kolená sa mi trasú a po chrbtici sa mi plazí bezmoc a zúfalstvo - úplne sebecky, lebo o mňa nejde.
Pridusený šepot.
„Neviem, čo odo mňa chcú, ale sledujú ma. Sú perfektne zorganizovaní. Vedia o nás všetko.“
Odmlka.
„Ja si to nevymýšľam, veríš mi?“
Viem, že si nevymýšľa. „Verím.“
„Pozri sa von. Opatrne. To sú oni.“
Vyzriem z okna.
Trávnik pred domom je úplne pustý.

Slyším, jak šeptají. Nedá se to vydržet. Smějí se, posmívají. Bytosti obsadily svět. Když se otočím, zahlédnu jejich stíny. Leonovi se to vymklo z rukou. Jsou všude, vstoupili do lidí. Jak to, že to druzí nevidí??? Nikdo mi nevěří. Nutí mi tablety. To jim našeptávají Bytosti. Chtějí mě otrávit, aby se mě zbavili. Nikde není bezpečno. Nikdo jim nedokáže říct, ať odejdou. Já na ně křičím, ale neposlouchají mě. Jsem zoufalá. Chci, aby se vrátili, odkud přišli. Řekněte jim, ať mi dají pokoj... Ale oni se jen smějí. Leon krčí rameny, cítí se provinile. Nedokáže mi pomoct…Nikdo to nedokáže.
Drabble je věnováno všem, kteří bojují s tímto démonem. Některé věty jsem převzala z jednoho příspěvku v online diskuzi o schizofrenii.

Měla děsný strach. Nervózně pobíhala od okna ke dveřím. Pak už to nevydržela. Běžela ho hledat ven. Křičela, volala. „Pavle, Páávléé!“ Ticho. Rozhlížela se, ale nikde ho neviděla. Neschovával se za stromy, ani si nehrál na písku. Nebyl na dvoře ani na zahradě. „Kde jen může být?", opakovala si stále. Okolí se jí rozpíjelo v slzách. Zoufalství ji začalo škrtit. Hledání bylo bezvýsledné, tak to nakonec nahlásila na policii.
Tma ji zalehla obavami. Tížila jak zvlhlá, obrovská duchna. Noc se zdála bez konce. S prvním rozbřeskem někdo zazvonil. S nadějí běžela otevřít. Tak jsme ho našli….
Zdrceně dosedla na židli.

Nesoutěžní
Když vešla do kuchyně, seděl opřený u jídelního stolu, hlavu vloženou do dlaní a vypadal zdrceně. Pomalu k němu přišla, položila mu ruku na rameno a zeptala se ho, co se děje. Ani se na ni nepodíval, pouze mlčky ukázal na vedlejší židli.
Na té se válela roztržená obálka, z níž vykukoval kus papíru, na němž stála řádka čísel.
Pohlédla na papír… s lehkým úsměvem zavrtěla hlavou.
Jemně ho vzala za ruku.
Jejich pohledy se střetly.
Usmála se na něj s tváří plnou nadějě.
Díky tomu úsměvu věděl, že je jí jedno co právě viděla…
…věděl, že spolu vše zvládnou.
Věnováno kopapakovi (když už mne inspiroval)

Prší. Stojím na perónu ve skleněné třístěnné bublině a říkám si, jak je absurdní, že se nás kvůli jarnímu sprchnutí tísní deset na tak malém prostoru. Všichni a každý sám nasloucháme dešti.
Vlastně je tu ještě někdo jedenáctý. Někdo, o kom vím jen já, protože ho mám v hlavě. Obraz vypálený na sítnici, jméno vyryté do lebky, vůně zachycená na svetru. Čím víc se mu bráním, tím pevněji mě drží. Takhle to dál nejde, zašlo to moc daleko.
Jaro ke mně dosud nedorazilo. To skutečné se prý odemyká petrklíčem, ale mě si jen tak někdo neotevře. Včera to bylo naposledy.

Okouzleně ji pozoroval. Stydlivě se ukrývala. Úchvatná a přitom skromná, i když měla vznešené jméno. Působila tak křehce a jemně. Kdyby ji získal, kamarádi by mu ji záviděli. Vnímal její nevtíravou vůni. Lehce se jí dotknul. Nepatrně se zachvěla a mírně sklonila. Jeho srdce hrálo staccato a vzrušený dech závodil s jeho tepem.
Musím být obezřetný, blesklo mu hlavou. „Neboj se.", chlácholil ji. Potom ji velmi opatrně uchopil a pevně sevřel. Vzedmula se v něm vášeň, silnější než jakékoliv slitování. Náhle jí přetrhl život. BARBAR! Skončila jako mumie v jeho herbáři. Primula auricula – poslední petrklíč, který ve sbírce dosud neměl.

Natáhnout ruku. Nekolabovat.
Proboha, proč? Proč jsem to tehdy udělal?
Možná zavřít oči? Třeba to tak bude snazší.
Přece jsem věděl, k čemu to může vést.
Nevnímat ten tlak. Nepřemýšlet.
Ten stres a strach jsem si teda představit neuměl.
Nepředstavovat si, co se zrovna děje.
Ovšem, je utápění se v myšlenkách lepší?
Stejně by to nic nezměnilo.
Když člověk bláznivě miluje, dělá blbosti.
Nepřipouští si, jak to může dopadnout.
Otevřít oči. Červená tekutina. Odpověď. Zkusit nezkolabovat.
Ta divná věc. Přiložit, přitisknout.
Kdybych ji radši nikdy nepotkal...
Rozloučit se. Odejít.
Když opouštěl Dům Světla, věděl, že ho čeká hodně dlouhý týden.
----------
Poznámka: Dům Světla je jedno z míst, kde se provádějí HIV testy. Kdo chce, může hádat, jak dlouho se většinou čeká na výsledky.

Poznámka 1: Snad se vejdu do tématu...
Vztekal se. A hodně. Ale nevydal ani hlásku.
To na něm bylo nejděsivější. Vlastně na nich všech.
Jen málo lidí s nimi chtělo pracovat. Ona ano.
Teď měla co dělat.
Snažil se hodit velkým odpadkovým košem.
Kdo by čekal, že půjde jen tak zvednout?
Zařvala na něj.
Nezklidnil se, nezareagoval.
Tohle po dobrém prostě nepůjde.
Skočila k němu.
Chytila ho zezadu a tiskla k sobě.
Nakopl ji.
Zaúpěla, ale nepustila ho.
Dostala ho na zem.
Teď už ho zvládne.
Byly chvíle, kdy osobní asistence nízkofunkčním autistům rozhodně cvičila celé tělo.
A lidi kolem si zatím šeptali něco o zbytečném násilí.
Poznámka 2: Inspirováno historkami asistentů
Poznámky 3 a 4: I kdyby se někdo nechytal, googlit asi umíme všichni. Přesto pár slov mimo příběh: Nízkofunkční autisti samozřejmě nejsou jen agresivní, ale když už záchvat agrese mají, můžete je víceméně přeprat. Nebo vyklidit okolí a doufat, že to časem nebude tak zlé - což se za určitých okolností dělá blbě.
Co tichosti se týče, existují i tací, kteří se zvukově projevují (byť ne řečí), ale spousta se jich skutečně neprojevuje vůbec.