DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2012. Téma: Vražda na tyranu není zločinem

(4k)
„...Richard XXI. a jeho dvůr, císařovna von Heineken a její fraucimor, Herr Obersturmbannführer Prochazka se svým kruhem mladých fašistů a inkvizitor Brown s kongregací,“ dokončil druid po dvou čajích čtení seznamu osob, které stihli Neochcípáci odstranit za posledních pár století, a tvářil se káravě.
„Uznávám, bylo to v podstatě v sebeobraně, ale vážně vám připadalo vhodné je prostě všechny pozabíjet?“
Edvin s klidem dopil pivo odkašlal si. „Je to hrůza, pravdu díte, o horším však hříchu zvíte - sedl zmetkům na zlý lep a navštívil pak,“ odmlčel se a zjevně se mu to neříkalo snadno, „vinný sklep.“
Ty slzy byly pravé.

Pozn.: V rámci fandomu se jedná o AU, takže kdo nezná Inkoustový svět, nebojte, není to spoiler. Přečtěte si to. :)
Celá Ombra slavila. Ženy, děti i mužové, kteří měli to štěstí a žili, všichni se radovali. Ulice nebyly zasypány květy, žádné praporce, ani famfáry. Byla to tichá sláva. Jenom slova. Slova a nic než slova, šeptaná od úst do uší. Slova o hrdinovi. Slova o smrti. Slova o slavném útěku.
Kde byl vazač knih, nikdo nevěděl. Zmizel hned po tyranově skonu. Jeho příběh byl u konce a žádný inkoust už nezaznamenal, co bude dál.
Radostný šepot ustal za pár let. Jen málo bylo dáno obyvatelům Ombry. Jen málo prostoru k nadechnutí. Jeden tyran zemřel.
Za čtyři léta dorostl jeho syn.

Teď to byl jen obyčejnej chlap. U nohou se mu válel prázdný měch, ruce měl široce rozhozené, jedna noha sklouzla na zem. Tiše chrápal. Stanem se nesl pach vína a mužského potu.
Chvíli hleděla na jeho tvář. Od smrti svého manžela neviděla spícího muže. Nebyli si vůbec podobní, přesto tu bylo něco důvěrně známého. Cítila se najednou jako doma. Zvedla ze země skopanou přikrývku, překocený měch postavila ke stěně, posbírala kusy zbroje, opřela štít o stolek, vyňala meč z pochvy. Přistoupila zpátky k lůžku; pohnul se, zamumlal cosi ze sna. Pousmála se a něžně ho přikryla. Pak Judit pozvedla meč.

Macduff v poslední chvíli zarazil svůj meč. V očích protivníka zahlédl cosi známého. Najednou nehleděl tváří tvář monstru, co v touze po moci zahodilo pryč rozum i srdce. Macduff znovu poznal dávného přítele.
Ale když se zablesklo, bledá zář zkřivila Macbethův úsměv ve škleb a jeho se oči znovu zahalily šílenstvím.
„Ty nebohý červe, jen bodni, zkoušej si své ostří na mém těle,“ křičel Macbeth a na rukou měl krev.
„Nikdo z ženy zrozený nemůže mě zabít,“ šklebil se dál. Už se na Macduffa skoro ani nedíval.
„Já jsem KRÁL!“
Macduff přestal váhat.
Jednou ranou oddělil tyranovu hlavu od těla.

Pár let po válce se tomu mohl zasmát.
Jen mu na poli nouzově přistála Německá stíhačka.
A Německý důstojník mu při sepisování škody položil jednu pitomou otázku.
Byla spíš řečnická. Možná jen konstatování.
"Za Anglány by jste pro odškodnění nepřišel..."
Neodpověděl nic tak duchaplného jako: "Vražda na tyranu není zločinem".
Nikdy nestudoval latinu.
Ale při mobilizaci navážel kulomety a náboje do opevnění.
A věděl proč.
Řekl jen, "Samozřejmě, vždyť to jsou naši spojenci..."
Tlumočník se tvářil, že přeložil všechno. Důstojník zase, že nerozumí Česky.
A můj děda mohl dělat, že nic neřekl.
V době Heydrichiády mohly i takové drobnosti rozhodnout...

