Čekání na Godota

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON: Já už nemůžu! (kvílí)
VLADIMIR: Jak ještě dlouho!
ESTRAGON: Mě už to nebaví, čekání mě nebaví, ani ta noha mě nebolí!
VLADIMIR: Znám tady každé stéblo trávy, kusy té zlámané větve!
ESTRAGON: Ani umřít nemůžu. Já chci pryč, konečně pryč!
VLADIMIR: Gogo? Podívej! (vyskočí na nohy a hystericky ukazuje k obzoru)
ESTRAGON: Někdo jde! Někdo jde! (snaží se nasadit si zbytek boty)
VLADIMIR: Pane, pane! Tady! (mává oběma rukama)
ESTRAGON: Prosím, jste to vy?
VLADIMIR: (tiše) Neslyší tě.
ESTRAGON: Ale jo, jste to vy! Prosím, pane, můžeme už jít?
GODOT: Ale ovšem. Děkuji, že jste počkali.

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Já, půjdu já. A pak přijdu…
VLADIMIR: Na onen svět. Lahoda! Lahoda!
ESTRAGON: Kde něco je, ne jen tahle… pustina a jeden suchej strom.
VLADIMIR: A já…
ESTRAGON: Smyčku si uděláme. Kdyby mě nebolela ta noha, tak si snad i zatancuju.
VLADIMIR: Tady zůstanu. Nehnu se. Budu úplně tuhej.
ESTRAGON: A pak ji zavěsíme… Nemá ten strom další větve?
VLADIMIR: Vyschnu. Scvrknu se. Sežerou mě červi…
ESTRAGON: No a je to tady…!
VLADIMIR: Je tady?
ESTRAGON: Tamta větev už praskla a žádné další tu nejsou.
VLADIMIR: Jsme tady jen my. A budeme tu ještě dneska čekat.

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Pláčou námořníci rum?
VLADIMIR: Záleží, jak dlouho chceš čekat.
ESTRAGON: Pijou námořníci jenom rum? Žádnou vodu…
VLADIMIR: Třeba se vypařil. (podrbe se za uchem)
ESTRAGON: Alkohol se pak určitě vypařil. Ale co když je tlačí bota?
VLADIMIR: No a co pak zbyde… (rozmáčkne blechu) na suchu.
ESTRAGON: To bolí. Opravdu. Pak už to nestačí ignorovat, ani sem tam syknout.
VLADIMIR: My, třeba. (otře si ruku do šatů)
ESTRAGON: Vždyť, ta moje zpropadená bota. Slzy mi vyhrkly, nejednou.
VLADIMIR: Opakovaně! Pořád tu není!
ESTRAGON: Otázka je… pláčou námořníci?
VLADIMIR: Jo, je… teda není. A myslíš, že přijde?

Butch pomalu otevřel oči. Byl svázaný do kačelce a na zobáku měl naraženou plechovku od extra pálivých fazolí, aby nemohl mluvit. Patricia zlehka oddechovala v kačecím nedobrovolném spánku u kůlu opodál. Po Reverendovi ani stopy. Proklatě! Krocani je oba dostali živé!
Dva nakrocanci klábosili opodál u kamene.
"Riri, já už takhle dál nemůžu. Jak dlouho už to společně táhnem?"
"Nevím, Koko. Asi pět let."
"Co my dva tady vlastně děláme?"
"Čekáme."
"Proč?"
"Protože má dnes večer přijít."
Butch zavřel oči a předstíral, že je ještě v bezvědomí. Moment překvapení a kancelářská sponka za jeho levým křídlem byly na jeho straně.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON Už je pozdě.
VLADIMIR (hledí na západ) Stmívá se…
ESTRAGON (studuje strom) Je tady.
VLADIMIR Co když je daleko?
ESRAGON (opře si hlavu o suchou větev) Nerozumím tomu…
VLADIMIR Slunce… Chodil jsem mu naproti.
ESTRAGON Kdysi… Mě tlačila bota…
VLADIMIR A pak nešla sundat, oprátka na té mrtvé větvi.
ESTRAGON Dávno se rozpadla. (zaboří prsty na nohou do prachu)
VLADIMIR (šeptem) Čekal jsem, že nám řekne, kam dál.
ESTRAGON (téměř neslyšně) Půjdu bos.
VLADIMIR (podívá se na Estragona, jako by si ho právě všiml) Bolí tě kolena a pravá kyčel.
ESTRAGON (pokrčí rameny) Tak pojď taky.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON (rozmrzele) Pořád jsme na cestách.
VLADIMÍR Tak je to nejlepší, sem nebo tam.
ESTRAGON (zasněně) Někdy bych chtěl zůstat na jednom místě…
VLADIMÍR To se tak občas stane… Nakonec.
ESTRAGON Třeba včera. Stejně jako dneska. Tady pod tím stromem.
VLADIMÍR (taktéž zasněně) Jen nekřič. Moc.
ESTRAGON A když nepřijde?
VLADIMÍR (udiveně) Přijde. Vždycky. Nebo jednou…
ESTRAGON (tahá si za tkaničku, zauzluje ji) Chci pryč, chci na pobřeží.
VLADIMÍR Tady je moc kamenů. (nakopne oblázek) Tlačí.
ESTRAGON (šeptem) Pojď se mnou.
VLADIMÍR Teď? Jdeme čekat?
ESTRAGON (zmateně) Přece čekáme. (rozhlédne se) O čem to mluvíš? (pochopí, zčervená)

Venkovská cesta. Strom.
Estragon sedí, zády se opírá o kmen, oči zavřené. Vladimír přešlapuje.
ESTRAGON Pamatuješ si ty ostrovy?
VLADIMÍR Ve škarpě jsem zakopl o tebe.
ESTRAGON (něžně) Prošli jsme je spolu celý. Občas pršelo.
VLADIMÍR (rozmrzele) Máš moc ostrý ramena. A kyčle.
ESTRAGON Ale většinou bylo hezky. Ustlali jsme si v trávě.
VLADIMÍR (strká do Estragona a sedá si) Uhni.
ESTRAGON Jdeme!
VLADIMÍR Nemůžu.
ESTRAGON (zděšeně) Snad tě taky netlačí bota!
VLADIMÍR Musíme zůstat.
ESTRAGON Nikomu bych nepřál, aby ho tlačila bota.
VLADIMÍR Dneska určitě přijde.
ESTRAGON Nemůžeš si ji pak ani sundat.
VLADIMÍR Třeba nám řekne, kam dál.

Bylo časně z rána a les se ještě topil v cárech mlhy. Čekal jsem na záběr něco přes hodinu, i prsty jsem mě ztuhlé od mrazíku. Sice, teplo již bylo, ale i tak… Asi jsem neměl tak brzy chodit. Jenže, patřím mezi ty, kteří si pro snímek raději přijdou dřív, než pak lomit rukama, a nadávat si, že jsem přišel pozdě.
I když, zdálo se, že i les ještě spal. Vůkol hrobové ticho. Zaposlouchal jsem se do lesa. Jen listy ševelily, jak si s nimi vítr pohrával. Zkontroloval jsem ostření. Jestli je na manuál. V pořádku. Praskla větvička. Že by?