Kouř a zrcadla

Při léčení bylo vždycky potřeba zohledňovat řadu faktorů. Věk pacienta, pohlaví, jeho rodinnou i osobní historii, roční období, povolání... Ten seznam pokračoval a ani čarodějka ho nedokázala vyjmenovat vyčerpávajícím způsobem. Přesto je brala do úvahy naprosto samozřejmě. Peregrin ji však překvapil, když s jedním jejím pacientem začal plynule konverzovat v latině. Tento pacient patřil k těm, kdo si vždycky stěžovali na předepsanou léčbu. Po rozhovoru s Peregrinem však přijal všechna doporučená opatření bez polemik.
"Cos mu řekl?" vyzvídala čarodějka.
"Že je na něm vidět,že je člověkem, zakládajícím si na svém vzdělání, a proto mu vysvětlím celý postup jeho řečí."

Byla zvyklá toulat se osaměle.
Nepřekvapovaly ji ostré pohledy, kradmá ochranná gesta, šeptané poznámky, které ji provázely, když se náhodou ocitla ve městě.
Cizí jí nebyly přibouchnuté okenice a neústupně zavřené dveře, rychle zaháněný dobytek a odnášené děti na vesnicích.
Přivykla i rytmu volné, nespoutané přírody.
Všemi cestami kráčela beze studu s hlavou vztyčenou, v očích něco jako výzvu.
Překřtili ji na čarodějku a na jméno se už nikdo neptal.
Nevěděla kdy, kde nebo jak získala tu podivnou auru, která ji zároveň omezovala i chránila.
Naučila se na ni spoléhat.
Síla pramenící z polámaného srdce jí byla požehnáním i prokletím.

Vyběhla z jídelny s vypísknutím, proletěla jedním i druhým salonem a vřítila se do chodby. Celou dobu jí byl v patách. Sídlo vypadalo jako po vymření - zrovna, když by potřebovala, aby ji někdo zachránil.
Smykem vybrala zatáčku... skoro. Skončila pod ozdobným závěsem vedle obrazu váženého předka.
Její pronásledovatel proletěl kolem, jen aby se zmateně zastavil po dalších několika krocích. Chodba byla rovná, určitě by ji musel ještě vidět.
"Mám tě!" trhnutím odstranil závěs... a zíral na prázdnou stěnu.
Nevěřícně se dotkl štukové výzdoby.
Laureen na druhé straně skrytých dveří v chodbičce pro služebnictvo zatajila dech a po špičkách se odplížila.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

Sovy měla ráda už od dětství.
Maminka jí vždycky říkala, že jsou to poslové nebes, proto jsou velice moudré. A létají hlavně v noci, protože nosí tajemství.
Na cestách se naučila sovy rozeznávat nejen podle vzhledu, ale i podle houkání. Časem se jejich houkání naučila napodobovat a přivolávat.
Pak ji napadlo, že by mohla začít počítat, s kolika různými sovami se potká.
Zprvu čísla naskakovala jedna radost, ale pak se usadila na jednom místě, a vídala víceméně stále stejné sovy, takže počet stoupal velmi pomalu.
Toho dne, kdy k ní poprvé přišel Peregrin, uviděla stou.
Čarodějka to vzala jako znamení.

Peregrin je opustil s urážkami, výčitkami a prásknutím dveří (obrazným, protože ta jeskyně dveře neměla).
Lucien se prostě vypařil. Když usínala, seděl u ohně. Ráno byl pryč.
Když se vracela domů, si slíbila, že už v životě nechce vidět ani jednoho z nich.
Svůj slib porušila, když se dozvěděla o obvinění proti Peregrinovi. Ani po tom všem ho nemohla nechat v bryndě.
Pak vstoupila do soudní síně a stanula tváří v tvář oběma. V tu chvíli jen veškerým sebeovládáním spolkla veškerou svou hrdost a zůstala.
Po vyhraném sporu se k oběma otočila zády a hrdě odkráčela středem bez jediného slova.

Když jste vnímaví, dá se v knihách leccos najít.
Laureen to věděla, protože strávila dětství mezi stránkami.
Když jste šikovní, dá se v nich leccos schovat.
To zase věděl Lucien, protože viděl, jak jeho otec z jedné vytahuje lahev nejlepší pálenky.
Když jste vynalézaví, dá se z nich leccos vytvořit.
Tohle zjistil Peregrin, když si knihou podložil stůl, a ze stohu knih slepených k sobě dokonce udělal poměrně zajímavé sedátko.
Kdyby čarodějka viděla Peregrinovy výtvory, asi by ho roztrhla.
Sama své herbáře - a jejich obsah - považovala za nejcennější poklady.
Za poslední stránkou toho nejstaršího skrývala vyšívaný kapesníček od své maminky.

Lucien a Peregrin se pustili do jídla hned jak jim ho přinesli. Místnímu guláši se jen tak něco nevyrovnalo. Laureen nejdřív nejistě prohrábla misku, pak začala lovit kousky čehosi.
"Co děláš?" zeptal se Peregrin s plnou pusou.
"Vybírám cibuli," odpověděla. "Je odporná."
"Mně nevadí," pokrčil rameny Peregrin. "Dokonce si myslím, že bez ní by to nebylo ono."
Lucien přikývl.
"Pokud mě jí chcete zbavit, prosím, jen do toho," nabrala pečlivě vytříděné kousky a hodila je do misky Peregrinovi.
"To bych si nechal líbit častěji, abys mi přidávala jídla," pochvaloval si.
"Můžeš mi vyjídat z porcí třeba rajčata, nebo rozinky..." odpověděla.

Úžasné barvy západu slunce pomalu hasly ve večerním příšeří.
Čarodějka ještě měla před sebou poslední z dnešních pochůzek.
Do lesovny to nebylo tak daleko, cestu znala jako své boty.
Proti obloze kontrastně rýsovaly siluety předmětů.
Rozpínající se větve starého ořešáku, který stál vedle bytelného stavení jako stráž. Lavička u plotu. Stará studna.
Pumpa uprostřed dvora. Pumpa?
Čarodějka si nemohla vzpomenout, že by ji tu kdy předtím viděla. A proč mít pumpu pár kroků od studny?
"To jsme rádi, že jste tady," promluvila "pumpa" hlasem pana lesního.
Čarodějku vyděsil natolik, že hlasitě vyjekla.
Pan lesní se po zbytek její návštěvy omlouval.

I spurred Libra into a trot.
After a moment I heard raised voices.
My bow was drawn, arrow nocked, in seconds.
"...idea to go through that egg-shaped glowing thing," a woman was saying.
Two figures appeared on the path ahead.
"Not my fault it closed behind us," a male countered.
They saw me and stopped.
"Who are you?" I asked.
"I'm Peregrin, this is Laureen."
"Bad joke," I said, then realized they look exactly like them.
I eased my bow and pulled out CAD.
Confirmed.
Another egg-shaped portal blinked into existence and I returned my characters safely to their world.