DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2012. Téma: Vražda na tyranu není zločinem

"To je důvod, proč draci neexistují," zadíval se na ostatní.
"Teď mi vysvětli, co má drak společného s otázkou: Chceš kuře na paprice, nebo pomerančích?" zeptal se Leonard.
"Tak znovu..." usmál se, "když si dám..."
"Ne! Stačilo. Dej si na pomerančích."
Uprostřed noci...
Ťuk, ťuk, ťuk "Leonarde!" ťuk, ťuk, ťuk "Leonarde!" ťuk, ťuk, ťuk "Leonarde!"
"Neodpovídej Penny." zašeptal Leonard.
"Když se nezeptám, bude tam do rána," odpověděla mu. "Co se děje Sheldone?"
"Už vím, proč je Spok lepší jak Chip a Dale."
"Leonarde? Jak jsi mi minule říkal, že vražda na tyranu není zločin." odmlčela se Penny," už, to chápu..."

Étoile strčila měkkým červenohnědým čenichem do svého kapitána a vyrušila ho tak v půlce věty. Těžko říct, jak dlouho už nesledovala četbu; její myšlenky se po dnešní bitvě očividně ubíraly docela jiným směrem.
„Copak se děje? Bolí tě něco? Mám dojít pro doktora?“ strachoval se kapitán Moreau při pohledu na obvazy kolem dračího těla.
„Ale vůbec ne. Jen jsem přemýšlela. Nelíbí se mi bojovat proti jiným drakům. Tohle není náš spor, ale spor lidí. Možná by měl někdo zabít Napoleona a tahle nesmyslná válka by skončila.“
„Ale to by byl zločin!“
Jasný pohled dračích očí ovšem vypovídal o zřejmém nesouhlasu.

„Proč pořád bloumáš po pokoji?“
„Hledám sviňáckýho komára.“
„A určitě s ním máš mírumilovné úmysly?“
„To si piš, seznámím ho se svou povinnou četbou,“ zamával knížkou, kterou držel v ruce.
„Co to je?“
„Němá barikáda. Máme z toho přečíst povídku Vyšší princip.“
„A už jsi to četl?“
„Ne, zatím jsem přečetl jen ten název. Určitě je to hrozná kravina. Koho zajímají takové kecy.“
„Toho komára asi ne. Zkus vyjednávání místo násilí.“
„Vyjednávání? Ten hajzl mě tyranizoval celou noc. Ha, tady je.“ Prásk!
„Vrahu. Teď máš na rukou komáří krev.“
„Ta krev je MOJE! A navíc... vražda na tyranu není zločinem.“

Mírně mimo téma, ale poprava padoucha jako poprava padoucha, ne? :-)
"Prosím, ne! Ušetřte můj bídný život!" prosil zajatec, když ho vzbouřenci vlekli palubou, a snažil se jim jejich záměry ztížit, co to šlo, ale marně. Byli rozjaření vítězstvím a sebeúpěnlivější prosby nemohly jejich srdce obměkčit.
Na stožár stoupala pirátská vlajka se zkříženými hnáty. Když dospěla na vrchol, ozvalo se bujaré zahulákání. Vzbouřenci vlekoucí bývalého pána lodi odpověděli vlastním halasným jásotem, do něhož se mísily skřeky vyděšeného lodního papouška. Dovlekli oběť k prknu.
"Dolů s ním! Mezi žraloky!" ozval se nekompromisní povel.
"Nééé, prosím! Voda je hrozně studená!" zakvílel ještě odsouzenec, ale to už se nad ním chladná jezerní voda zavřela...

Pozn.: ještě jedno již nesoutěžní...
...............................................................
Soudruh Gottwald se po návratu ze Stalinova pohřbu necítil příliš dobře. I když se zjevně jednalo jen o nachlazení, byli povoláni ti nejuvědomělejší lékaři, aby se vedoucímu činiteli dostalo té nejlepší péče.
Soudruh Gottwald ulehl a lékaři si u něj podávali dveře. Nikdo si v tom mumraji nevšiml jedné nenápadné postarší sestřičky, která chorému soudruhovi několikrát podala čaj.
Když soudruh tak překvapivě zemřel a jeho skon byl veřejně oznámen, sestřička se vytratila. Přece jen však neunikla pozornosti jedné osoby.
„Snad v tomhle nemáš prsty?“ zaskočil ji starý přítel. „To přece ne!“
„No a? Znáš to: z hlediska vyššího principu mravního…“

