DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2012. Téma: Vražda na tyranu není zločinem

Varování: Obsahuje násilí a odporné úchylky
Donald Pfaster byl vrah a nekrofil. Mrtvým ženám stříhal vlasy a trhal nehty, někdy si bral i celé prsty. Pokoj měl dekorovaný hřbitovními věnci. Vraždil ženy jen pro svou úchylku.
Když ho poprvé s Mulderem dopadli, Scullyová se za něj přimluvila, aby dostal pouze doživotí. Litovala toho, když ji napadl v jejím bytě a snažil se ji zabít. Mumlal si pro sebe, že ona a její vlasy celou dobu bylo to, co mu chybělo.
Zastřelila ho v momentu překvapení, když k ní vtrhl Mulder ve zlé předtuše.
Byl to pro ni obrovský šok. Ale věděla, že její čin byl správný.

„Mami, to ti není líto, že umřou?“ ptá se pětiletý capart s nedůvěřivým pohledem na vanu.
„Je, ale nedá se nic dělat.“
„A nevadí ti, že je budeš muset zabít ty?“
„Už jsem ti říkala, že to jinak nejde. No tak. Sundej si tričko, ať se neumáčíš.“
„A nebude je to moc bolet?“ klučina na to.
„Nebude.“
„Ale mami…“
„Co je zas?“ Dochází jí trpělivost.
„Já jsem jednou zašláp mravenečka a pak mi to bylo moooc líto…“
„Už dost řečí. Pojď, ať to máme brzo za sebou.“
Povzdechla si. Když ve školce řádí vši, musí se přikročit k radikálnímu řešení.

Stojí uprostřed zmaru rozčarovaně se ohlížeje zpět. Nelze odestát, co učinil jsa poháněn spravedlivou touhou zachránit přítele, k jehož ochraně se byl zavázal svému umírajícímu dobrodinci, tím spíš že se neprovinil než kolosální blbostí, již měl krutě odpykat. Mužná čest a s šíleností hraničící odvaha nedaly Petrovi konati jinak. Avšak nejen to, k jeho zahanbení též touha předvést vlastní udatnost a smělým činem ohromit vévodu i přelíbeznou Finettu. Šmahem smetl tyranii ukrutného capitana di giustizia ukončiv jeho život výstřelem ze znamenité pušky Broccardo.
Nuže, jak již bylo řečeno, zde stojí a na jeho mysli tane ach tak trpká myšlenka: Zdrhat.

Varování: násilí
Kapitán Elánius vstal ze špinavé podlahy: muž měl rozraženou lebku. Kolem ležely kusy těžkého kameninového džbánu.
To chce velkou sílu.
Přejel pohledem polorozpadlý nábytek, papírem vyplněná okna.
V rohu se krčila hubená žena, hlavu zabořenou v dlaních. Když si odhrnovala z očí slepený pramen vlasů, všiml si Elánius, že má modřinu na tváři a oteklé rty. Za ní se choulily dvě děti, neplakaly, jen zíraly na ležícího otce. Starší chlapec olizoval krev, která mu tekla ze rtu.
Nebo velké zoufalství.
„Jestli tomu dobře rozumím, tak váš manžel přišel domů opilý, upadl a nešťastně se uhodil hlavou o roh stolu, ano?“

Ianto Jones obrátil oči v sloup, povolil si kravatu a zhluboka vzdychl. Pak odškrtl další položku na seznamu. Teď ještě do čistírny, po cestě objednat čínu. Jen čtyřikrát. Sám jíst nebude, musí ještě roztřídit poštu, umýt auto…
„Ianto!“ zaslechl hlas kapitána Harknesse, „Kde vězíš?! Něco potřebuju.“
V příštím okamžiku přistálo panu Jonesovi v náručí přibližně patnáct košil v různých odstínech modré.
„Vyžehlíš mi je.“ Neznělo to jako otázka.
„Já…“
„A kafe.“
Doktor Harper zaslechl výstřel. Když zvedl pohled od počítače, spatřil Ianta Jonese vítězoslavně opouštějícího Jackovu kancelář.
„Cos udělal?“ zeptal se vyděšeně.
„Zastřelil jsem ho. Znáš to: Vražda na tyranu…“

