Kouř a zrcadla

Čarodějka stála před skříní se zásobami, v ruce papír a brk. Na seznamu si odškrtávala ingredience a dělala si u nich poznámky o množství, které jí ještě zbývalo.
Nad každou, která došla, se trochu zamračila a připsala, kam pro ni musí zajít. Na konci seznamu udělala tlustou červenou čáru.
***
Vrchní dráb si nechal předvést toho výtečníka, kterého jeho muži chytili v noci v jedné z městských putyk. Ztropil tam scénu. Dráb se podíval na papír, položený na stole před ním a začal předčítat. Nebyl to zrovna krátký seznam.
Dočetl a podíval se na Peregrina:
"Myslím, holenku, že se šatlavě nevyhneš."

Nechtěla se vracet. Ale nemohla cestovat sama, když se Lucien záhadně vytratil (a o Peregrinovi ztratila veškeré zprávy už dávno), a tak jí nic jiného nezbývalo. Cesta na hranice markrabství jejího otce jí trvala týden. Odtamtud to k hlavnímu sídlu byly další tři dny. Cestovala v přestrojení za muže, i když si nebyla jistá, jestli to vůbec někoho zmate.
Když konečně stanula na prahu rodného domu, dostalo se jí odpovědi. Starý majordomus, který ji znal od malička, jí málem přibouchl dveře před nosem, než stačila promluvit.
Pak jí doporučil použít raději zadní vchod - nechce přece ztrapnit svého otce před hosty.

"Nechápu, co ti na tom tolik vadí," Lucien přecházel sem a tam před hlavičkou ve stínu stromu, na které seděla Laureen.
"Lhal jsi mi. Nebo jsi mi alespoň část pravdy zamlčel a to je skoro horší," Laureen mluvila ke špičkám svých bot a odmítala se na něj podívat. "Proč jsi mi neřekl, že jsi pánem největšího panství v téhle části země."
"Vždyť ty jsi mi taky neřekla, že jsi třetí dcera markýze," Lucien zvýšil hlas v rozčílení. "Nikdy přece nezáleželo na jménech, nebo přídomcích. Kdyby růži nazvali jinak... Pořád jsme to my - na tom jediném záleží. Jménem se nic nemění."

"Víš, kolik opravdu satčí k tomu, aby se ti podařilo někoho zabít? Málo. Velmi málo," povídal Lucien večer u ohně, na tváři temný výraz.
"Ty už jsi někdy zabil?" zeptala se Laureen.
"Co myslíš, že právě jíme?" zavrčel Peregrin.
"Myslela jsem člověka. Zabít zvíře je... míň. Zabít člověka je něco úplně jiného," odsekla mu Laureen.
Lucien tiše odpověděl: "Není nijak příjemné muset někoho zabít. Naštěstí v mém případě bylo málo lidí, u kterých nebyla jiná možnost. Ano, už jsem připravil lidskou bytost o život. Přej si, abys ty nikdy nemusela."
Trojice kolem ohně se ponořila do tíživého ticha vlastních myšlenek.

"Víš, mně v zásadě nevadí, že jsi tady. Konec konců je to tu obvykle dost osamělé a každý si čas od času rád popovídá. Ale to je právě to, co mě trochu mate. Obvykle je problém tě přimět, abys zavřel pusu..." čarodějka seděla na kraji postele a mluvila k peřinové hoře.
Žádná reakce.
"Už je to třetí den. Měl bys sníst něco pořádného, ne jen to, co rychle šlohneš že spíže, když si myslíš, že spím. Udělala jsem ti tu polévku, co máš tak rád. Nechceš už vylézt?"
Po další chvíli marného čekání z Peregrina peřinu jedním plynulý pohybem strhla.

Laureen seděla v okně, na klíně rozložený papír, a okusovala brk. Ten dopis začínala už po sedmé. Nesnášela oficiální korespondenci, ale tentokrát nebylo vyhnutí. V sázce byl život jejího přítele. A tak psala vévodovi:
"Vaše Milosti,
žádám o slyšení ve věci obvinění, vznesených proti mistru Peregrinovi.
Oznamuji Vám tímto, že hodlám vystoupit a přednést důkazy na jeho obranu.
Věřím, že učiníte zadost spravedlnosti.
V úctě,"
Dopis zapečetila a zazvonila na služebnou. Doufala, že mladý vévoda bude alespoň tak dobrým sudím, jako jeho otec.
***
Lucien rozlomil známou pečeť a přelétl očima obsah dopisu.
Usmál se.
Na Laureen čekalo jedno velké překvapení.

V rohu u okna bylo veselo. První paprsky jarního slunce vylákaly z úkrytů všechny obyvatele škvír a skulin.
Berušky dávaly na odiv své tečky, mladý motýl si vyleštil křídla a pyšně je nastavil paprskům slunce. Spousta malých broučků vesele skotačila a probíhala mezi třískami. Mravenci nosili sem a tam zásoby, stavební materiál i larvy. Mouchy trénovaly harmonický bzukot a vytíraly si z očí ospalky.
Starý šváb pozoroval hemžení z nedaleké škvíry. Snažil se ostatní přimět, aby také zalezli zpět do bezpečí, ale neposlouchali ho. Překřtili ho na "strýce Škarohlída".
Když z ničeho nic přistál na parapetu smeták, přežil jenom šváb.

To, že jako aristokrat bude vždy pod přísným drobnohledem, mu bylo vštěpováno již od malička. Byl sice 'pouze' mladším synem vévody, ale i tak se mohl považovat za nejlepší partii v okolí, hned po svém bratrovi.
Jak velké štěstí měl v tom, že jeho bratr byl extrémně pohledný a navíc dědic panství, pochopil teprve po smrti jeho i otce.
Poté, co se jako nový vévoda zúčastnil první společenské události, měl pocit, že by raději odrážel armádu na hranicích své země, než zastavoval načesané, vyfintěné a navoněné dámy, snažící se v houfech proniknout do jeho soukromí a zmocnit se jeho srdce...

Ze začátku se drželi jen v lesích. Pak se osmělili a občas přespali v nějaké vesnici. Někdy dokonce zůstali i pár dní - když jim někdo nabídl práci.
Měst v okolí příliš nebylo, a nijak je netáhla. To se však změnilo, když začali mít věci na prodej - kůže, kožešiny, vyřezávané předměty a další. Jejich první cesta na trh skončila váčkem s několika zlatými, z kterých jim něco zbylo i poté, co nakoupili vše na další cestu. Po nějaké době se tedy zastavili v dalším městě.
To město jim ale, podle Peregrina, byl čert dlužen. Právě tam se k nim připojil Lucien.

Potřeboval se uklidnit, takže se prostě vydal náhodným směrem a šel. Po nějaké době došel až ke kostelíku na kopci a po chvilce rozmýšlení vstoupil dovnitř. Kostely ho vždycky zvláštním způsobem fascinovaly. Rozhlédl se po výzdobě a trochu nejistě prošel uličkou blíž k oltáři.
Klekl si, pokřižoval se a sklonil hlavu. Chtěl se pomodlit, ale slova nepřicházela. Nikdy nebyl zrovna ukázkově zbožným člověkem.
Zrovna, když si začal připadat nepatřičně a chtěl se zvednout a odejít, rozezněla se kostelíkem hudba, která jakoby jej připoutala na místě. Tak krásnou, povznášející a zároveň tišící melodii ještě nikdy neslyšel.
Peregrin naslouchal, v očích slzy.