Budeč

Milada spí. Spí sladce a beze snů. Klidně a uvolněně. A když se probudí, cítí se zvláštně. Všechno to špatné, co se stalo v sobě pořád ještě má, ale je to jen vzdálená vzpomínka. Věci, které jako by se staly někomu jinému.

Milada se probudí s úsměvem do zvláštně nazelenalého šera, do pachu hlíny a růstu. Rozhlédne se a překvapeně zjistí, že je uvězněná v malé komůrce mezi kořeny stromu. Dotkne se jich.

Kolem komůrky vede chodba. Chodbou se blíží hlasy.

“Přivezl jsem ji v dobré víře. Nechceme zpátky čarodějnické procesy. Čaroděje smí soudit jen čarodějové!”

“Ale ona není čarodějka.”

„Pojďte. Lektvar je nejsilnější, když ho připraví tři ženy.“
Sylvie se nečekaně zachichotá, hlas jí skřípavě přeskočí: „Pannu a matky máme, která bude stařena?“
Xénie předstírá, že Slávčin ruměnec nepostřehla. Jemně položí dlaň na Sylviino předloktí: „Jsme tři a nejsme samy.“ Přesvědčivý tón se jí docela daří. „Vypořádali jsme se s ledasčím, zvládneme i tohle, věřte mi.“
Drahoš se netrpělivě ochomýtá okolo, dokud ho matčin káravý pohled nevyžene do přední místnosti. 
Prázdné šedivo za prosklenými dveřmi ladí s jeho úzkostí. Máma spoléhá na tátu, to je jasné. 
Jenže on tu pořád ještě není! 
Drahoš se vyplíží ven. Nenechá ho samotného.

Xénie vysype z batohu plátěné sáčky s tajemným obsahem. Některé při dotyku chrastí, jiné propouštějí výraznou vůni.
„Mami, co kdybys nám vysvětlila co a jak,“ vybídne ji Drahoš. „Já jen mlhavě tuším a Slávka o vydlakovi neví nic.“
Xénie ustane v práci: „Jistě, musíte vědět, do čeho jdeme. Jenže vím jen málo a netuším, co je pravda a co jen báchorka. Vytvářet kopie sebe sama je ojedinělá schopnost. Nedá se naučit, vyžaduje podstoupení složitého rituálu.“
„Zneškodní se lektvarem?“ žasne Slávka. „Opravdu?“
„Ale kdeže,“ pousměje se Xénie. „Odhalovací lektvar potřebujeme k rozpoznání toho pravého.“ 
Drahoš přikývne. „A co pak?“ 
Xénie mlčí.

Proč ten podivín prohmatává dlažbu?
Vydlaka vylákala z úkrytu pouhá zvědavost, žádné obavy. 
Nezapomněl přece podmínky rituálu:
Za prodanou duši všechno zlato světa,
za zahozený cit tisíce služebníků,
dokud nepodlehneš nutkání ke štědrosti,
dokud nezaváháš před slzami dítěte,
dokud nedáš přednost odříkání,
dokud nikoho neušetříš.
Povládneš mocnou silou deseti mužů,
neobelstí tě mudrc ani vědma,
nepřemůže tě člověk ani démon,
magie černá ani bílá,
chladná zbraň ani břitké slovo,
číše jedu ani smolná hranice,
neporazí tě medvěd, tygr ani drak,
avšak střez se malých šelem, 
mohou přivodit tvou zkázu.
Stačí zbavovat se včas koček. Jednoduché.
Zrzek vzhlédne. 
Má liščí oči.

Byl červenec, mámy odletěly na lov, a jen jedna teta s námi zůstala v kolonii. 
„Teto, povídej nám pohádku!”
„Jakoupak ještě neznáte?” zamyslela se teta. „O Spirálové chodbě?” 
„Neznáme!” 
„Je to chodba s osobností a je spirálová,” upřesnila teta. „Nachází se v budečské čarodějné škole. Jednou jsem tam byla. Dokonce mají i voliérku a v ní žijou dva naši hendikepovaní soudruzi. Sraz bývá u nich den předem a máme předzimovací párty. Spirálová chodba má ráda zimní spáče, takže nás každý rok vyzvedne přímo u voliéry, zpívá nám ukolébavky a houpe nás. Na jaře nás vysadí na krásném místo plném jídla.”

