Ze života (nikoliv mého)

Dojel ke svému domu. Vypnul motor, ale v autě seděl dál. Myšlenky rozvířené.

Po chvíli se rozhodl jít domů, protože měl ukrutný hlad.

Doma nikdo nebyl, a tak se po řádné koupeli dal do vaření.

Kuchař sice nebyl zdatný, ale jednoduché jídlo zvládl. Rozhodl se udělat palačinky.

"To potěší i Teddyho, až přijde ze školky," pomyslel si a dal se do práce.

Jak tak nadšeně dělal palačinky, začal je i nadhazovat a ve vzduchu otáčet na druhou stranu.

Jednu takhle vyhodil až moc vysoko, letěla nekontrolovatelně. Žuch! Přímo do těsta na lince.

Najednou bylo těsto všude. Dokonce i na stěnách.

Dalo mu práci všechno uklidit, ale nakonec to zvládl. Vzal to jako špatné znamení a radši z domu zmizel.

Podařilo se mu nepozorovaně dostat do auta.

Jak si tak jel v autě, najednou mu došlo, jakou moc má ve svých rukou. Začal přemýšlet, kolik by toho mohl dokázat.

Silnice ubíhala pod koly a Alex pevně svíral volant.

Ta myšlenka ho nechtěla pustit.

Moc.

Stačí jeden stisk spouště a vše se změní. Lidé padají k zemi a příběhy končí.

A on o tom rozhoduje.

Zamračil se.

"Ale to není dobře," zamumlal, sám tomu nevěřil.

Přemýšlel. Rozhoduje o tom vlastně ještě on?

Slámu měl všude.

"Jau, to škrábe," ucedil.

Z kurníku viděl auto paní domu, jak odjíždí.

"Vzduch je v rámci možností čistý," pomyslel si a začal vylézat z kurníku.

Vydal se na průzkum domu, jestli nenajde něco užitečného. Šperhák má v kapse každý správný kutil. 

"Cvak, cvak," ozvalo se a byl uvnitř.

Jak tak procházel domem, uviděl spoustu rybářských prutů.

"Asi fanatici do rybaření," pomyslel si.

Šel takhle kolem jedné poličky s vystavenými návnadami a obdivoval je. Zaujaly ho natolik, že si na ně chtěl sáhnout. To byla ale chyba.

Jakmile se natáhl po umělé rybičce, spadla na něj celá skříňka.

Ušlapal si místečko na slámě a sedl si. Pozoroval slepice a okýnkem rozruch venku. Neutichal ani zdaleka. Přijížděla další auta a Alex neměl šanci se vytratit.

Opřel se o stěnu ve špinavém kurníku a zmohla ho únava.

Alexe začaly probouzet sluneční paprsky chladného rána.

Vtom ho napadlo, aby si majitelka domečku ráno nepřišla posbírat čerstvá vejce do kurníku. Na ulici bylo pořád rušno a on nemohl utéct.

"Hlavně ať ta bába dneska zůstane doma, ty vajíčka si může posbírat jindy." modlil se Alex.

"Já jí je za to nepošlapu."

Jako by jeho prosby někdo vyslyšel. Paní domu na vajíčka zapomněla.

Byl jako myška. Slepice začaly kdákat. Alexovi se zastavilo srdce.

V domě se rozsvítilo a kdosi vykoukl z okna. Naštěstí na dvorku nebylo nic, a tak zase zalezl. Alex si oddechl.

Jedním okem sledoval hodinky a druhým koukal z dvířek kurníku. Pozoroval ulici. Zbraň měl přichystanou a byl na ní řádný tlumič, který zajišťoval téměř absolutní ticho.

"Půl osmé," Alex poklepával nohou.

Vtom uviděl soudkyni, jak vychází z budovy. Zamířil – a šup. Kulka vyletěla z pistole a zasáhla soudkyni do spánku. Skácela se k zemi.

Začali se kolem ní sbíhat lidé.

