DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

Vodní žínku odlákala snadno, stačilo pár kamínků lesklých jako rosa. Důvtip vodního plemene se odvíjí od vydatnosti pramene, který je zrodil. A tahle vodní panenka patřila k malé lesní studánce.
Anežka si podkasala suknici a vyhrnula rukávy haleny. Byl čas pustit se do práce.
Odstranila mazlavou směs hnijícího listí a jen trochu nakrčila nos, když na břeh vyhazovala mokrý kožíšek mrtvé veverky. Pak se s pocitem dobře odvedené práce usmála.
Kal, který při čištění rozvířila, se pomalu usazoval. Až se usadí docela, budou úmysly vodní žínky stejně křišťálové jako její studánka a každý, kdo přijde pro vodu, bude v bezpečí.

"To by byla úleva, kdyby bylo více lidí takových, jako je Abrahám." promluvil Bůh k Ježíšovi.
"To ano, Otče," odpověděl Ježíš. "Mimochodem, neslíbil jsi mu náhodou, že bude otec velkého národa? Možná bys mu už měl dopřát dítě."
"Já vím, Synu. Ale chci je ještě jednou vyzkoušet. Zavolej sem Ducha Svatého."
"Sáro, přichází hosti. Připrav nějaký chléb, maso a k pití mléko a smetanu."
po přivítání a dlouhé debatě
"Říkám vám, Sáro a Abraháme, do devíti měsíců budete mít syna!" řekl nakonec jeden z poustevníků.
"Měl jsi pravdu, Synu, jsou to dobří lidé. Dítě mít budou, protože pacta sunt servanda."

„Jak ses opovážila vzít na Nejvyšší radu člověka???“
„Má na to právo – je dračím jezdcem.“
„Je to jen člověk! Ani neprošla Ceremonií!“
„První Ceremonie proběhla dávno po tom, co se první lidé spojili s draky. Smysl dohodnuté smlouvy byl naplněn. Podívej se jí do očí.“
Velmistrovy oči doutnaly vzteky. Co viděl v mých, netuším, ale zarazil se.
Cítila jsem, jak z Brandy vyzařuje potměšilost. Urazit draka není dobrý nápad.
„Nevíme ani, co je zač!“
Brandy chvíli trvalo, než ten termín pochopila. Jenže teď hodlala hodit šrapnel. Zatajila jsem dech.
„Představuju ti Alžbětu, Mistryni finanční analýzy...“
Na následující ticho dlouho nezapomenu.

Vzbudil mě matčin křik: "Vstávej! Běž do stáje a zapřáhni osla!" Udiveně jsem se posadila na posteli, mladší bratr brečel, máma sbírala nejnutnější oblečení, pár šperků a nějaké peníze. Venku stál rozzuřený dav vesničanů.
Už ani nevím, jak se mi podařilo připravit vůz, nasednout do něj. Nevím, jak jsme tím davem projeli. Nevím, jak jsme se dostali na hranice.
Jediné, co už si potom pamatuji, byli jen německy mluvící lidé.
Ptala jsem se proč? Proč kvůli tyranovi, jehož podpisy neznamenaly nic, muselo opustit své domovy čtyři sta padesát tisíc Němců. Nevěděla jsem.
Teď už vím. Protože smlouvy se mají dodržovat

Už to tu bylo zase. Sobota - posledních asi sto let vyhrazena na obnovování starých smluv. Otevřel obálku s dvěma kopiemi pracovní smlouvy na následujících šest dnů.
Po hodinách práce s pinzetami, UV lampou, mikroskopem, skalpelem a dalšími složitějšími pomocníky si byl v podstatě jistý, že objevil všechny vysvětlovací doložky a ostatní rafinovaně ukrytý text.  Bylo to divné - bude mít podezřele výhodné zaměstnanecké podmínky. Zlikvidoval zbytky zkoumané smlouvy a zamyšleně podepsal druhý výtisk.
O týden později už věděl. Nový trend - nejdůležitější věta nebyla v oblíbeném mousprintu uprostřed stránky ani v mikrotečce nad i. Nikdy by ho nenapadlo číst vlastní text smlouvy...

