Ze života (nikoliv mého)

Už měl zas to pnutí, to nutkání, nedalo se to vydržet, uběhlo už pět dní! Vyhlédl si takovou hezoučkou blondýnku, ale měla štěstí, zrovna šel kolem nějaký pár, tak se musel tvářit jako že nic... tahle ale neuteče, je už tma a sem do parku světlo lamp nesahá. Stačí si počkat, až ho budou kroky těsně míjet, a prudce vystoupit ze stínu křoví.
Zbytek už to dovedete představit - funění, rány, zoufalé volání o pomoc...
Policajti ale říkají, že měl docela kliku, protože ta malá brunetka krom Krav magy dělala i doktorku, takže mu pak rovnou poskytla i kvalifikovanou první pomoc.

Není to tak, že by neměla ráda bratra svého muže, jen...
Je to cestovatel a podivín. Téměř vždy se ukáže neohlášen, zazvoní na zvonek a nehne se, dokud ho nepozvete dál. Vždy na sobě má nějaký prapodivné nebo alespoň výstřední oblečení, s sebou nese dárky a spoustu bláznivých povídaček z cest. Děti jsou z jeho návštěv vždy nadšené a pokaždé, když jim dopoví nějakou z jeho četných historek, volají "Strýčku! Pověz nám něco dalšího co se ti přihodilo!", s rozzářenýma očima.
Děti by nejradši, kdyby u nich strýček byl napořád, zato ona by ho více jak dvakrát ročně určitě nesnesla.

Byl jsem ještě malý, když mi maminka přivedla strýčka. Je hodný, ale přísný. Nesnáší, když odmlouvám. To hned jednu dostanu za ucho. Jednou jsem tak zlobil, že strýček odešel a víc se nevrátil.
Maminka chtěla, abych nebyl smutný. Tak mi místo něho opatřila jiného strejdu. Nejdřív si se mnou hrál a četl mi pohádky. Teď už mi pohádky nečte. Jen řekne dobrou noc a zakáže mi chodit do ložnice. Dlouho jsem ho neviděl. Odejel na služební cestu.
Někdy k nám zajde ještě jiný strýček. Ten má rád svíčkovou. Nechápu, proč máma najednou chce, abych mu více neříkal strejdo, ale tati.

Trvala na slušném vychování. Vyžadovala ohleduplné a rovné zacházení i v tomto mizerném světě zařízeném téměř výhradně pro muže. Možná byl příliš drsný, špinavý a nepohodlný, zcela a trvale provizorní.
Ale ona odmítala slevit. Hrdou ženskou disciplínu dodržovala z přirozenosti a chtěla, aby s ní jako s pravou ženou jednali i oni.
První rok se jí smáli. Potom rok mlčeli. Konečně ji uznali a zjistili, že odměnou jim nebude jen dobrý pocit.
Nikdo jiný nedokázal s úřady vyjednat kulatá razítka tak hladce. Vzájemně si pár slovy nedokázali říct to podstatné.
Nakonec jí odpustili i tu jasně fuchsiovou barvu kabiny kamionu.

Těsně před nastartováním zavolat, že vyjíždíme.
O půl hodiny později zavolat, že bylo nutné vrátit se pro plyšového potkana, a že vyjíždíme až teď.
Nechat děti rozdrobit na sedadla dvě tatranky.
Pod strašnými pohrůžkami zakázat rozlití limonády.
Čtyřikrát zastavit kvůli jednomu čůrání.
Dvanáctkrát přezpívat „Holka modrooká“.
Zkusit děti přesvědčit, aby radši počítaly protijedoucí auta zvolené barvy. Neúspěšně.
Upozornit na všechny koně, krávy a psy, které míjíme.
Trvat na tom, že teď už nebudem vyndávat z kufru žádné hračky.
Zastavit a vyndat z kufru hračky.
Zdůvodnit, proč nejedem radši vlakem.
Objevit rozlitou limonádu.
Předat nezabité děti babičce a dědečkovi: k nezaplacení.

