Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

Přímo navazuje na drabble Špatný den
John se trhnutím probudil. Mozek mu přehrál, co včera řekl svému příteli.
Našel Sherlocka spícího na gauči.
Jako by vycítil Johnovu přítomnost, otevřel oči... tedy oko, druhé bylo příliš opuchlé. Detektiv se posadil s bolestnou grimasou a tichým zaúpěním.
Doktorovi se sevřelo srdce.
Přitáhl si křeslo a jemně vzal Sherlockovu nohu. Kotník hrál všemi barvami.
„Omlouvám se,“ zašeptal, zatímco ovíjel postižené místo obvazem.
Sherlock neodpověděl. Pohled zapíchnutý do země, tvář plná temnoty.
„Přehnal jsem to, odpusť mi.“
Měl bych vrátit diplom… Hippokrates by mi nafackoval.
Věděl, že tenhle kopanec slova ani obvazy nenapraví. Mohl se alespoň postarat o fyzická zranění...
Samo o sobě to asi dojemné není...ale snad se to přece jen vleze do tématu

Šplíchnu si do kelímku trochu limonády, přitáhnu si židli k oknu a dívám se. Nebe je poslední dobou to jediné, co dává smysl.
Slunce zapadá a já jsem na chvíli jiná, lepší Fanny. Fanny, která se nebojí chytat smutné lidi za ruku. Fanny, které není trapně, když si má před kamarádkou nandat šlehačku na jahodu. Fanny, která se dokáže utrhnout ze řetězu a přitom nikoho nezraní.
Do slunce se takhle navečer dá koukat a taky nikoho nezraní. Je mi trochu teskno, když se odkutálí za obzor.
Chtěla bych žít na planetě B612. Stačilo by teď posunout židli o několik kroků.

Jsem Karmela pátá. Od té doby, co jsem upadla do zajetí, musím sloužit v knihovně. Možná namítneš, že to není tak zlé. Mne tu ovšem vězní zlý černokněžník a knihovna je opuštěná, nikdo sem nechodí číst a studovat. Společnost mi dělá jen stůl a ten, bohužel, má trochu příliš hřmotné představy o přátelství.
Můj žalostný stav je důsledkem mučení. Černokněžník roztrhl mé čalounění a ulomil mi půl nohy.
Nejvíc mi ale scházejí mé sestry. Co si asi počnou bez své vůdkyně? Jak si poradí nemluvná Eulálie, rozviklaná Agáta, tanečnice Melánie, zahradní Kristýna a jogínka Tereza?
Ó můj zachránce, zašiješ mne?

Věnováno Adamovi. Tu židli tam máš pořád.
Nebyli na to zvyklí.
Nemluvili.
Nebylo co říct. Věděli o existenci pekla, nebe, nesmrtelné duše, ale tohle bylo pro ty zrozené ne ty stvořené.
Seděli. Zranění na těle i na mysli. Modlili se, aby jejich přátelé došli klidu. Aby nezmizeli.
Cítili prázdno ve svých neexistujících duších a bolest, bolest ve svých netlukoucích srdcích.
Když zavřeli oči, viděli je smát se, žít… a pak se rozpadnout v prach.
Poprvé ve svých neživotech nemohli nic dělat.
Seděli a přemýšleli.
Mysleli na ně.
Vzpomínali.
A pak odešli.
Zůstaly po nich jen dvě židle.
Dvě židle pro ty co tu měli být, a nejsou.

Maminka vešla do pokoje a podívala se na dcerku, která měla ucho přitisknuté k sedadlu dřevěné židle a něco si pro sebe mumlala.
„Copak to děláš, Karolínko?“
„Tiše, židle mi vypráví.“
Maminka vešla do pokoje, kde její dcerka právě foukala na opěradlo židle.
„Copak to děláš?“
„Židle mi řekla, že kdysi cítila vítr ve větvích.“
Maminka vyšla na zahradu, kde její dcerka zvedala židli nad hlavu.
„Copak to provádíš?“
„Židle mi řekla, že kdysi rostla k nebesům.“
„A kam s ní jdeš teďka?“
„Támhle k těm stromům. Kdysi prý byli rodina.“
„Karolínko, pročpak pláčeš?“
„Mamí, půjde strom taky do nebe?“

