Kouř a zrcadla

Tři cestovatelé se hrbili nad barovým pultem, před sebou talíře s místními specialitami a v rukou korbele s pivem. Vydatná večeře, teplo krbu a všeobecné veselí jim brzy trochu rozvázalo jazyky a oni začali s ostatním osazenstvem hostince žertovat a dokonce prozpěvovat.
"Potřebovali bychom na noc pokoj," požádal nejvyšší cizinec hostinského, když zábava začala upadat, potřásaje váčkem s penězi.
"Pouze jeden?" změřil si ho hostinský přísným pohledem.
"Nevyjádřil jsem se snad jasně?" opáčil poutník.
"Pokud se nemýlím, je jedním z vašich společníků dáma," prohlásil hostinský polohlasem, s neústupným pohledem. "Jistě tedy uznáte, že bude vhodnější, pokud vám nabídnu pokoje dva."

Narovnat se, protáhnout krk, ramena držet dolů a dozadu, hruď vypnout, břicho zastrčit, páteř srovnat, pánev podsadit, kyčle uvolnit. Nevadí, že se ten postoj zdá nepřirozený a absolutně nemožný, zvykneš si. Že se v těch šatech nedá ani chodit, natož se 'jemně a elegantně' vznášet po parketu? Naučíš se. Jsi dáma a to znamená dřinu. Znamená to hodiny a hodiny nacvičování, nepohodlné oblečení a ještě nepohodlnější účesy, o botách nemluvě. Znamená to úsměvy i zamračení napůl skrytá za vějířem. Znamená to správnou míru červenání.
A to vše proto, abys mohla s hlavou vztyčenou vplout do tanečního sálu a ulovit ženicha.

Peregrin neměl dobrou náladu, ale to byl posledních pár dnů setrvalý stav. Od chvíle, kdy se k němu a k Laureen přidal ten neznámý - Lucien si říkal - Laureen za ním běhala jako pejsek.
Visela na každém jeho slově, dokonce kopírovala jeho gesta. Ve volných chvílích, kterých najednou z nějakého důvodu velmi přibylo, učil Lucien Laureen šermovat a střílet. Peregrin obvykle zůstával opodál (hlídal věci, staral se o koně nebo oheň), jen aby se na to nemusel dívat.
Neřekl by to nahlas, ale neskutečně ho žralo, jak snadno ho Laureen naprosto vyřadila ze hry. Zatím nedokázal najít způsob, jak to změnit.

Její osamělý život v poněkud oddělené a posunuté realitě, rozhodně souvisel s tím, že byla schopná poměrně rychle rozklíčovat i složité lidské vztahy.
Lidé si zvykli za ní chodit, ať už bylo jejich původním problémem cokoli. Jenže, jak už to bývá, nyní, když čarodějka sama měla problém, který by u jiného hravě vyřešila, neměla komu se svěřit.
Vždyť nikdo z jejího okolí neuměl poslouchat a správně rozlišit, jak je potřeba přistrčit její srdce. Neměli ponětí o jemné, téměř hodinářsky přesné práci, které bylo zapotřebí, aby se jedno srdce otevřelo druhému.
Naštěstí občas k postrčení správným směrem docela dobře stačí nakopnutí.

Peregrin strnule hleděl na dopis ve svých rukou. Ředitel Pařížského institutu filosofie, katechetiky a apologetiky mu poslal osobní list, v němž mu sděloval, že by si toto významné vzdělávací zařízení kladlo za čest nazývat jej svým studentem.
Ještě před několika měsíci by takovou možnost považoval za dar nebes a neodvážil by se byť jen pomyslet na to, že by na nabídku odpověděl jinak než kladně. Ale teď byla situace jiná a cesta na kontinent končící povoláním kněze nebo teologa, se absolutně neslučovala s jeho plány.
Prakticky ještě než dočetl začal v hlavě formulovat zdvořilé a náležitě pokorné odmítnutí velkorysé nabídky.

