Stínadla se bouří

Stínadelské uličky se tu noc zahalily do pláště tak tmavého, jako měl on sám.

Obezřetně našlapoval ztichlou čtvrtí, klec věznící ježka ho příjemně chladila v dlani. Tolik lopoty, co je stálo vylovit onen poklad z bahna stoky, ale vyplatilo se. Teď jen najít vhodného nástupce. 

Ze dvora Uctívačů ginga se náhle vynořila skupinka kluků a on už nestačil splynout se stíny. Zírali na jeho bílou masku. 

Zvedl ruku, ve které třímal hlavolam a s pobavením si prohlédl výrazy na jejich tvářích. Hoši se probudili z tranzu a vyrazili k němu, jeho instinkty však byly rychlejší. Hnal se do nejbližšího průjezdu.

Do uliček se vkrádá soumrak, lampář zažehává první světla. Stíny nároží a průjezdů se proměňují v hochy, odlepují se ode zdí, shlukují se po dvou, po třech, tiše spolu hovoří. Zvon chrámu svaté Kateřiny zazní pětkrát, šestkrát, sedmkrát. Naše srdce duní s ním.
Šero nás vítá jako přítel, jako bratr, čtvrť nás objímá, žlutá je barva naše. Vydejme se do ulic, pátrejme ve dvorech, sledujme temnící obrysy střech. Na město se snáší noc, kdosi zabrouká známou melodii, přichystejme se k běhu.
Tam v temnotě se brzy zableskne bílá maska, zavlaje plášť.
Širokko zkouší, zda jsme hodni.
Širokko hledá velkého Vonta.