Vždycky si myslela, že trůní sál Canterlotského hradu je příliš veliký.
Teď se jí ta délka, kterou musela přejít, zdála nekonečná.
Ještě nikdy ji koruna tolik netížila. Nikdy jí zástupy jásajících, klanějících se poníků nepřišly tak nepatřičné.
Vítali ji jako hrdinku, jako zachránkyni. Zahnala přeci zlou Noční Můru, zabránila jí navždycky zahalit Equestrii nocí.
Ona ale ztratila sestru a truchlila pro ni. Ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla a měla sdílet odpovědnost. Tu jedinou, se kterou se mohla podělit o radosti i starosti vlády…
Princezna Celestia vystoupala po schodech k trůnu, který byl od nynějška už jenom její.

Konečne sme si s mojou milou našli príhodné bývanie. Voňalo, ako ináč, drevom, bolo priestranné a pohostinné, no stálo nás ešte mnoho úsilia, kým sme si ho upravili tak, aby plne vyhovovalo našim potrebám. Čas postupoval, rodinka sa nám utešene rozrástla a ešte stále rastie, takže ani teraz neustávame vo zveľaďovaní nášho obydlia. Hĺbime stále nové a nové chodbičky, aby aj naši potomkovia mali kde hlavu zložiť. Kiež by toto útulné miestečko poskytovalo bezpečný a príjemný domov mnohým generáciám nášho rodu…
„Miláčik, nevieš náhodou, kam sa podela tá stolička po dedkovi?“
„Bola celá prežraná červotočom. Hodil som ju do krbu.“

Čekám. Čeká se to ode mě, že zůstanu na svém místě, pomůžu, neuhnu, nenastavím nohu, každého podržím.
Čekám na vás. Je noc, zní tu zvláštní, tisíckrát známé zvuky, těch se však nebojím. Bojím se, že nepřijde ráno. Že nepřijdete vy.
Jsem tu pro vás. Tedy… ne tak docela, jsem tu pro všechny. Ale pro vás jsem tu ráda. Těší mě vaše přítomnost.
Stýská se mi po vašem hlase. Po tom, jak se mě letmo dotýkáte. Chci vám zase být oporou, ulevit vám od únavy, lehounce vás houpat ve svém objetí.
To, že mám inventární číslo, ještě neznamená, že nemohu milovat.
pozn.: tak trochu vykrádám Rebelčino Vaše ignoranstvo, jehož kvalit tohle zdaleka nedosahuje. Promiň, Rebí.

A/N: možná už to někdo napsal, ale já jsem ještě neměla čas číst (asi jste si všimli, že jsem pozadu)
Žily spolu čtyři židle u kuchyňského stolu. Dvě z nich stávaly vždy vedle sebe. Povídaly si v židlí řeči, mlčely v hlubokém porozumění, něžně se dotýkaly nohami, sedátky a opěrkami, spávaly zaklesnuty do sebe a ráno se zdravily jemným skřípotem.
Jednou si židle s červeným polštářkem všimla, že se jí přítelkyně straní a je celá zesmutnělá. Uplynulo mnoho času, než se svěřila. Řekla jí, víš, já jsem se asi zamilovala. On je tak krásný, hebký a úžasně hřeje.
Rezavý kocour vyspával na jejím polštářku, hlavu si opíral o příčky jejího opěradla a tlapkami ji nepřítomně hladil.
Pocítila samotu, ale chápala.

nejspíš smutné
Židle. Obyčejný kus nábytku. Nikoho by nenapadlo, že je možné si k ní vytvořit vztah. A přes to, když se židle stane tím jediným, co vám dovolí vzít si po člověku, jehož jste milovali, pak je to možné, ba dokonce pravděpodobné. A ona jednu takovou měla. Sedávala v ní celé hodiny. Stará židle z pevného dubového dřeva s oprýskaným bílým nátěrem a drobná dívenka v ní schoulená, nebo elegantně sedící a občas i spící. Kolikrát už ji z ní tahal, když upadla zpět do deprese. Věděla to. Věděla, že Severus má pravdu. Sezení v jeho židli jí totiž otce nevrátí...