Kouř a zrcadla

Obvykle stoický Lucien hlasitě zaklel.
"Opařil ses?" staral se (se škodolibým úsměvem) Peregrin.
"Kéž by," zasténal postižený a ukázal před sebe na zem.
"Laureen si tu nechala ten nový plášť..."
Teď zbledl i Peregrin.
"Neříkej, žes to zvrhnul..."
Přikývnutí.
"Tak... já jdu na dříví... a pro bylinky."
Lucien by se nejraději také zdekoval, ale to by věci ještě zhoršilo.
Laureen se vrátila a nakrčila nos: "Ty ryby příště vař jinde... doufám, že nám od nich nenačichly věci."
Natáhla se po svém plášti.
"Proč je moje liščí kožešina mokrá???"
"...už jsem ti říkal, že je kočičí..." poznamenal, než po něm skočila.

Lucien už hodnou chvíli něco kutil. Laureen kručelo v břiše a začínala mít všeho tak akorát dost - ta věc, ať už to bylo cokoli, vydávala divné zvuky a páchla.
"Jen počkej, hostinský nám ještě rád dá všechno, o co si řekneme," konstatoval Lucien, který nějak vytušil její nesouhlas. Odpovědí mu bylo nedámské odfrknutí.
"Za co asi, když jsi všechno utratil za součástky na... co to vlastně bude?"
"Uvidíš..." usmál se potutelně. "Podej mi pohár."
Naplnil ho a pak jí řekl, ať ho odnese hostinskému.
Ubytování i jídlo v krčmě měli od té chvíle zadarmo.
Lucienova destilační kolona hostinskému ztrátu vynahradila.

Laureen pozorovala z bezpečné vzdálenosti skupinku mužů, od které se Peregrin snažil zjistit novinky v okolí. Její ruka nervózně poklepávala na jílec kordu. Posledních pár setkání s cizími nebylo zrovna šťastných. Ale došly jim zásoby, a tak museli do vesnice.
Skupinka poměrně divoce gestikulovala a když se Peregrin vydal k ní, šli za ním. To bylo krajně podezřelé.
"Vezmou nás na mlátičku," konstatoval Peregrin pološeptem, když došel k ní.
Zadržel její ruku, chápající se zbraně.
"Pusť... já jim ukážu mlátičku," pěnila.
"Nech ten kord, nic nám neudělají. Zvou nás na veselici na mlatu, k ukončení sklizně..." uklidnil ji.
"Myslíš 'Dožínky'???"

Probudila se? Otevřela oči dokořán, jak jen mohla. Nebylo to nic platné, kolem byla stále stejná černočerná tma. A ticho. Nepřirozené, hluboké ticho, které se naprosto neslučovalo s pocitem, že je v pohybu na koňském hřbetě.
Vůbec netušila kde je, ani kolik uběhlo času od chvíle, kdy ji chytili v tom průchodu.
Čísi ruce jí nevybíravě smýkly. Byla svázaná, takže se nemohla bránit.
Najednou pohyb ustal a ruce zmizely.
Po chvíli jí z hlavy strhli kápi... a ona se ocitla tváří v tvář čarodějce, která mezi zuby téměř neslyšně drtila kletby na adresu bandy lapků, kterou Peregrin a Lucien zlikvidovali.

Vévoda z Belor Danim stál v rohu vesnického hřbitova, kde se rýsovalo několik opulentních hrobek. Na ty však ani nepohlédl. Jeho oči přitahoval čerstvě navršený rov vedle nich, označený prostým křížem.
Naposledy se pokřižoval. Růženec, do té doby svíraný v prstech, políbil a pověsil na kříž.
Při odchodu si na hlavu narazil slaměný klobouk, ladící k jeho lehce ošuntělým cestovním šatům. Do sedla se vyšplhal poněkud opatrně, ale koně pobídl ke cvalu.
Dcera přijede na panství za pár dní. Na stole v pracovně ji čeká jeho poslední vůle.
Na křižovatce se k Lucienovi připojil Peregrin. Tentokrát Laureen první opustila je...

Slábnoucí paprsky měnily oblohu, omalovanou na oranžovo a růžovo, v sametovou temnou modř. Svět jakoby tišil hlas a choulil se do sebe. Les se šeptem loučil s unikajícím dnem jako s odcházejícím milencem. A pak se do dokonalého ticha začaly ozývat nové zvuky, nabývající na intenzitě s prohlubující se tmou.
Tma zhoustla tak, že nebylo vidět ruku drženou před očima. Všechno jako by na moment zadrželo dech v napětí... a pak se rozezpíval první skřivan. Postupně se k němu přidávaly další a další hlasy, i potok jakoby najednou zurčel výrazněji. V tu chvíli se přes obzor pomalu přeplížily prsty dne.

Peregrin se velice záhy naučil pohybovat se po čarodějčině domě s krajní opatrností a pokud možno na nic nesahat. Nejen, že většina věcí kolem byla vzácná, speciálně vyrobená a křehká, ale některé z nich byly děsivě nebezpečné.
Jedy většinou identifikoval díky jasně červenému písmu na lahvičkách. Kyseliny a louhy zase střežily lebky a zkřížené hnáty. Bylinkám se vyhýbal obloukem poté, co se žahnul o ještě čerstvý svazek kopřiv, chvilkově odložený na židli. V jedné sklenici se hemžily pijavice, které člověku čistily krev. A v jiné čarodějka skladovala něco, o čem tvrdila, že to požírá nekrotickou tkáň a zabraňuje dalšímu odumírání...

Cítíte se nedocenění? Neváží si Vás okolí?
Vyřeší to příležitost pro podnikavé muže i ženy!
Získávejte informace, buďte ve středu dění, mějte vždy navrch!
Vstupte do P.U.N.K.!
Možnost kariérního postupu, rozšiřování obzorů, rozmanité pracovní úkoly.
Pro bližší informace přijďte do hospody U krkavce - prokažte se heslem "Nevermore".

"Tohle opravdu zapotřebí nemám!" vyštěkl Peregrin, vyšvihl se plynulým pohybem do sedla a jal se ujíždět do prohlubující se tmy.
Laureen zůstala stát u vchodu do jeskyně, v očích slzy. Lucienovu ruku, opatrně položenou na její rameno, okamžitě setřásla.
"On se vrátí," řekl. Těžko říct, jestli tomu věřil alespoň sám.
"Nevrátí," zavrtěla hlavou a svezla se na kolena. "Hrdost mu to nedovolí... a navíc nás už nenajde. Všechno to myslel vážně... a víš co je nejhorší?"
Jejich pohledy se střetly. Nadechovala se, aby dopověděla co začala. Umlčel ji prstem položeným na její rty.
Věděl.
Nejhorší bylo, že Peregrin měl pravdu.

Že má vévoda z Belor Danim zelené prsty a vzklíčila by mu snad i předvařená rýže se v oblasti šuškalo a spekulovalo již dlouho. Lucien toto otcovo nadšení nikdy nesdílel a zahradu i rozsáhlé skleníky přenechával raději zahradníkům. Že ono nadání nebylo ani tak devizou speciálního umění jeho otce mu došlo ve chvíli, kdy si v nejtužších letošních mrazech pochutnával nejen na polévce ze "zaručeně čerstvé zeleniny", ale také na mrkvovém salátu. Když pak konečně zašel na prohlídku jednoho ze skleníků, musel uznat, že jeho otec byl spíše geniálním technologem. Tehdy se rozhodl vzít péči o rostlinstvo do svých rukou.