Kouř a zrcadla

Poslední kočár zmizel za zatáčkou, Laureen skopla z nohou střevíce a bosky proběhla domem. Její ložnice byla potemnělá, po její komorné ani památky. S tichým zaklením sáhla po zvonku, když se z rohu ozval hlas:
"Dovolil jsem si jí dát volno."
Ten večer už podruhé ho málem probodla... vějířem. Místo toho ho praštila pohledem.
"Z voltového korzetu se sama nedostanu," zavrčela.
"Nejsi sama..." přistoupil k ní. "Neříkej, že se ti nestýská."
Její ústa spustila protesty - předem marné, protože měl pravdu.
Nechala se odstrojit a s trochou váhání ho nechala, aby si lehl k ní.
V jeho objetí konečně spala klidně.

"Nemohu-li být váš, slečno, jediné slovo mne pošle na druhou stranu světa," deklamoval teatrálně hluboce předkloněný hejsek, ruku svírající zástavu jeho lásky nataženou v prosebném gestu.
Nejstarší markýzova dcerka přikryla zapýření vějířem. Do dvou měsíců byla vdaná.
"Pro vás, nejdražší, bych cestoval na sám světa kraj," dušoval se klečící dandy, ruku přitištěnou na prsa v imitaci upřímnosti. Druhou svíral prstíky dámy, které si vzápětí přitáhl k ústům, aby svá slova zpečetil. Vzali se do měsíce.
"Pošlete mne, pane, snažně vás prosím, třeba až na konec světa... pokud mne to zachrání před sňatkem s tupcem," odsekla Laureen otci z koňského hřbetu.

Už dávno odešla, ale nedá se na ni zapomenout.
Na tu, jejíž kroky kvetly, písně voněly a úsměv zněl tajemnou melodií.
Přišla po záplavě, když se lidé topili v zoufalství.
Hodila jim záchranný kruh z lučního kvítí.
Její pohled nahradil sluneční svit, bázlivě se krčící za mraky, a vysušil všechno, od slz, po louže.
Když se jí ptali, jak jí mohou její službu vrátit, roztáhla ruce ve všeobjímajícím gestu.
Pomozte dalším, řekla prý tehdy. Sama na celý svět nestačím.
Marně si lámali hlavu, jak začít.
Pak jedna holčička, unavená přemýšlením, upletla věnec z pampelišek.
Vykouzlil úsměv na tváři její maminky...

Její hruď se hrozila roztrhnout pod náporem emocí.
"Nechci tě ztratit. Co to mám s Luciem... je to omamné," snažila se najít slova a nenechat se rozptýlit jeho zamračeným výrazem. "Ale... trochu surreálné. Spíš jako hra..."
Přistoupila blíž.
"Přátelství mezi tebou a mnou je opravdové, reálné. Naprosto zásadní. Něco, na co se můžu spolehnout. Něco, co potřebuju."
"A proto jsi mě odkopla?" zavrčel na ni a oči mu ošklivě blýskly. "...ale abys neřekla, mám tu pro tebe 'přátelské' varování: Děti se při hrách, na které nemají, často zraní."
Odešel a jí se podlomila kolena.
Jeho mysl nedokázala pochopit její srdce.

P.U.N.K. - běžně používaná a široce známá zkratka pro nájemnou špionážní, asasínskou a žoldnéřskou skupinu, rozšířenou (co se základen týče) po všech větších městech Dornu. Nezřídka operující i mimo města jako taková.
Nikdo nebyl schopen odhalit spletitosti jejich financování, nicméně je jasné, že tento komplot sahá až do nejvyšších kruhů společnosti. Jinak si nelze vysvětlit širokou škálu informací (i originálních dokumentů), která se tomuto uskupení běžně dostává do rukou.
Co se týče významu zkratky, ten je údajně znám pouze nejvyšším a nejtajnějším kruhům společenství samotného.
Znakem společenství je od jeho 'vystoupení ze stínů' zlatá nutrie v modrém poli.

