Kouř a zrcadla

Čarodějka tyhle symptomy znala, viděla je už tolikrát. To jen ti, kteří je vyvolávali k nim obvykle byli až neskutečně nevšímaví.
Zasněně rozostřený pohled. Bloudící oči, spěšně odvrácené, když se podíval jejím směrem. Rychle mrkající víčka, snažící se udržet slzy. Kapky stékající po tváři. Zrychlení tepu. Přeskočení úderu srdce. Zadrhnutý dech. Chvějící se ruce. Odložená, nedojedená jídla. Letmý úsměv. Dychtivě pootevřená ústa. Elektrizující dotek. Podlamující se kolena. Něžná slova.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny.
Dvě osy, mezi kterými by se dal konstruovat graf, kdyby si někdo dal tu práci pečlivě sledovat hodnoty. Ale jaký by mělo smysl dělat ze zamilovanosti matematiku?

Když v pěti letech spadl z poníka, bolelo ho všechno - taková maličkost se ztratila.
Když o pár let později prohrál v tréninkovém souboji, nevšiml si toho kvůli vzteku a touze po odvetě.
Neměl čas na to myslet, poté co při závodu osmiveslic na chvíli vypadl z rytmu.
Po prvním turnaji, ve kterém zvítězil, to považoval za jakési vyznamenání.
Naposledy to bylo dnes. Bránil čest ženy.
"Už předtím jsi ten nos měl křivý," povzdychla si čarodějka, když ho ošetřovala.
"Možná mi chtěl prokázat laskavost a srovnat mi ho," zašklebil se Peregrin trochu bolestivě.
Vlastně ti to takhle skoro sluší... záměrně nedořekla.

Kotlík s vodou zavěsila navyklým pohybem na připravený hák. Přidala byliny a lesní plody - uvaří čaj, než se Peregrin vzbudí.
Posadila se ke kolovrátku. Přístroj vesele zpíval, do chvíle, než se jí do něj zapletl neupevněný pramen vlasů. Musela je ustřihnout.
Byl čas sundat bublající kotlík z ohně. Když se to chystala udělat, ozvalo se jí za zády: "Dobré ráno, čarodějko."
Lekla se tak, že kotlík převrhla. Naštěstí se nepopálila.
"To jsem nechtěl," omlouval se Peregrin.
"Jestli chceš čaj, dojdi si pro vodu. Já už s tím rumpálem bojovat nebudu," odpověděla mu trochu nabroušeně. "Dvě nehody za ráno jsou dost..."