V pondělí 4. dubna 2033 se v Poslanecké sněmovně projednávala novela trestního zákoníku a poslanec Málek zrovna končil svůj projev:
„… z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
Po znaveném potlesku se slova ujal profesor Jelínek a dělal čest formalistické pražské právní škole:
„Však ani nebude. Uděláme z toho přečin podle 14/2 a horní hranici dáme tři roky, ať se to aspoň občas dá řešit ve zkráceném přípravném řízení–“
Děkan brněnských práv profesor Knězek otráveně vypnul přímý přenos a povzdechl si: „Ať je to rovnou přestupek. Picneš tyrana, měšťák ti dá bloček na dvě stovky a je to.“

„Byla jsem dítě, tetičko. Odpusťte mi.“
„Nemohu,“ zasípala na smrt nemocná žena, „neodpustím. Stále tě nenávidím. Byla jsi tak příšerná...,“ rozkašlala se.
„Vodu, sklenici vody!“
Dívka v šedém odlila z karafy a přidržela umírající sklenku u úst.
Klidně ji teď mohla zabít, utopit, za všechno, co jí prováděla.
On sám, už dávno jen duch Gatesheadu, by to snadno omluvil. Křik, týrání, strach a pak ten strašný ústav. Všechno sledoval a nemohl zasáhnout, vynutit na své ženě dodržení posledního slibu. Přesto Jane dospěla v silnou mladou ženu, slušnou, hrdou i pokornou.
A právě proto ji teď ani nenapadlo tetičku Reedovou zabít.

Nenávistně zírám na list papíru! Ty jeden mrňavý, slizký, přemoudřelý... Tu máš, vidličkou, tu máš – pích, pích, pích! Taková odporná kreatura si nezaslouží žít v jakékoliv podobě! Grrr!
Kdybych to bývala věděla, tak se na to ani nekoukám! Ale ty jsi... Bum! Papírová tvář v mé mysli vybuchne. Propíchám ti oči - jak se ti to líbí, h? A ještě vidličkou, tu máš přece rád, co? Já ti dám stavět se do cesty mému hrdinovi! A buď rád, že je to jenom vidlička!
Tu máš, Moriarty, tu máš, pích, pích, pích! Vražda na tyranu není zločinem – I believe in Sherlock Holmes!

„Kdykoliv tě, Kriste, vidím, musím se ptát,
proč se ti vše vymklo z ruky?
Řekl bych snad, že bylo chybou strategie,
v dobrém i zlém že jsi zvolil špatnou dobu a zaostalou zem,
bez rádia, bez novin a televize,
dá se lidem těžko prodat sebelepší vize!
Ber to jak ber, ber to jak ber…“
„Chceš do žeber?!“
„Já se tě ptám, já se tě ptám…“
„Co dělat mám, co dělat mám?“
„Jesus Christ, Jesus Christ
Tvá hvězda, tvá oběť sláva jí…“
„Říkám ti, kvílí to, vypni ji!“
„Jesus Christ, Superstar
Vážně jsi tím, koho vzývají?“
„Dnes naposled ti to zpívají!“

„Mistře Qui-Gone, tvým zjevem já potěšen jsem!“ radostně vítal Mistr Yoda namodralý přízrak dávno mrtvého přítele.
„Obi-wan však častěji chodí,“ přidal výčitku.
„A pomáhá s výcvikem Luka Skywalkera, aby …“
Qui-Gon větu záměrně nedokončil.
„… aby otci svému smrt přivodil,“ zachmuřeně připustil Yoda.
„Vzpomínáš?“ pohlédl Qui-Gon do stínů. „To já jsem Anakina objevil.“
„A pohromu na nás přivedl,“ nakrčil Yoda zelenou hubinku.
„Nedovolím, abys chlapce cvičil k vraždě vlastního otce!“
„Vader pokřivenec jest. Víc stroj, než člověk,“ odsekl Yoda.
„Křivdíš mu. Pořád je v něm dobro,“ naléhal Qui-Gon. „Je schopen soucitu.“
„Soucitu?“ zavířil Yoda tříprstou ručkou. „Bezpochyby stejného, co řádně poštelovaná cirkulárka!“