Dokonale sžitá se svým městem kráčí ulicí. Chvílemi tančí do jemného ťukaného rytmu a sukně z jemné látky vlaje kolem ní. Slunce hřeje pohodlím.
Radostně voní den, kdy jde na schůzku se svým nejdražším.
Zaslechne klapot a tiché nadávky.
Ne, tamten její město nezná. Ne od narození.
Každý, kdo kdy viděl, by o ní řekl, že žije v říši tmy.
Ona tmu nikdy neviděla. Neví, jak vypadá. Nedá se nahmatat, slyšet, cítit. Lidé jako ona si neumějí představit, jak svět vypadá, když ho vidíte. Ale jejich města a království jejich života nezakrývá tma. Jen procítěné dny, které dávají nádech vzpomínkám.

Měla by si najít práci. Účetnictví, to by ji možná mohlo bavit, ráda bývá přesná. Dnes se ale nějak nemůže soustředit, a tak jen maně listuje podkladem pro rekvalifikaci.
Podvojné zaúčtování materiálu. (Manžel. Má dáti: lásku, domov, jistotu. Dal: dluhy, pestrobarevný život s alkoholikem, občas pěstí).
Účtování časového rozlišení. (Před svatbou ten pravý. Po svatbě můj muž. A dnes? Těžko říct).
Účtování dohadné položky. (No tak schválně, jak dlouho se asi dá důstojně žít vedle agresivního opilce? Jak dlouho to člověk dokáže vydržet?).
Konečný účet rozvažný. (Ten jsem dnes vystavila litinovou pánví. Zbývá jen uvážit, jak hluboko toho mizeru zakopat).

"Život je nádherná skutečnost kontrastující s neskutečným hnusem. Přesto je bezva."
"To jo. Nedávno jsme si s přáteli chtěli udělat hezký posezení. Znáš to. S párky, vínečkem, a tak. Špekáčky jsme pomalu opékali nad domácím krbem. Pohoda, klídek, piánko. Lenivý dým z cigaret. Ospale přátelská atmosféra.
A pak naráz: "Uí! Uí!"
Říkám si, co je to za kravál...
Hasiči, fakt že jo. Tak vylezem před barák, ať zjistíme, co se děje. I s těmi zpola opečenými párky.
A sousedovi hoří dům. Tak tam stojíme a čumíme, jak plameny spalují celý jeho majetek a v rukách ty špekáčky..."
"A dopekly se?"

Stalo se to v Etiopii. Už jsme byli pěkně daleko od Addis Abeby, když nám došel benzín. Mimo hlavní město se dá koupit jen u překupníků.
Jednoho jsme našli. Zazpíval si cenu naprosto nehoráznou.
Začalo smlouvání, ale neslevil. Ber, nebo táhni. Neměli jsme na výběr. Vzdali jsme to.
Překupník vyúčtoval pětadvacet litrů, přestože načepoval jen dvacet. Přelili jsme benzín do našeho dvacetilitráku a nepřetekla ani kapka. Překupník trval na svém.
Benzín nás vyšel v přepočtu na sedmdesát kaček za litr. Oficiální cena je sotva třetina. A ještě jsme zaplatili o pět litrů víc.
Tahle transakce byla jednoznačně výhodnější pro překupníka.

Milý roberte, myslím si, že o nás ví. Dostala jsem tě od něj jako dárek. Trochu jsi mě šokoval, trochu překvapil, pravdou je, že poté, co jsem tě důkladněji poznala uznala jsem, že to bylo překvapení příjemné. Strávili jsme ve třech mnoho pěkných chvil. Postupem času jsme spolu začínali být stále častěji sami. Vyhověli jsme si, dala jsem ti, co jsi potřeboval a ty jsi na oplátku rozmazloval mě. Po čase to ale jemu začalo být podezřelé. Začínal se ptát a také nás hlídat, přesto nemohl vědět nic jistého. Přesto má podezření, vidím mu to na očích. Určitě to ví!