Žluté vozy v modrých záblescích, policejní pásky, ustrnulé tváře za okny.
Evžen polkne naprázdno. Zahlédl seškvařený obličej, než zmizel v černém pytli.
Dlouho čeká v zákrytu za kašnou, horečná netrpělivost se mísí s mrazivými obavami.
Konečně jsou všichni pryč. 
Opuštěné místo krutě zbytečného zločinu křičí a žaluje. Ze spár vzlíná zápach spáleniny. Dlažba se pod prsty mění v palčivé třasovisko. V neviditelných pórech kamene bublá vařící krev. 
Řady propletených šlépějí neodrážejí vůbec nic. Vydlakovy stopy jsou němá temnota, stezky černých sluncí na oslněné sítnici. Rozcházejí se, míří do všech koutů náměstí. Evžen si uvědomuje obrovskou vydlakovu sílu.
„Ztratil jste něco?“

Slávka se ujme představování.
Sylvie Drahošovu matku přivítá se smíšenými pocity. Drahoš je docela úhledný mládenec, ale Xéniiny výrazné liščí znaky se nedají přehlédnout.
„Táta nepřišel?“ vyhrkne Drahoš rozčileně.
„Zůstal venku, snaží se zachytit stopy. Chce zjistit, kde se vydlak schovává.“
„Ale já s ním musím mluvit!“ Drahoš vyskočí a rázuje ke dveřím. „Jdu ho najít. Vydlak používá oheň, musím ho varovat!“
„Teď nikam nechoď,“ zarazí ho Xénie přísně. 
Drahoš nervózně rozhodí rukama.
„On to ví, všechno jsem mu řekla. Přijde.“ Xénie se obrátí k Sylvii: „Potřebuju připravit lektvar, kde máte kuchyň?“
„Jaký lektvar?“ diví se Slávka.
„Copak ty nevíš?“

Když z omámení flétnou procitla poprvé, do zad ji škrábala polehlá luční tráva a těžké mužské tělo ji tlačilo k zemi, přiráželo a vydávalo živočišné zvuky. Hlavu měla prázdnou. Její pohled přilákal jiný pohyb. Hned vedle ní právě vítr zatřásl odkvétající pampeliškou. Soustředila se na tančící chmýří - padalo k zemi, do zapomnění, stejně jako její budoucnost.

Když poprvé procitla poté, co mu flétnu zabořila do srdce, ležela na dřevěné podlážce vozu zabalená do přikrývek. Vůz pomalu stoupal po cestě roubené lipovým stromořadím. Listí hrálo barvami a proti obloze stoupali pavouci na vláknech babího léta.

Zcela proti rozumu pocítila záchvěv naděje.

Z rozházeného pultu se snáší chumel papírových deštníčků. 
Drahoš se houpe nad propastí jako jedna z těch barevných skvrnek. Skutečně použil smrtící kletbu? Pokusil se zabít?
Vzlykající Sylvie se snaží ošetřit Slávčino zranění. 
Dívka sykne a Drahoš se zatvrdí. Udělal by to zas. Kvůli ní? Tolikrát, kolikrát bude muset.
„Vraťte se do Budče,“ šeptá Sylvie. 
Slávka sebou trhne: „Nemůžeš tu zůstat sama.“
„Nějak se s nimi dohodnu. Drahoši, nevidíte, že Slávce hrozí nebezpečí? Odveďte ji.“
„V nebezpečí jste i vy a celé město," uvažuje Drahoš. "Bez pomoci vydlaka nezvládnu. Nevím jak". 
Slávka tázavě vzhlédne.
Mladík se rozhodne: „Smím použít studnu?"

“Co chceš od mého úřadu Mistře?”

“Dej mi tu ženu.”

“Ne! Zabila. Spravedlnost má na ni právo.”

“Smrt byla jenom vyústěním dalších zločinů. Naši lidé ty dva už hledali.”

“Nemůžu ji jen tak pustit. Lidi by se bouřili!”

“Nemáš v celách zbytné tělo, které bys, zašité v pytli, hodil do jámy pod popravčím vrchem?”

“Víš dobře, že mám. Ale co vám záleží na jedný ženský, co zapíchla svýho smilníka?”

“Budči na tom záleží. Obyčejní by neměli soudit magické zločiny.”

“Když ti tak záleží na tom, abyste to byly vy, kdo jí potrestá na hrdle, je tvoje.”

“Zemře, ale nestanoví precedent.”