"Sakra," procedil mezi zuby. "Asi tu budu muset přespat."

Seděl ještě chvíli v autě. Najednou ho zaujal malý dům, docela kousek od domu, kde se chtěl původně ukrýt.

Vedle domku byl malý, oplocený dvorek. A na něm kurník.

"To si děláš prdel," pomyslel si a v koutku mu zaškubal šibalský úsměv.

Přemýšlel, kdo by si uprostřed města usmyslel pěstovat slepice.

"Lidi jsou divní," pomyslel si.

Čím víc se na kurník díval, tím víc mu to dávalo smysl.

Nikdo by si ho tam nevšiml.

Večer se tam vrátil. Když se setmělo a nikdo kolem nebyl, přelezl plot a schoval se. Čekal na ten správný moment a pak vlezl do kurníku.

"Mám to," řekl si pro sebe.

"Nebude to lehký, ale půjde to," zvedl se ze země, kde několik hodin plánoval.

Nasedl do auta a jel si zmapovat terén.

Zaparkoval naproti od budovy, kterou si vyhlédl tak, aby nebyl vidět, a jen pozoroval okolí.

"Dneska je docela hezky," zamumlal si pro sebe.

Podíval se na hodinky.

"Mohlo by i pršet," pohlédl z okýnka na bezmračnou oblohu.

"A nebo taky ne," poklepával prsty o volant.

"Vždyť je to jedno."

Nevěděl, proč říká takové blbosti.

Byl nervózní. Proč byl takhle nervózní?

To se mu nestávalo. Sevřel volant tak, že mu zbělely konečky prstů.

Sesunul se do sedadla a sáhl po kelímku s kávou. Chtěl se napít, ale z kelímku už nic nevyteklo.

"No super," zavrčel. "Co teď?" 

Alex neměl na výběr. Měl práci a kdyby nesplnil úkol, byli by v nebezpečí i jeho blízcí. A to nemohl dopustit.

Nastartoval.

Jel se připravit.

Zaparkoval v garáži. V kufru byly pod mezipodlahou ukryté zbraně, tak jako vždycky. Alex je prohlédl a pořádně vyčistil, aby minimalizoval šanci selhání. Dal se do plánování.

Nastudoval si rutinu budoucí soudkyně, která byla napsaná ve složce - kdy a kde nejčastěji bývá a kde by pro něj mohl být nejlepší úkryt.

Po krátkém prolistování složky se rozhodl si vyhledat její jméno na internetu. Přišlo mu totiž podivně povědomé.

Toto zpravidla nedělával. Ale stejně mu to nedalo.

"Gabriela Králová," zadal do vyhledávače.

Vyskočilo na něj hned několik článků. 

"Soudkyně, která zachránila nevinného," klikl na odkaz. 

"Něco jí nesedělo a nenechala se odbýt," začínal článek.

"Budoucí soudkyně tak dlouho nedala pokoj policistům, než případ znovu prošetřili... Ukázalo se tak, že obviněný byl nařknut neprávem."

Alex se ponořil do čtení článků a už nevnímal svět kolem.

Najednou se vzpamatoval, jako by z tranzu. Už si nebyl tak jistý. 

Nesplnit úkol, nebo zabít dobrého člověka?

Do rána nezamhouřil oči.

Na mobilu mu cinkla esemeska. 

"Zdravím, X, dnes si běž dát kávu v 9:15 do kavárny U Starého zvonu." 

Až začala vstávat Sofi, Alex se přidal. Nasnídali se a Alex se nabídl, že Teddyho odvede do školky. To i udělal. Ze školky se vydal do kavárny. 

Když vešel, objednal si velké latte a posadil se. 

Za chvíli si přisedl muž v brýlích, podal mu složku a klíče od auta. 

"Auto je za rohem," řekl ten člověk.

Alex se na nic neptal, už to znal. 

Našel auto, do kterého si sedl, a otevřel složku - kandidátka na soudkyni.