Sníh byl v těchto krajinách poměrně vzácný. Přesto ho občas napadlo dost na to, aby se s ním daly provádět nejrůznější taškařice.
Například, jak právě předváděla tlupa dětí, stavět pevnosti, z jejichž hradeb lze na nepřítele vrhat ty nejlepší sněhové koule, bez nebezpečí zásahu opětovanou palbou.
Čtyři dospělí se drželi raději opodál. Mezi dvěma muži brzy začalo dobrosrdečné špičkování a, než se kdo nadál, soutěžili o to, kdo postaví lepšího sněhuláka.
Dámy mezitím spojily síly a dostrkaly svou kouli, která rychle nabyla olbřímích rozměrů, na nedaleký svah a s opatrným mířením, aby nezasáhla některé z dětí, smetly muže i sněhuláky.

K ničemu.
Tři roky cestování. Nespočet hodin prosezených u ohňů. Nespočet vtipů, pohledů, náznaků i vyslovených názorů.
Sdílený sen.
Naděje.
Namáhavé rozboření a smazání hranic, které postavila společnost.
Všechno to nakonec bylo k ničemu.
Neohlédl se. Ani jednou.
A nezastavil.
Ne, že by se za ním snad rozběhla, nebo aspoň zavolala.
Nic, to byla jeho odměna.
Šel dál. Rychle a vytrvale.
Na směru nezáleželo, i když podvědomě zvolil ten odkud přišli.
Hlavně aby mezi ni a sebe položil co nejdelší vzdálenost.
Že i to je k ničemu pochopil, když po dvou dnech vzdalování se byla stále stejně blízko jeho srdci.

Vařila ibiškový čaj, pekla perníky, zastávala se slabších a odháněla padouchy a podvodníky svou mocí i důvtipem. Léčila bylinkami, zaříkadly. Vykládala budoucnost i minulost těm, kdo měli více otázek než odpovědí. Tančila na paloucích v měsíčním svitu, divoce a nespoutaně se pohybovala lesem i poli a loukami, v noci stejně rychle a srdnatě jako ve dne. Lokny vlasů barvy nehlubší půlnoci jí padaly na ramena v těžkém závoji a jiskřivé hnědé oči měkce hleděly na svět, vždy připravené nechat se okouzlit.
Krásná, moudrá, laskavá, ovládající magii, léčící a chránící.
Dokonalosti se vzdala, když poprvé pozvedla ruku v hněvu k pomstě.

Na Caermagenu se chystal veledůležitý ples.
Pozvánky byly rozeslány, odpovědi se kupily v poště.
Suroviny na pětichodovou večeři pro vybranou společnost byly zajednány.
Stříbrné příbory a poháry z nejjemnějšího benátského skla vyleštěny, až z jejich lesku přecházely oči.
Dámské sherry a portské, stejně jako pánská brandy a whisky, připraveny v drahých křišťálových karafách.
Hudebníci byli objednáni, pořadí tanců domluveno a místo v sále vyhrazeno.
Parket byl nově navoskován, čerstvé knoty lamp řádně zastřižené.
Rozestavení karetních stolků i židlí pro gardedámy bylo pečlivě naprojektováno.
Jediné, na co její rodiče zapoměli, bylo zeptat se mladé debutantky, jestli o něco z toho stojí...

Po prvním pokusu s celkovým barvením se Čarodějka rozhodla trochu experimentovat se sice pracnějším, ale zato předvídatelnějším malováním.
Nasbírala bobule, listy, květy, dokonce i kůru - cokoli na co si jen vzpoměla.
Vařila, dusila, drtila a míchala.
Když měla hotovou celou paletu, rozložila si navlhčené plátno na palouk, vzala špachtli a štětec a pustila se do díla.
Že se svými nástroji neudělá jasnou konturu zjistila prakticky hned.
Že se barvy na vlhkém plátně spíjejí objevila hned vzápětí.
Po chvíli zoufání odhodila nástroje a do barev namočila prsty a ruce.
To, co skončilo na plátně, bylo abstraktní. Ale byla to její duše.