Varování: Obsahuje skutečně ohavný zločin, někteří lidí (zejména Doktor) by tento drabble raději neměli vůbec číst.
„Ale tatínku, alkohol je přece tyranem, který ovládá celý tvůj život. Nedovolí ti volně se radovat, zotročuje tě, znemožňuje ti jasně myslet. Alkoholismus je horší, než otroctví...“
Pan Dušín bezmocně zíral na střepy, které se rozlétly po celé kuchyňské podlaze. Zlatavá tekutina se leskla v měkkém slunečním světle pronikajícím pečlivě vypranými záclonami a místností se šířilo opojné aroma. Na linoleu tu ležely smutné trosky toho, co zbylo z jeho patnáctileté single malt whisky. Měl ve zvyku dát si vždy v neděli jednu sklenku, aby oslavil sváteční den.
„Víš, Mirku,“ vydechl nakonec zoufale, „v některých případech je vražda na tyranu zločinem.“

Varování: násilí, homofobie, výrazivo
„Chci tvou omluvu, Hobbsi.
Za to, žes mi způsobil poranění mozku s trvalými následky, noční můry každou noc po dva roky, strach jít ven, že jsi se mnou zacházel jako s podčlověkem, který nemá právo žít.“
„To ale jsi, Taylore.“
Dost! Potřeboval jsem ho na kolenou, se strachem v očích. Se stejným strachem, který cítí všichni teplouši po celý život, díky kreténům jako on.
Konečně měl patřičný respekt, když kouřil hlaveň pistole.
V hlavě mi hučí: Zabij ho, zabij ho!
Vražda na tyranu nemůže být zločin, ale já nebudu vrah! Vzpamatoval jsem se, nechal ho jít…Jsem lepší než on.

Slash, ale nic explicitního
Vzbudil se uprostřed noci. Druhá polovina postele byla prázdná jako už tolik nocí předtím. Už se nemohl dívat, jak Rokar chřadne, tak vstal a stoupl si k oknu vedle něho.
„Zabil jsem,“ hlesl mladík a nespouštěl pohled z blednoucího nebe venku.
„Všichni jsme zabíjeli,“ odvětil Tisuli potichu a pohladil ho po zádech.
„Usekl jsem hlavu muži mé krvé,“ pokračoval Rokar zoufale.
„Usekl jsi hlavu draku, který plenil tvou zem,“ utěšoval ho.
Rokar se na něj konečně podíval a prohlásil: „Jsem vrah!“
„Jsi hrdina, můj princi! Zabil jsi jednoho, aby mohly tisíce žít v míru. Kvůli tomu nejsi zlý. Nemůžeš být!“
Fandom: Mlžné království viz. např zde (ale nepočítám s tím, že bude víc než jednou, proto řadím do fandomu Originální)

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Území patřilo jenom jemu; všichni to věděli. Celé, do posledního stébla trávy.
Obcházeli ho, uhýbali pohledem. Maličcí, bezvýznamní tvorečkové.
Byl králem.
Uprostřed noci ho vzbudil šramot. No tohle! Ukáže vetřelci, kdo je tu pánem. Sklonil hlavu a rozběhl se.
„Sakra,“ vydechl Leod a začal prchat. Řítilo se na něj několik metráků šíleného hovězího. Zkratka přes tuhle pastvinu asi nebyl ten nejlepší nápad.
Plot je nějak strašně daleko, pozor, skalka! Prakticky na ni vyběhl.
Buch.
Býk skalku neviděl a narazil do ní rychlostí rozjetého vlaku.
Leod mu pro jistotu shodil na hlavu ještě několik balvanů. Čistá sebeobrana.
K obědu byl steak.

Vanda milovala květiny. Květiny milovaly Vandu. Milovala i svého manžela, když v rozpuku mládí býval něžný, citlivý a ohleduplný. Ale jakmile za sebou nechal Kristova léta, začal nenávidět vše, co Vanda dělala. Byt měli plný květin a on nesnesl, jak se mu co chvíli zelené šlahouny nebo listy vilně otíraly o kůži.
Jednoho dne všechny květiny vyházel.
Vanda vždy požadovala respekt a ublížit jejím květinám bylo jako dopustit se domácího násilí přímo na ní. Proto pak naskládala kusy jeho těla do zánovního kufru, hlavu navrch, a odjela na chalupu na venkově. Zakopala ho tam, kde vždy pěstovala jiřiny.
Zasadila ho.