Mrzlo až praštělo. Osamělý jezdec nijak nešetřil svého věrného oře. Zvíře bylo zpěněné, ale hnalo se dál zběsilým cvalem. Na namrzlé cestě zněla jeho kopyta jako vířící bubny.
Náhle se ozval ještě jiný zvuk - ostrá rána následovaná tříštěním dřeva. Kůň na cestě polekaně uskočil, uklouzl po zamrzle kaluži a ve snaze udržet rovnováhu shodil svého jezdce. Když se ho jeho pán snažil uklidnit, dostal za svou snahu kopanec. Hnědák zmizel za obzorem, nechávaje za sebou zhroucenou, bezvědomou postavu, ležící na cestě. Rozhostilo se ticho, které bylo po chvíli přerušeno vrzavě křupajícím zvukem. Lončák se přiblížil a šťouchl do ležícího rypákem.

Laureen seděla u ohně, v rukou hrnek horké čokolády. Tahle pochoutka pro ni byla novinkou - neznala nikoho kromě čarodějky, kdo by ji uměl připravit. Její přítelkyně seděla naproti ní s pletením v ruce. Idylka však netrvala příliš dlouho. Z předsíně se ozvaly dva mírně zvýšené hlasy.
"Podváděl jsi."
"Zkušenost a šikovnost není podvod..."
"To určitě. No, však teď se ukáže. Ve střelbě podvádět nebudeš a uvidíš, že tě trumfnu."
Čarodějka protočila oči a Laureen se rozesmála. Peregrin a Lucien byli jako dva kohouti na jednom smetišti. Mělo to ale i své výhody.
V rámci soutěžení například nasekali dříví na zimu...

Stáli na pozemcích zámku, v rukou kuše, jakoby se chytali lovit křepelky. Celý zámek byl zahalen ve smutku.Vévoda a jeho nejstarší syn a dědic krátce po sobě zemřeli. Mladší vévodův syn byl již několik let nezvěstný.
Tihle dva ovšem žádné slzy neprolévali. Právě naopak, v jejich tvářích se zračilo uspokojení. Vlastně se vzájemně div nepoplácávali po ramenou.
"Dobrá věc, se podařila - a vzdálený bratranec vévody bude dědit," křenil se jeden z nich na druhého. "Doufám, že nezapomeneš, čí práce tě sem dostala, až budeš nahoře."
"Zapomínáte, že jsem tu ještě já..." ozval se jim za zády hlas vévodova mladšího syna.

Jako třetí dcera markýze měla vždy o něco víc volnosti, než by se v aristokratických kruzích běžně očekávalo. Nebyla nejkrásnější (tenhle titul držela její nejstarší sestra), ani nejvzdělanější (to si zase nárokovala jejich prostřední sestra), ustálila se proto v pozici té nejzvláštnější.
Nikoho snad ani nepřekvapilo, že se hned poté, co byla jako debutantka v den svých patnáctých narozenin, na plese uspořádaném speciálně pro tu příležitost, oficiálně uvedena do společnosti, vytratila z domu.
Čekal ji za domem, se dvěma osedlanými koňmi a vybavením. Plánovali tenhle útěk už měsíce. Celé se to zrodilo v její hlavě - chtěla volnost, ne pozlacenou klec.

"Mám příšerný hlad. Copak máme k večeři?" zeptala se Laureen, když se vrátila z obchůzky. Nečekala na odpověď a zalovila v kotlíku. Z vody se vynořilo klepeto.
"Půjdu si nasbírat nějaké houby..."
"Neblázni, je to delikatesa. Nad vařenými raky se olizují i u královského dvora. Slyšel jsem, že vrchní šéfkuchař za jejich přípravu dokonce dostal od krále medaili," snažil se ji zadržet Lucien.
"Jenže ty nejsi vrchní šéfkuchař a nejsme u královského dvora," poznamenala. "Takže pro příště si zapamatuj, že já nejím nic, co má páteř zvenčí těla a nůžky místo končetin."
"Však on tě hlad naučí," zabručel, když odešla.