Najednou se kolem nás vyrojili, byla jich celá tlupa. Všichni ozbrojení, jak kdybychom byli nějací lupiči. Přišli zabásnout pána. A naši jenom stáli a koukali jak bulíci. Já jedinej tasil svůj meč. Přece je nenechám sebrat pána zadarmo!
Pak jsem zahlíd Malcha, toho co dělá poskoka Velkýmu K., a začal jsem vidět rudě. Netrefil jsem se, ale aspoň jsem mu ufik ucho, neznabohu. A víte, co na to pán? Prej: Schovej ten meč zas pěkně zpátky. Jako by byl zločin bránit se tyranům! A pak – myslel jsem, že mě šlehne, když jsem to viděl – pak mu to ucho přidělal zpátky!

„Prosím!“
„Ne.“
„Prosím pěkně!“
„Ne!“
„Prosím pěkně a smutně koukám!“
„Já vím. Ale prostě ne. Nejde to.“
„Ale proč? Pořád nějaké trapné a pitomé konvence! Je to tu horší než za Viktorie!“
„Jde o to, že vražda vlastního otce stojí ještě pořád tak trochu mimo zákon, Bosie.“
„Zrovna mně by ale měli udělit výjimku!“
„To by nepochybně měli, ale zkus to říct před soudem: vážená poroto, zavraždil jsem svého otce, protože to byl hrozný kretén. Jen upozorňuju, že dostat tě z vězení by týmu přidělalo dost práce.“
„A co kdyby to byla nehoda?“
„Zapomeň. A koukej tam vrátit ten samostříl!“

Vévoda tam pravděpodobně byl. Přinejmenším tam byly jeho zlatem prošívané střevíce. Posel ležící před trůnem nemohl očekávat, že před smrtí uvidí ze svého vládce víc. O svojí smrti nepochyboval, teď šlo o to, jestli vévodu nerozhněval tolik, aby odsoudil k záhubě i jeho rodinu.
Posel špatných zpráv nemůže dopadnout jinak. Prastarý, nemocemi prolezlý vévoda už držel moc z posledních sil. Čekal na zázrak. Čekal na dračí krev.
A oni mu ji pořád nebyli schopni obstarat! Sliboval, zastrašoval, zabíjel, mučil. A pořád nic. Dnes se zrovna cítil trochu lépe. Překvapí je. Milostivě pokynul. „Zbičovat“.
Ono se řekne vzbouřit národ proti tyranovi.

Krčma byla narvaná k prasknutí, na náměstí se tancovalo a víno a pivo všude teklo proudem. Oslavy se pořádaly v každém městě, ale v tom hlavním byly nejbouřlivější.
Tyran padl.
Po dvaceti letech krveprolití a tyranie se mohli lidé Targaronu zhluboka nadechnout. „Na Frederika! Na našeho zachránce!“ neslo se celým královstvím. „Na našeho nového krále.“
Jen jediné místo bylo tiché.
Sklepením Lokirathského hradu se nesl tichý šepot mnichů v kápích. Vykládali karty, četli z rozhozených kůstek, zkoumali šedivé závoje křišťálových koulí. Snažili se získat vizi budoucnosti, nějaké jasné znamení.
Nad ránem, když krčmy už skoro utichly, se mniši začali modlit.

„Chtěl bych ulevit své duši, otče. Vyslechnete mě?“
Glastonburský opat se otočil ke svému nejkontroverznějšímu mnichovi čelem. „Co tě tíží, Hughu?“
„Proklel jsem člověka.“
Opat sešpulil rty. Mlčel. Čekal. Věděl, že bratr Hugh je černý mág, mistr kleteb a iluzí, a že jeho činy nelze posuzovat bez znalosti souvislostí.
„Krále Jindřicha,“ dodal Hugh.
„Tak už i ty.“
„Ano.“
„Chceš mi říct, jak zněla tvoje kletba?“
„Ať ti slouží zdraví tak dobře, jak dobře ty sloužíš své zemi.“
Opat povytáhl obočí. Usmál se.
„Hughu, to není prokletí. To je ordál. Kdyby byl dobrým králem, tvá slova by mu přinesla jen prospěch.“