Harry mlčky trúchlil.
Bytosť, čo vypadala ako Ginny zamlada, hľadela do prázdna.
Po chvíli sa spýtal: „Nie je to verejné tajomstvo, že vo všetkých čarodejníckych zákonoch je skrytých množstvo kľučiek a zadných vrátok?“
„V zákonoch Ministerstva mágie,“ opravil ho hlas ako šušťanie lístia v korunách stromov. „Toto je ale geas o tisíc rokov starší.“
„Tak mi poraď!“ vyhŕkol Harry. „Nejaká možnosť predsa musí existovať!“
„Prútik si zlomil – bol si jeho posledným vlastníkom. Prsteň je navždy stratený. A plášť – ten zdedí hlava rodu Potterovcov po tvojej smrti.“ Bytosť otočila hlavu a pozrela mu do očí. „Po teba však nikdy neprídem, Pane.“

Lokiho dlaň naposled zazářila a rána na jeho stehně se zacelila.
"Mohl jsi mě vydat, Starku. Tvým Avengerům, SHIELDu. Proč jsi to neudělal?"
Tony se uchechtl a nalil si whisky. Po vyhrané bitvě nemohl zůstat střízlivý
"Máme dohodu."
"Zranil jsem tě," poukázal Loki na ránu na inženýrově hlavě. Tony jen mávl rukou.
"Maličkost. Tomu výbuchu jsi nemohl zabránit. Splatíš mi to jinak. Dohoda stále platí."
Loki se pousmál. Mohl Starka vyléčit, ale Stark o to nepožádal.
"Musím jít. Ale těším se na další spolupráci, Anthony..." zapředl Loki a znovu se oblekl.
"Potěšení bylo na mé straně, Rudolfe..." zasmál se Tony

Už když se vzbudil cítil se nesvůj. Doslova. Je to zvláštní pocit nebýt svůj, být někoho jiného. Ne romanticky, ne v řetězech jako otrok, to jsou jen vnější okolnosti. Ten jeho pocit přicházel zevnitř a vůbec se mu nelíbil.
Ne že by byl překvapený, tu část smlouvy psanou malým písmem (na jedné ze dvou slepených stran) objevil už chvíli po podpisu.
...nedodrží li signatář podmínky smlouvy, propadá jeho duše Oriaxovi, markýzi pekla, pánovi třiceti pekelných legií...
Podmínka byla nesplnitelná pro všechny kromě MacGyvera, vejce z omelety neuděláte.
V drahém zrcadle ve své koupelně spatřil, že už mu začaly rezavět vlasy.

Ta dohoda byla jednoduchá. Zemřou. Odejdou z veřejného života. Možná to bude vědět pár lidí. Ale ne ti nejdůležitější.
Udělali to oba. Jeden našel dvojníka a ten se zastřelil. Druhý skočil a s využitím celé ulice dokonale zahrál svou vlastní smrt. Detektiv měl navrch.
Soupeřili dva roky. Jeden napovídal padouchům, naváděl je k odporným zločincům. Druhý se dal k tajným službám. Kriminální poradce vyrovnal.
Vrátil se detektiv. Normální život, nudní padouši, nic zajímavého… Co potom?
Pak se vrátil i on. A dostal tím všechny, vyhrál jejich hru. Nechtěl, ale musel. Dohody se musí dodržovat. I když jsou někdy na nic.

Nebe hustě pokreslené pruhy kondenzačních stop a prozářené paprsky slunce v brzkém podzimu volalo po peru básníka či štětci malíře.
Volalo tiše, marně a zbytečně.
Nahoru vzhlíželi jen malí kluci a pár vážných mužů s přilbami, které tak trochu připomínaly polévkové talíře. Ostatní měli už dlouho úplně jiné starosti.
A potom se do ticha rozeřvaly sirény.
Unavený muž s knírkem a šálkem čaje v ruce nevlídně pohlédl k nebesům.
Nedají mu pokoj, už ani tady.
"Pane, bude nálet! Musíte okamžitě do krytu!"
"Dnes nebo třeba za měsíc, jako by na tom záleželo…“
***
Neville Chamberlain zemřel na rakovinu devátého listopadu 1940.